Postmoderna nemá žádný "historický smysl"

23. 7. 2010 / Karel Dolejší

Jan Čulík se pozastavuje nad tím, že reálie v současných českých filmech nejsou v pořádku. Zmiňuje případ chybné filmové rekonstrukce staré pražské tramvajové linky či svědectví pamětnice popírající možnost určitého chování dívky vůči partnerovi. Jen tak na okraj: Honzy Krejcarové, která byla sotva typickou dívkou své doby, a Egona Bondyho - tedy reálných předloh postav filmu Tři sezóny v pekle - se už na celou věc mohou zeptat leda spiritisté, takže čísi obecné svědectví o "duchu doby" není vlastně s čím reálným konfrontovat. Za podstatnější zde ale považuji pochopení faktu, že postmoderní zacházení s historickými skutečnostmi všeobecně nemá charakter rekonstrukce "toho, jak to doopravdy bylo", ale minulost volně a vlastně libovolně cituje. Je to výsledkem toho, že postmoderní Západ podobně jako baroko ztratil smysl pro plynutí historického času a k datům časovým přistupuje stejně jako k prostorovým - vybírá si, co se právě hodí a zlíbí, konstruuje a kombinuje.

Nehodlám se samozřejmě zastávat špatně odvedeného řemesla. Adekvátnost historické rekonstrukce však měla zcela jiný smysl v době, kdy v pozadí vyprávěného příběhu pro tvůrce i diváka spočíval tentýž obecný dějinný rámec, podle kterého dějiny směřují okudsi kamsi a dobře vymezitelné jednotlivé etapy se na časovou osu navlékají jako korálky, a úplně jinak to vypadá, jestliže historická data jsou při natáčení spotřebovávána stejně jako benzín, elektřina či kosmetika.

Neříkám, že se osobně s tímto přístupem ztotožňuji; podle mého názoru vede v obecně kulturní rovině u mnoha lidí k rostoucímu zmatku a k manipulovatelnosti. Je potom například tragikomické sledovat, jak se v prostředí současných evropských intelektuálů blízkých Socialistické internacionále zuřivě debatuje o tom, zda má být sociální demokracie napříště konzervativní nebo pokroková, aniž by byl někdo z účastníků diskuse vůbec s to solidně definovat, co jsou podle něj dějiny a co si vlastně přesně představuje pod historickým pokrokem.

Nicméně v souvislosti zmíněné Janem Čulíkem pouze dodávám, že český film se nikterak nevymyká běžným tendencím doby, která stejně jako baroko upřela historickému času smysl a se zamlčovanou obavou očekává rozpad vlastního světa.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.7. 2010