"Region, z nějž bude napříště především třeba odčerpávat suroviny a bohatství, aby byly na severu kontinentu udrženy v chodu poslední zbytky amerického snu, může být v delší perspektivě demokratický pouze na povrchu - asi jako Honduras... Latinská Amerika je ve vidění Washingtonu stále zadním dvorkem. Jestliže se za Obamova úřadování dějí takové věci jako puč v Hondurasu... či budování základen v Kolumbii, jde o pouhý zákusek před hlavním chodem, který bude servírován pravicovým nástupcem dnešního amerického prezidenta."

"Přirozeně je otázka, co bude po příštích volbách dělat ekonomicky sílící Brazílie. Pojede tak jako dosud po několika kolejích současně - spolu s ostatními zastánci nezávislosti Latinské Ameriky, ale také coby spojenec USA, prostě klasické dilema semiperiferní podmocnosti - nebo si vybere jen jednu z těchto cest? A kterou vlastně?... Poslední spižírnou, kterou tributární ekonomika USA může ještě vcelku bez konkurence vybírat, zůstává Latinská Amerika. Jestliže i v dobách hojnosti měla idealistická větev zahraniční politiky Spojených států na vztahy k Latinské Americe jen minimální vliv, tím spíše neposílí v období, kdy bude potřeba především získat stále vzácnější zdroje, kde se dá...Právě toto jsou zásadní parametry budoucího vývoje Latinské Ameriky, které napříště ponechají otevřeny jen dvě možnosti - zahraničněpolitickou nezávislost za cenu ustavení populistických autoritarizujících režimů vymezujících se proti tlaku severního hegemona, nebo postavení hospodářského přívěsku a zásobárny USA".

"Brazílie je za prezidenta Luly nesmírně nezávislá. Nejnovější důkaz je k dispozici z minulého měsíce, kdy Brazílie zaujala nezávislý postoj vůči Iránu a Lula navštívil Teherán s návrhem, který spoluvypracovalo Turecko, na vyřešení jaderného dilematu. Loni Brazílie ignorovala americký postoj a aktivně se pokusila dostat ilegálně vyhnaného prezidenta Hondurasu Manuela Zelayu zpět k moci. Která jiná země v nedávné historii měla odvahu na to, aby dovolila oběti vojenského puče, aby se skryl v bezpečí na jejím velvyslanectví? Byl to odvážný politický krok a byl zcela nezávislý na USA"...

"...breaks down the Annual Threat Assessment of the US Intelligence Community to show how President Obama's administration now formally views Venezuela as a threat in the same class as Al Qa'ida... What this intelligence report really means is that operations against the Chavez government will substantially increase this year. The report will be used to justify a larger budget allocation to intelligence missions against Venezuela. But even more dangerously, the focus in the report on Hugo Chavez, the man, evidences that he has become the principal target of US aggression. Placing such an emphasis on one individual as the cause of major threats to US interests raises the possibilities of an assassination attempt or other tactic to rid Empire of an individual perceived as an "anti-US leader."

"Nárast vojenských aktivít, ktoré v posledných dvoch rokoch v južnej časti latinskoamerického kontinentu podporuje Pentagon a Južné velenie USA (Southern Command, Comando Sur) budovaním vojenských základní v Kolumbii a Paname, ale aj okupáciou Haiti po januárovom zemetrasení, naráža v Brazílii na veľký odpor. Hlavnou príčinou je skutočnosť, že ju šíria nové jednotky, ktoré majú záujem vojensky celkom ovládnuť latinskoamerický priestor Reorganizácia obrany a výrazný nárast vojenského rozpočtu dokazujú, že brazílske ozbrojené sily ako aj vláda prirodzene reagujú na hegemonický tlak v oblasti, ktorého dôsledkom je jednoznačne zvyšovanie napätia, nestálosti a nedajú sa samozrejme vylúčiť ani vojenské konflikty.

Brazílske jednotky sú podľa informácií denníka Zero Hora (18. apríl 2010) plne pripravené, nakoľko ide o "najväčšiu zmenu v rozmiestňovaní jednotiek, odkedy sa v roku 1964 v Brazílii zmocnila vlády vojenská junta". Súčasné motívy však tentoraz nie sú ideologické, ale geopolitické. Viaceré brigády peších vojsk sa premiestňujú z pobrežia smerom na územie centrálnej Brazílskej vysočiny so zámerom chrániť Amazóniu. Na týchto miestach sa 21 už existujúcich pohraničných stráží má rozrásť o ďalších 28. K 210 tisícom existujúcich vojenských oddielov pribudne ďalších 59 tisíc. Toto zahustenie sa však zameriava len na amazónsku oblasť, ktorej obrana je pre Brazíliu strategický uzol. V Amazónii sa počet vojenských oddielov zdvojnásobí. V priebehu niekoľkých rokov sa má zvýšiť z 25-tisíc na 49-tisíc, čo znamená, že tam bude slúžiť takmer 40 percent nových brancov. V Brazílskej vysočine má vyrásť aj základňa vojenského letectva. Prvoradé sú však zmeny vo funkčnosti vojenských brigád, ktoré sa zmenia na nezávislé bojové moduly. Každý z nich bude mať tritisíc členov. 

O týchto zmenách hovorí aj text Národnej stratégie obrany, ktorú v decembri 2008 schválil prezident Lula. Definuje krátkodobé, stredne a dlhodobé plány až do roku 2030, ktoré majú "zmodernizovať štruktúru národnej obrany" zreorganizovaním armádnych síl, novou koncepciou brazílskeho vojenského priemyslu ako aj zloženia jednotiek ozbrojených síl. Podľa textu sú v obrane najdôležitejšie tri hlavné faktory: kybernetický, vesmírny a jadrový. Najväčšou novinkou je však zmena orientácie pozornosti: doteraz sa vojenská pozornosť upierala smerom na juh, pretože jedným z koloniálnych dedičstiev bol aj stále hroziaci konflikt s Argentínou. V súčasnosti sa však odporúča sústrediť sa na stred, pretože reálne hrozby prichádzajú zo severu a z andských regiónov. 

Vojenská stratégia, ktorú uplatňuje Pentagon na ovládanie Brazílie, spočíva v obkľúčení tejto obrovskej krajiny vojenskými základňami (ktoré dnes stoja v Paname, Kolumbii, Peru a Paraguaji) a vo vyvolávaní konfliktov a nestability na jej hraniciach. 

Ak sa USA podarí rozšíriť kolumbijský konflikt smerom k amazonskej Brazílii, ako sa to deje smerom k Venezuele, vytvorí tak v Brazílii situáciu nekontrolovateľnej nestability, ktorá by mohla byť príťažou v jej vzrastajúcom význame regionálnej moci schopnej nahradiť upadajúcu hegemonickú veľmoc.

 Brániť Amazóniu znamená bojovať. V tomto zmysle uvažuje Národná stratégia obrany vo vzťahu k vojenskému zmýšľaniu USA veľmi autonomisticky. "Odhovoriť ich od toho znamená byť pripravený bojovať. Akokoľvek dokonalá totiž môže byť technológia, nikdy sa nestane alternatívou boja. Vždy bude jeho prostriedkom."

Kým Pentagon sa vo vojenskej stratégii vedenia vojny spolieha na technológiu, Brazília kladie hlavný dôraz na priamy boj v teréne. Sú tu však rôzne zmeny: letecké sily sústredené do Sao Paula a ku pobrežiu pri Riu de Janeiro sa majú spojiť s ostrovmi južného Atlantiku, kde boli objavené nové obrovské zásoby ropy, vďaka ktorým sa Brazília stala siedmou najväčšou ropnou mocnosťou sveta. Námorné loďstvo bude navyše strážiť ústie Amazonky, ako aj jej povodie a povodie riek Paraguay a Paraná.

Od roku 2004 sa vojenský rozpočet Brazílie zvýšil o 45 percent, nehovoriac o nedávnych nákupoch ponoriek, helikoptér a 36 stíhačiek poslednej generácie či základni ponoriek, ktorej výstavba sa začala neďaleko Ria de Janeiro, ako píšu noviny O Estado de Sao Paulo (25. apríla 2010). Len prednedávnom odovzdal minister obrany Nelson Jobim leteckým silám dvanásť helikoptér kúpených v Rusku a určených pre leteckú základňu Porto Velho v brazílskom amazonskom štáte hraničiacom s Bolíviou. Sú to prvé vojenské helikoptéry vo vlastníctve štátu a zároveň predstavujú prvý vojenský nákup od Ruska. Keď sa onedlho podpíše dohoda s Francúzskom o skonštruovaní 36 stíhačiek Rafale, spečatí sa prudký príklon smerom k vytvoreniu autonómneho vojensko-priemyselného komplexu, prvého na území Juhu. Vo vydaní denníka Diario do Povo z 28. apríla 2010 sa môžeme dočítať, že "obdobie, v ktorých vládnuce veľmoci využívali exkluzivitu svojich sfér vplyvu, sa stáva vecou minulosti." Noviny vysvetľujú nárast vojenského loďstva Číny a jeho šírenie v celom západnom Tichomorí. Vládne noviny dodávajú, že mocenské vzťahy v Tichom oceáne sa menia a že USA tam posilňujú svoju prítomnosť, nakoľko vojenský vzostup Číny je "strategická požiadavka každej veľmoci, ktorá chce hájiť svoje záujmy podľa možností svojich kapacít." V Južnej Amerike sa odohráva čosi podobné: jej veľmoc sa pripravuje nahradiť, a to aj vo vojenskom rozmere, upadajúce impérium Spojených štátov amerických".

Neoliberalism and the Dynamics of Capitalist Development in Latin America

Prof. James Petras and Prof. Henry Veltmeyer

"In this new context the spectrum of international relations between the U.S. and Latin America runs the gamut from "independence" (Venezuela), "relative autonomy" within competitive capitalism (Brazil), relative autonomy and critical opposition (Bolivia) to selective collaboration (Chile) and deep collaboration within a neoliberal framework (Mexico, Peru and Colombia). Venezuela constructed its leadership of the alternative nationalist pole in Latin America, in reaction to U.S. intervention.  Chávez has sustained its independent position through nationalist social welfare measures, which has garnered mass support. A policy of "independence" was made possible, and financed as it were, by the commodity boom and the jump in oil prices.  The "dialectic" of the US-Venezuelan conflict evolved in the context of U.S. economic weakness and over-extended warfare in the Middle East on the one hand and economic prosperity in Venezuela, which allowed it to gain regional and even international allies, on the other.

The autonomous-competitive tendency in Latin America is embodied by Brazil.  Aided by the expansive agro-mineral export boom, Brazil projected itself on the world trade and investment scene, while deepening its economic expansion among its smaller and weaker neighbors like Paraguay, Bolivia, Uruguay and Ecuador.  Brazil, like the other BRIC countries, which include Russia, India and China, forms part of newly emerging expansionist power center intent on competing and sharing with the U.S. control over the region's abundant resources and the smaller countries in Latin America. Brazil under Lula shares Washington's economic imperial vision (backed by its armed forces) even as it competes with the U.S. for supremacy.  In this context, Brazil seeks extra-regional imperial allies in Europe (mainly France) and it uses the "regional" forums and bilateral agreements with the nationalist regimes to "balance" its powerful economic links with Euro-US financial and multi-national capital. 

At the opposite end of the spectrum are the "imperial collaborator" regimes of Colombia, Mexico and Peru, which remain steadfast in their pro-imperial loyalties.  They are Washington's reliable supporters against the nationalist Chávez government and staunch backers of bilateral free trade agreements with the U.S.The other countries in the region, including Chile and Argentina, continue to oscillate and improvise their policies in relation to and among these three blocs. But what should be absolutely clear is that all the countries, whether radical nationalist or imperial collaborators operate within a capitalist economy and class system in which market relations and the capitalist classes are still the central players."

"Brazílie kráčející od úspěchu k úspěchu se jeví být nejpřizpůsobivější a pro svou velikost a sílu nejslabší,v budoucnosti politicky i kulturně neutralizovaná, odbarvená, vzdálena své původnosti, poslušná... má integrovat Jižní Ameriku do systému světového kapitalismu, likvidovat její svébytnost, zprostředkovat kolonizaci nevědomí, eliminovat spiritualitu a původnost... Má to být ona, kdo se za podíl v Megastruktuře stane nástrojem pro zadržování nebezpečných "návratů do budoucnosti...

"Přese všechny skutečné nebo zdánlivé úspěchy posledních let problémy Brazílie zůstávají obrovské a neřešitelné ve stanoveném a "ustáleném" rámci. Vyřešit je chytrou diplomacií, hrou na několika na nástrojích a v mnoha kapelách současně, hegemonií, která nepřekročí meze, přichýlením se k onomu severoamerickému dubisku, přeceněním zahraniční politiky, umístěnkou v Radě bohů a mechanikou kapitalistické ekonomiky nelze. Pokud jde o Brazilce, časté spoléhání na stát, malá nezávislá inciativa zdola ( největší vyjímkou je aktivní Hnutí bezzemků, Movimento dos Trabalhadores Rurais Sem Terra, MTS), slabá společnost, pasivita ve vytváření paralelních institucí, vnitřní i vnější ohrožení a teoretická stagnace levice, z níž část ustrnula na představě socialismu coby kapitalismu bez kapitalistů, ideologická uzavřenost stran, ztěžují změny.

za všechna odvážená privilegia a dosažené skóre má být zase šafářem, šerifem a zástupcem pro týl Severního Velkého bratra, s příslibem doživotně zabezpečené služebnosti. A protože je zemí se značnou kulturní potencí a kolektivní kreativitou, která pro svou kulturní a etnickou organickou různorodost může být také modelem dialogu mezi rozdílnými kulturami. (Další odkazy ZDE a ZDE.) Takže i na tomto poli by rovněž měla hrát svou dohližitelskou a manipulátorskou roli s dobráckým úsměvem pilného a obdarovaného. Olympiáda v Rio de Janeiro také svědčí o držbě a provázanosti, političnosti a služebnosti všeho hnětoucího patřičně světloplaché masy."