Důchodová reforma

23. 7. 2010 / Jiří Jírovec

Kolik důchodce potřebuje pro závěrečnou fázi života lze odhadnout z průměrného věku, současné cenové hladiny a očekávaného vývoje životních nákladů. Řekněme, že se dá přežít s 10 000 Kč měsíčně. Bude-li průměrná délka života 80 let a hranice pro odchod do důchodu 65 let, bude důchodce potřebovat 10 000x12x15 = 1 800 000.

Protože ne každý je schopen potřebnou sumu ušetřit a obhospodařovat, vstupuje do hry stát jako garant spravování a v optimálním případě i rozmnožování kolektivně naplněného měšce.

Poznámka: V Kanadě jsou některá místa (veřejný sektor, automobilky a jiné velké podniky) spojena s vládní/podnikovou penzí. Protože značná část obyvatel pracuje v místech, která tuto penzi neposkytují, existují státem kontrolované doplňkové příjmy jakými jsou Canadian pension (CP), Old Age Security (OAS) a v neposlední řadě i daňové úlevy, které podporují šetření na stáří. Pro úplnost je nutné dodat, že lidé pracující za minimální mzdu těžko něco ušetří a že jejich důchod, založený na CP a OAS, je na hranici chudoby.

Z uvedeného výpočtu je zřejmé, že stát vedený šizuňky má několik možností, jak s rovnicí manipulovat. První krokem je vytvoření atmosféry strachu -- měšec se vyprazdňuje (že to je dílo šizuňků samých, se nezdůrazňuje). Druhým krokem je vyhlášení reformy. Na začátku je zmatení pojmů - slovo měšec (implikující možné prázdno) je nahraženo slovem "pilíř" -- tedy synonymem pro nosnost, oporu a stálost.

Měšec tedy přeměníme na několik pilířů. Vše na první pohled vypadá solidně -- vždyť přece pilíře vztyčují odborníci. Věc má ale háček: státu zůstává odpovědnost zvíci jednoho pilíře, kdežto ty zbývající jsou a budou bez záruky. Důchodové a investiční fondy nemají vůči klientům žádnou zodpovědnost. Hrají si s jejich penězi, jak uznají za vhodné. Minulé výsledky nezaručují nic do budoucna - tak praví drobný tisk.

Poznámka: Kanadské podnikové penze nejsou garantovány státem. Když neschopný management takměř potopil vlajkovou loď kanadského průmyslu (Nortel), zjistili jeho bývalí zaměstnanci, že jsou druhořadými věřiteli a mohou o svou penzi přijít. Penzijní fond učitelů údajně přišel asi o 40% předkrizové hodnoty, ale protože jeho management musí určitou část prostředků investovat konzervativně, nehrozí jeho kolaps.

Přesune-li stát (částečně) vlastní odpovědnost na občana, sníží tím částku, kterou musí garantovat. Taková věc ale může fungovat, jen pokud budou ostatní pilíře dostatečně ziskové. Pokud nebudou, pak bude mít stát občany znovu na triku, ledaže se rozhodne nechat je chcípat po ulicích.

S počtem měsíců v roce nelze nic udělat, ale je možné snížit počet let, po které se důchod vyplácí. K tomu vedou dvě cesty. První je posunutí věkové hranice pro odchod do důchodu. Takové řešení napadne každého primitiva bez ohledu na momentálně zastávanou funkci. Potíž nastane při provádění tohoto skvělého nápadu.

Uchovat před-důchodce v pracovním poměru lze dvojím způsobem:

• a)necháme je tam kde jsou; nebo
• b)je přesuneme na jinou, pokud možno méně placenou práci.

Nevýhodou varianty (a) je, že blokuje přístup dravého mládí k lépe placeným místům.

Poznámka: V reálně kapitalistickém Ontariu byl nedávno zrušen zákon, podle kterého musel občan v 65 letech odejít do penze. To ovšem zavánělo diskriminaci založenou na věku, a tak zákon padl.

Sám jsem odešel do penze v 67 letech. Jednak mě již netěšilo pracovat a pak - za můj plat by podnik mohl lehce přijmout dva čerstvé vysokoškoláky. Kdyby mi byl odchod do důchodu oddálen administrativně, byl bych to přežil. Jenže každý další rok by odsunoval naději mladých na zaměstnání.

Když bylo mému otci 63, jakýsi nýmand, kterého doba vynesla v roce 1970 na post proděkana pro zahraniční styky Přírodovědecké fakulty UK, mu sdělil, že jeho zahraniční cesta není v zájmu fakulty, protože on zabírá místa mladým. Byl to nesmysl, protože můj otec byl světově uznávaný vědec, který svými styky cestu mladým do světa otevíral a dokonce měl jet na vlastní náklady. Lze namítnout, že to bylo v době normalizace a co tedy čekat od komunistů.

O nějakých 25 let později jsem byl svědkem toho, že kombinace politického hlupáctví a neschopných manažerů může vést k podobným koncům v komunismem nedotčeném Ontariu. Výsledkem v tomto připadě byla likvidace vedeckého výzkumu a předčasný odchod mnoha špičkových vědců do důchodu nebo do zahraničí.

Varianta (b) je rovněž problematická, protože míst je obecně nedostatek. Pokud nový Zákoník práce umožní snadnější propouštění, budou se podniky starších (a tím i dražších) zaměstnanců zbavovat. Přeškolovat před-důchodce na novou práci není z hlediska podniku dobrá investice. Přechod na méně placenou práci pak může mít výrazný dopad na výšku důchodu.

V Otázkách Václava Moravce vystoupil jistý Vladimír Tomšík, viceguvernér ČNB, universitní profesor a ekonom. Protože Václav Klaus dokázal, že ekonomem a profesorem může být každý, kdo zvládne pár frází z preferované učebnice, lze pochopit, že se jím mohl stát i relativní mladík s dětskou tváří. Když diskuse lehce zabloudila k vyhlídkám do budoucna, začal mladík pronášet moudra o tom, že česká pracovní síla musí být mobilní. Jeho jazykové cvičení bylo svým způsobem dělostřeleckou přípravou před bitvou o změnu Zákoníku práce. Nikdo se ho na to neptal a tak ani nedošlo na otázku, do jaké míry si český občan mobilitu může vůbec dovolit.

Pane odpusť jim, neboť oni (ekonomové) nevědí co činí, mohla znít krátká modlitba u obrazovky. Pan Tomšík, člověk zjevně odtržený od reality, spíš posluchače vede k parafrázi výroku sapéra Vodičky: Každej ekonom může za to, že je ekonom. Berte je po řadě ýbršvuňkama.

Spojíme-li očekávané změny v Zákoníku práce s nápadem posunu věkové hranice, je zřejmé, že si vláda zadělává na obrovský problém.

Řekneme-li (a) a (b), neznamená to, že ke snížení počtu let, po které se důchod vyplácí, nemůže přispět varianta (c). Z historie totiž víme, že lidi, kteří obtěžují, lze odizolovat prostřednictvím kolektivního ubytování. Když mohli mladí vojáci žít ve vojenských prostorech a barácích, tak to důchodci těch pár let už taky mohou vydržet. A když ne, tím lépe. Dokonce i zpopelnění lze provést s nižšími náklady, bude-li krematorium v místě. Tím se ušetří i na pohřebném.

Upozorňuji, že, jsa sám důchodcem, zmiňuji koncentráky jako řešení, které může najít úrodnou půdu v chorých myslích českých politiků typu pražského radního Jiřího Janečka. ZDE .

Z čistě technického hlediska není důvod, proč by bezdomovce nebylo možné spojit s důchodci. Když se správně nastaví nájemné, spadne většina důchodců mezi bezdomovce tak jako tak. Jediná potíž tedy je, najít košer název. Koncentrační tábor nemůže vyhovovat, protože tam by nebylo možné poslat přestárlé občany židovského původu.

Mimochodem, názor radního Janečka, že lidé bez přístřeší nechtějí pracovat a "chtějí-li si žít svůj bezdomovecký život" budou mít "na okraji Prahy místo, kde nebudou nikoho obtěžovat..." hraničí s takměř totální idiocií.

Poznámka: Pan Janeček může být obětí sdělovacích prostředků, které se před několika lety snažily vzbudit dojem, že bezdomovectví je vlastně způsob života, jakási vyšší forma svobody. Pamatuji se na článek o bezdomovci, který měl přezdívku Kovboj. Na rozdíl od těch opravdových, kteří se drží krav zuby nehty, to pry byl člověk, který chtěl být svobodný. Zda byl šťasten, když v padesáti letech umíral na ulici, se neví.

Podskupinou varianty (c) je nastavení zdravotnictví tak, aby se zbytečně neprodlužoval život důchodců. Pokud budou tábory správně vedeny, pak důchodci sami rádi uznají, že pro ně bude lepší svěřit se do rukou Páně. Ostatně snížení počtu let z oněch patnácti směrem k nule je to nejlepší a patrně poslední, co od nich může společnost ještě očekávat.

Současný model důchodového zabezpečení je prý neudržitelný. To je zajímavá myšlenka, která nás vrací zpět do doby před rokem 1989. Přijmeme-li bez výhrad pohled antikomunistů na tehdejší ekonomiku, musíme současně vyslovit podiv nad tím, že marxismem zprznění ekonomové a stranickou legitimací obdaření politici dokázali přes rozsáhlý třetí odboj udržet v chodu společnost, kde neexistovala hrůza z nezaměstnanosti, penzisti se nehroutili v obavách, že nebudou mít na činži a nebo na poplatek u lékaře. Je pravda, že lidé bydleli v králíkárnách. Dokonce tam bydlí i teď, protože bytů na nábřeží a vil s dobrou adresou je zatraceně málo.

Pokud mohl penzijní, zdravotnický i vzdělávací model fungovat tenkrát, musíme se ptát, jak je možné, že nový ekonomický systém, jehož produktivita je údajně nesouměřitelně vyšší, může mít sebemenší problémy s financováním důchodů.

Odpověď je jednoduchá. Neudržitelný není důchodový systém, ale politicko-ekonomické uspořádání, v němž bylo lze rozkrást, co se dalo, a v němž dochází k daňovým únikům a úlevám do kapes bohatých.

Zmínil jsem viceguvernéra blekotajícího několik moderních pouček. Ve studiu s ním ale byli další tři (podle představení) renomovaní ekonomové, prý žádaní po celém světě. Ani jeden z nich neměl odvahu říct, že činit chudé ještě chudšími je zlořád. Zřejmě kolektivně věří tomu, že když se bohatým přestane přisypávat, přestane je bavit bohatnout a na to doplatí chudina, protože z jejich stolu nějaký ten drobek padne dolů.

Naši skvělí moderátoři a ekonomové hrají se svým publikem špinavou hru. Ve zmíněném pořadu chyběl byť jen náznak otázky, kolik reformy budou stát a co se stane, když některý z těch nových pilířů selže. Nemluvě o tom, že lidé s podprůměrným platem budou těžko schopni něco šetřit na důchod. V tom bude stát z obliga -- každý se přece o sebe musí postarat sám.

Poznámka: V letech 1995-2002 vládl v Ontariu ultrapravicový Mike Harris, který se dostal k moci s heslem "Revoluce selského rozumu". Samozřejmě obvinil ontarijské chudé z toho, že příliš ujídají z koláče. V takto indukované třídní nenávisti pak prošlo snížení sociálních podpor o dvacet procent a zastavení programů "dostupného bydlení". Když Ontario dost zdevastoval, byl ve volbách od moci odstaven, aby další vláda zjistila, že Harris a jeho boys selského rozumu příliš nepobrali a že se revoluce nezdařila. Takže se znovu hledají peníze na dostupné bydlení a na sociální podpory a programy.

Nemá-li důchodce jít žebrotou, musí mít na byt, jídlo, energii a opravu obnošeného šatstva. A možná nějakou tu pětku navíc, aby bylo na zmrzlinu pro vnouče. Přidejme k tomu náklady na zdravotní péči. Mohla by to být jednoduchá aritmetika, ale do kupeckých počtů vstupuje spoluúčast na tom či onom, rostoucí cena energie a deregulace nájemného. Ne všechno je negativní, samozřejmě. Třeba poplatky ve zdravotnictví, původně cosi regulující, údajně snížily nemocnost české populace. Lze tedy předpokládat, že takto, vlastně zadarmo, lze "léčit" i jisté procento důchodců.

Důchodová reforma není nutná z ekonomických důvodů. Peníze pro přežití důchodců totiž bude stejně nutné nějak sehnat. Jde o důvody čistě ideologické, v rámci představy, že každý se o sebe musí postarat a stát, potažmo vláda, se nemá do věcí míchat, ledaže to poslouží bohatým.

Politici a ekonomové lžou, když tvrdí, že smyslem reforem je změnit věci k lepšímu. Místo aby hledali cesty, jak to dělat líp než jejich předchůdci, poohlížejí se po modelech, které jsou ještě horší než ty s odpuštěním komunistické. Proto se většinou nedozvíte, že existují státy, kde se neplatí školné, kde důchod garantuje stát a zdravotní systém je bezplatný. Chovají se jako prostituti, kteří přesně vědí, co je moc ochotna zaplatit.

Základní pravidlo současného světa je jednoduché: Není všeho dost pro všechny. Smyslem reforem je oprostit stát od závazků k občanům, a dosáhnout, aby si uvědomili, že si nejsou rovni s těmi nahoře.

Vytisknout