Levice v. pravice a související politická klišé

23. 7. 2010 / Jan Hradil

Účelem tohoto článku je jednak tato klišé relativizovat a nabídnout v tomto ohledu alternativní a do značné míry spekulativní vysvětlení, která ve své podstatě předpokládají, že pohnutky naprosté většiny obyvatel k zaujetí levicového či pravicového politického názoru jsou zcela shodné. Rozdílné politické názory totiž vznikají až prostřednictvím prizmatu, kterým vnímáme realitu kolem sebe a který si utváříme pod tíhou individuálních životních zkušeností. Jelikož tyto úvahy zabíhají do společenskovědních oborů, jako je psychologie a sociologie, v nichž -- jak přiznávám -- nejsem odborníkem, prosím čtenáře o jistou míru shovívavosti zejména, pokud jde o pojmenování i příliš povrchní analýzu popisovaných fenoménů. Tato úvaha si neklade za cíl popsat podmíněnost individuálního politického názoru komplexním způsobem platným pro všechny případy, ale vyjadřuje se jen k některým faktorům, které podle mého názoru tzv. levicový, či pravicový politický názor rovněž utvářejí.

Schématicky lze říci, že podle jisté psychologické školy ve vzájemné lidské interakci reagujeme přehnaně iracionálně většinou na ty podněty (či vlastnosti jiných lidí), které jsou v nás samých, respektive o nichž máme povědomí v našem podvědomí, s nimiž se ale vědomě neztotožňujeme, čímž vzniká určité vnitřní pnutí. Jinými slovy, abychom mohli něco iracionálně odmítat, či dokonce nenávidět, musí to být i v nás samých. Naopak pokud se nás některé podněty nedotýkají a necítíme potřebu na ně reagovat, je to zpravidla proto, že vyjadřované vlastnosti nebo názory nám nic neříkají, a v nás samých nejsou nijak zastoupeny.

V tomto kontextu je podle mého názoru třeba vnímat i hysterickou kampaň mnohých českých pravičáků, kteří na vše levicové, socialistické a komunistické útočí s iracionální nenávistí a pro něž mnohdy ani samotný boj proti levici nemusí být konkrétně racionálně odůvodněný, a tudíž přiměřený. Jsem přesvědčen o tom, že i tito jedinci v sobě mají sociální cítění, ale pod tíhou společenského tlaku i jiných faktorů se za některé své dřívější názory stydí, snaží si namlouvat opak, a čím větší je konflikt jejich vědomí s podvědomím, tím jsou agresivnější navenek. Důsledkem tohoto stavu je i fenomén, který zřejmě není jedinečný jen pro ČR, ale i pro celý východní blok. Kdo se politicky zapojil v minulém režimu a dlouhodobě nemá (a ani tehdy neměl) vlastní pevný politický názor, se dnes za svou dřívější činnost, či dokonce své dřívější smýšlení stydí, ba si je i popírá, a je dnes o to hlasitějším antikomunistou. Naopak bývalý politický disent v těchto zemích, nebo přinejmenším jeho výrazná část, v současnosti tenduje naopak k levicovým politickým názorům.

U některých levičáků lze pozorovat zrcadlový jev. Třebaže přemýšlí jako pravičáci a pro korunu sdílenou se svým sousedem, který si na ni sám nevydělal, by si nechali vrtat koleno, ve skutečnosti se domnívají, že není společensky prospěšné tyto názory veřejně zastávat, či se za ně z některých důvodů dokonce stydí, a proto si je často v sobě popírají. Jelikož je i u těchto jednotlivců politické přesvědčení v rozporu s podstatou sebe sama, může toto pnutí vést ke stejné radikalizaci názorů a hysterii, jako na pravé straně pomyslného politického spektra. V tomto ohledu připomínám, že mnohá radikálně levicová hnutí, včetně samotného komunismu, byla zakládána nebo podporována příslušníky přinejmenším vyšších středních vrstev.

Zajímavý je i pohled z hlediska sociologického, tedy z pohledu vzájemné interakce prozaických individuálních zájmů. Jsem přesvědčen o tom, že člověk vnímá ostatní kolem sebe prostřednictvím sama sebe, respektive prostřednictvím prizmatu, který si individuálně vytváří. Zároveň ale předpokládám, že nás všechny pohání stejné pohnutky, zejména v psychologii mnohokrát popsaný strach z nejistoty související s uspokojováním životních potřeb. Mezi životní potřeby každého člověka jistě patří i úsilí o odpovídající životní a sociální prostředí, které jednotlivce nutí k osvojení si určitých sociálních hodnot bez ohledu na jeho skutečný politický názor. Proto zpravidla ani extrémně tržně-liberálně zaměřený volič nechce žít v extrémně sociálně stratifikované společnosti, a na druhou stranu ani levicový volič si zpravidla nepřeje růst své životní úrovně na úkor zadluženého státu.

Z tohoto pohledu lze rozdíl mezi levičáky a pravičáky popsat i následovně. Pravicový volič volí ve prospěch omezování státní sociální sítě, jelikož je sám člověkem, který ji kdykoli rád využije a nebude se zabývat tím, jestli na příslušné dávky má, či nemá jakýsi morální nárok. Nabízejí se peníze, tak je třeba jich využít. Kdyby se takto chovala celá společnost, byl by stát na mizině. Pravicoví voliči tedy v souladu s vlastním vnímáním reality chtějí zachránit stát před vlastním "egem" (nenapadá mne lepší pojem), a proto se u nich ve svátek demokracie projevuje uvědomělý občanský princip, když do volební urny hází lístek pravicové politické straně.

Mezi levicové voliče naopak patří řada lidí, kteří předtím, než budou od státu žádat peníze, musí být přesvědčeni o jakémsi svém morálním nároku na příslušnou dávku. Sami přitom mohou být i extrémně škudliví, zpravidla se podle mého názoru nejedná o pravidelné sponzory dobročinných akcí. Přesto, pokud se nabízí peníze, těmto lidem mnohdy trvá, než jsou přesvědčeni o tom, že je mohou přijmout. Jelikož předpokládají, že ostatní přemýšlí obdobně, jsou přesvědčeni o tom, že by měla existovat určitá míra jistoty, že je společnost -- kterou ztotožňují zpravidla se státem -- nenechá za nepříznivých okolností padnout do nedůstojného postavení. I oni jednají občansky uvědoměle a zachraňují společnost před vlastním egem, když do urny vhazují lístek pro (mnohdy zdánlivě sociálně štědřejší) levicovou politickou stranu.

V této souvislosti mne napadá příklad mé bývalé kolegyně, pravicové voličky. Sama pracovala pro poměrně štědrého zaměstnavatele, ale na základě smlouvy na dobu určitou, jejíž platnost měla právě uplynout. Její manžel pracuje na dobu neurčitou pro jiného štědrého zaměstnavatele. I kdyby nepracovala, byla by proto i tak plně zaopatřena svým manželem. Přesto se mi pochlubila, že už si vyřizuje potřebné papíry, aby mohla po skončení svého dočasného zaměstnání požádat o podporu v nezaměstnanosti, protože "se ty peníze vždycky hodí". Přiznám se, že jsem byl trochu zaskočen. Vysvětluji si to tím, že se v jejím případě projevuje jakýsi rovnostářský reflex, který velí, že by byla sama proti sobě, kdyby podporu nepřijala, když ji berou ostatní. Na druhé straně vidím příklad své známé, levicové voličky, která po skončení pracovního poměru nežádala o žádnou podporu, jelikož ve skutečnosti nehodlala v nejbližší době hledat zaměstnání a její manžel se byl schopen o ni postarat. Co na tom, že se svým manželem bydlí v bytě méně než poloviční výměry ve srovnání s bytem výše zmíněné kolegyně...

Do uvedeného schématu zdánlivě nezapadá výše uvedené tvrzení o obdobných pohnutkách každého jednotlivce a o sociálním cítění pravicových voličů. Je možné, že se pravicoví voliči skutečně neobávají svého případného sociálního pádu a neobávají se, že budou nuceni ucházet se o cizí pomoc? Podle mého názoru tomu tak ve valné většině případů není a uvedený paradox lze vysvětlit následovně.

V mnohých případech je pravicovým voličem, alespoň v České republice, zpravidla člověk družný nebo sociálně zdatný, ale jinak zpravidla konformní, v některých případech až "stádovitý" -- to však neznamená, že by nebyl originální. Kolikrát u nás slyšíme, že provozovatelé dobročinných nevládních organizací, pořadatelé dětských táborů, či lidé angažující se v církvích a náboženských společnostech, či jistých uměleckých kruzích jsou často zastánci i nejkrajnějších antisociálních názorů. Není tomu ale proto, že by neměli strach o svou vlastní existenci. Jejich obavy v oblasti uspokojování vlastních životních potřeb se přetvářejí v úsilí na poli společenském, což je přirozeně možné jen v užších sociálních skupinách, společenských vrstvách, subkulturách, či "klikách". "Po lopatě" řečeno se tito jednotlivci spoléhají na to, že když budou dostatečně společensky integrováni, blízké okolí jim v nouzi pomůže. Do tohoto vzorce zapadá i tradiční podpora církvím v pravicové části spektra, které vytvářejí jakousi záchrannou síť společenských vztahů a jsou schopny do jisté míry suplovat stát. Obdobný princip funguje i v případě lidí zastávajících silné rodinné vazby. Silné rodinné, sociální či náboženské vazby totiž vytlačují stát z jeho pečovatelské role.

Naopak volič levicový je často individualistický a vůči svému blízkému okolí (to však neplatí nezbytně o jeho vztahu ke společnosti jako celku, viz výše) někdy až sobecký. Přemýšlí nad svým vlastním zabezpečením, aniž by se mohl nebo chtěl spoléhat na své bližní. Na kolektivu či rodině spíše hledá nezávislost. Mnohdy jde o člověka podezřívavého, který se spontánně nenadchne pro iniciativy, které se mu nabízí. Nevěnuje se zpravidla bohulibým sociálním účelům, ale svému rozvoji. Svůj strach o vlastní bezpečí proto nepřekonává příklonem k "partě", církvi, nebo rodině; rozptýlení těchto obav v současné době hledá u pečovatelského státu, i když se třeba snaží jej pokud možno nevyužívat.

Rozdíl v levici a pravici lze proto vymezit i takto: Levicovost se vyznačuje zkušenostmi podmíněnou skepsí vůči společnosti a její schopnosti fungovat spravedlivě, to znamená solidárně a tolerantně vůči opozičním názorům a v nastavení, které garantuje rovné šance v závislosti pouze na objektivních pracovních schopnostech, znalostech a úsilí. Proto zpravidla hledá relativně silný stát, který bude odstraňovat hlavní deformace -- či se o to alespoň pokoušet -- a prosazovat rovnost šancí, což bude mj. znamenat, že bude regulovat dávky nárokově a poskytovat je v takové výši, aby bylo možné se na ně v těžkých životních situacích spolehnout. Pravicovost naopak neskepticky věří společnosti a jejím přirozeným regulačním mechanismům, věří a přeje individuální iniciativě, i kdyby nebyla zrovna čestná, často v závislosti na reakci nejbližšího okolí. Přeje si co nejmenší zásahy do vývoje společnosti či trhu, a v těch krajnějších případech je i pro odbourání sociálního státu.

Na základě zde navrženého vzorce lze podle mého názoru vysvětlit mnoho na první pohled paradoxních fenoménů v české společnosti, například nekritický postoj pravice vůči divoké privatizaci 90. let a korupci vůbec (zatím nemám důvody domnívat se, že by se nástupem P. Nečase v tomto ohledu něco změnilo), výčitky pravicové části spektra vůči levici, že je sobecká, strach pravice ze zadlužení státu v důsledku levicové politiky, i hysterie (zpravidla pravicové části politicky se vyjadřující části veřejnosti), která po celou dobu provází přerod české společnosti ze sovětské na tržně sociální. Domnívám se však, že lze toto schéma aplikovat univerzálně i mimo Českou republiku. Svědčí o tom například nedávná britská iniciativa "rudého konzervativce".

Pointou těchto poznámek je zdůraznění okolnosti, že politická a společenská klišé, jimž podléhá velká část veřejnosti, v praxi často neodpovídají skutečnosti a že lze stejně tak snadno vytvářet klišé zcela opačná. Levičáci i pravičáci volí na základě stejných pohnutek i obav, lidé mají obdobné hodnoty. Obojí volič je sobecký a paranoidní o svou vlastní existenci. Jejich rozdílný politický názor je jen výsledkem jejich rozdílného chápání sama sebe a druhých kolem sebe. Mnohá politická klišé si tuto skutečnost nepřipouští, a proto je o to důležitější jim v současném politickém diskurzu nepodlehnout.

Vytisknout