ANALÝZA

EU-Rusko: Varianty vývoje

21. 7. 2010 / Ondřej Šlechta

Nebo zda jde o bilaterální vztahy nestejně silných států, často na úkor neexistující, ale proklamované "unijní politiky". Jisté je, že tyto vztahy nelze od otázky budoucnosti vztahů mezi Spojenými státy a Ruskem oddělit.

Vzájemná závislost

Evropská unie dovozem pokrývá asi 86% vlastní spotřeby ropy a 67% zemního plynu. Do roku 2030 se očekává nárůst těchto hodnot zhruba na 95%, resp. 84%. Rusko přitom dodává cca 29%, resp. 24% celkové spotřeby ropy a plynu EU. Předpokládá se rovněž, že podíl Ruska na celkovém importu uhlovodíkových zdrojů by se mohl v budoucnosti ustálit někde nad hranicí 30%. Exporty ropy a plynu se přitom podílejí na 50% ruských vládních příjmů a generují více než 20% hrubého domácího produktu. Rusko je na druhou cílem investic a místem odbytu řady evropských firem. Mezi Ruskem a EU tedy existuje vazba ne jednostranné, ale vzájemné závislosti, byť se jednotlivé státy EU podílejí na obchodu s Ruskem nestejnou měrou.

Vzájemný obchod a výhodnost vztahu „investice za suroviny“ ve skutečnosti stojí minimálně na druhém místě. Vztahy EU-Rusko, které jsou od 90. let systematicky prohlubovány jádrem kontinentální Unie – Francií a Německem, mají své geopolitické zdůvodnění. Usmíření Francie s Německem stálo o zrodu integračního projektu a stalo se vedle přítomnosti amerických vojáků na kontinentu základním bezpečnostním pilířem nové Evropy. Demokratické západní Německo bylo rovněž ve studené válce pojistkou Spojených států, že západní Evropa nebude následovat amerického nepřítele na cestu socialismu. Po pádu SSSR hegemonie USA postupně selhala a evropský prostor začaly vyplňovat dosud upozadění aktéři. Především Němci. Ti dokázali drtivou většinu Evropy přesvědčit o tom, že na své militaristicko-nedemokratické dědictví navždy zapomněli a dali se geopoliticky do pohybu.

Bývalý západoněmecký spolkový kancléř Helmut Schmidt (viz Sebezáchova Evropy, Paseka 2003) měl pravdu, když tvrdil, že USA v minulosti logicky podporovaly vznik evropských společenství, protože potřebovaly konsolidovat evropský západ v boji proti SSSR. Ve chvíli, kdy komunistické nebezpečí pominulo, se ale ukázalo, že „bezpečnostní zájmy USA mají větší rozpětí než bezpečnostní zájmy evropských zemí a nejsou identické ani principiálně.“ I když Německo s Francií podporují například válečnou operaci v Afghánistánu, začali si společně uvědomovat, že Evropa začíná v řadě ohledů nést hlubší důsledky amerických válečných operací, než samotné Spojené státy. Jsou to především státy EU, které nesou důsledky politicky špatně vedených těchto vojenských intervencí ve světě – ať jde o radikalizaci imigrantů převážně muslimské víry v evropských městech, zvyšování cen ropy (státy eurozóny si nemohou tisknout vlastní eura), nebo domácí politické otřesy. Tato celosvětová mocenská architektura, počítající s Evropou jako zónou B, která bude podporovat Spojené státy v boji za udržení hegemonie v amerických zájmových oblastech (přední východ a střední Asie) výměnou za americkou ochrannou ruku, se stala přežitou ve chvíli, kdy si Němci, podobně jako Francouzi uvědomili, že Ameriku za zády již nepotřebují tak, jako v minulosti.

Nelze ovšem popřít, že ve chvíli, kdy se rýsuje koalice Berlín-Moskva, některé státy – zejména státy střední Evropy se mohou cítit ohroženy. Takové obavy, z velké části založené na historických skutečnostech, jsou z velké části oprávněné, leč samotný fakt rusko-německého sbližování ještě nezakládá hegemonií nad zeměmi, zaklíněnými mezi oběma aktéry. Vztahy se mohou rozvinout několika různými způsoby. Ministr zahraničí SRN Westerwelle nedávno tlumočil plán na vytvoření nové evropské bezpečností architektury se zahrnutím Ruska. Polsko uklidnil jednak pozváním do tohoto projektu a také prohlášením, že nejde o záměr vytvořit německou-ruskou dominanci, ale pokus o zahrnutí Ruské federace do celoevropského projektu.

Otázkou zůstává, nakolik by proklamovaná „evropská úroveň" byla ve skutečnosti realizována a nakolik by šlo jen o papírovou formulaci. Evropská unie ztrácí jako celek akceschopnost a je jisté, že Němci spojenectvím s Ruskem hledají jak zajištění svých zájmů, tak nový rozměr evropské integrace. To ale může paradoxně vyvolat opačný efekt. Pokud si Rusko neujasní svůj postoj k postsovětskému prostoru a střední Evropě, začne se vytvářet vícerychlostní Evropa dvou center: Berlína (orientovaných na Moskvu) a „zlobivých států" (orientovaných na Velkou Británii a Spojené státy americké).

Středoevropský problém

To, co sbližovací procesy mezi Ruskem a USA, resp. Ruskem a EU ohrožuje, ve skutečnosti nejsou historické neshody a nedořešené otázky minulosti, ale využívání stereotypů a snaha podrýt některé mezinárodní projekty argumentací, že se tyto dějí na úkor opouštění jistých spojeneckých standardů. Typicky jde o tvrzení, častá u některých představitelů Polska, nebo České republiky, že jaderně odzbrojovací dohoda mezi USA a Ruskem byla vykoupena předhozením střední Evropy ruským zájmům.

Tato ublížená zahleděnost a snaha být „papežštější než papež“ ovšem naprosto selhává v politické analýze. V mnoha případech konkrétně tuzemského dění jde často o humorné dohry. A tak když několik českých veřejně činných osob v jednu chvíli psalo a široce propagovalo dopis Baracku Obamovi ve stylu „proč nás předhazujete ruskému medvědovi“, odpovědí bylo pochopitelné mlčení americké administrativy, která tomuto ambicióznímu letáku, sepsanému v rozporu s elementárními základy zahraniční politiky, nevěnovala pozornost.

Stojí za zmínku, že to byl nakonec matador americké zahraniční politiky Zbigniew Brzezinski, který dopis ocenil velmi kritickými slovy. Dlužno ještě dodat, že obdobně se česká zahraniční politika projevovala i v minulosti – vzpomeňme na neskrývané snahy některých státních představitelů po ovlivnění amerických prezidentských voleb, aby nedošlo ke zvolení Clintona (který se v devadesátých letech některým českým politikům nezdál dostatečně „protiruský“).

Nicméně nástup Obamy do křesla prezidenta Spojených států ve skutečnosti nezměnil americkou zahraniční politiku tak, jak by se mohlo zdát z řady komentářů, které jsou spíše než produkty analytického uvažování a objektivního zhodnocení situace výrazem strachu ze ztráty jistot „světa po Americe“. Ale „svět po Americe“ nikdy nenastal. Tento katastrofický scénář, se kterým zejména ve střední Evropě přišla média, která se patrně vzhlédla v amerických neokonzervativcích, paradoxně odrážel spíše zdejší myšlení, postavené z velké části na pokřivené a vysněné realitě. Americká debata o vztazích s Ruskem byla jak po obsahové, tak stylové stránce někde zcela jinde. Amerika neopustila své středoevropské spojence, stejně jako nedošlo k přehodnocení amerických zájmů zde. Nová administrativa pouze redefinovala své priority. Že na to některé vlády nebyly připraveny a takový krok odsoudily jako kopanec od spojence je, cynicky řečeno, problém jejich a ne Ameriky.

Konkrétně v českém zahraničně-politickém diskurzu se naplno ukázal deficit neexistence dlouhodobější koncepce zahraniční a bezpečností politiky. Ten se ve svém důsledku projevuje nejen zmatečným definováním národního zájmu, nejasností v zahraničně politických preferencích, ale také kopírováním velkých vzorů. Neexistence hlubší koncepce zahraniční politiky vede k nekritickému přejímání pečlivě vyselektovaných přístupů. Tu z Washingtonu, tu z Bruselu. A pokud v jednu chvíli ovládá českou zahraniční politiku představa zákonitého konfliktu s Ruskem a nastane situace, kdy Brusel, nebo Washington projevují snahu být s Moskvou většími partnery, domácí zahraničně politické architekty zachvacuje zmatek.

Varianty vývoje

Varianta 1., tzv. „sanitární kordon“ předpokládá situaci, kdy bude z popudu především Spojených států a jejich evropských spojenců vytvořen pás zemí, oddělujících „západ“ Evropy od „východu“. Rusko bude takovou aktivitu pochopitelně vnímat konfrontačně a pak je možné, že bude za a) konfrontaci se Západem prohlubovat, nebo za b) stále více se odvracet západních států ve prospěch spolupráce s Číně a Indií. V současné době není tento scénář ve světle „resetu“ rusko-amerických vztahů pravděpodobný. Nelze ale podcenit snahy tento reset narušit. Ve Spojených státech pochopitelně existují politické síly, které rusko-americký restart chápou ve světle ztráty podstatného raison d'etre americké zahraniční politiky. K takovým snahám by šlo připočíst například nedávné dohady o tom, že akce americké FBI, jejímž výsledkem bylo zatčení dlouholetých agentů, pracujících ve prospěch Ruska, nebyla s prezidentem konzultována záměrně, s cílem vytvořit mediální klima špionážního spiknutí a znevěrohodnit americko-ruské sbližování. Je nutné počítat s tím, že v budoucnu mohou přijít akce jak z ruské, tak americké strany, které klima vzájemného restartu ochladí, vyruší, a to se přímým způsobem podepíše na architektuře plánu zahrnout Rusko do celoevropských bezpečnostních struktur, jak plánuje Berlín. Zejména poté, co se podaří jako první odradit Poláky, mezi nimiž a Rusy nastal po smolenské tragédii zajímavý vývoj vztahů.. Situace, kdy se Evropa opět ostře rozděluje v otázce Ruska, je sice nevýhodná pro Evropskou unii, na druhou stranu by pro Českou republiku mohla být orientace na protiruský západní blok v čele s USA v jistém smyslu pozitivní – pokud by si samozřejmě americkou přízeň „odpracovala“. Pak záleží na našich prioritách ve vztahu ke globálnímu dění a na tom, co chceme.

Varianta 2., je následkem varianty předcházející. Moskva se cítí ohrožena a výsledkem je stupňování konfrontační rétoriky, radikalizace domácí politické scény a samozřejmě ochlazení vztahů s Evropou. V tomto scénáři je významně ohrožen plán na jaderné odzbrojení. V současné době se ve Spojených státech začínají ozývat významné hlasy, že podpis „Nového startu“ byl zahraničně-politickou chybou (viz například jeden z pravděpodobných kandidátů Republikánské strany v příštích volbách, Mitt Romney: „Obama's Worst Foreign Policy Mistake“)

Varianta 3., představa harmonické spolupráce je pochopitelně z pohledu všech zainteresovaných nejideálnějším scénářem. Pro vývoj tohoto scénáře je klíčové, zda partikulární rozpory v nazírání na Rusko nepřeváží nad snahou hledat vzájemně výhodný konsenzus. Rovněž musí dojít k jasnému definování pozic, aby se malé a střední státy necítily upozaděny a znevýhodněny bilaterální dominancí jakéhokoliv státu unijního jádra s Ruskem. Zatím ovšem není vůbec jasné, jak by taková architektura měla vypadat.

Tento scénář je samozřejmě výhodný i pro malý stát jako Česká republika. Pokud bude pokračovat sbližování Ruska s Amerikou a Ruska s Evropskou unií, je nutné si uvědomit, že vyvolávání rusofobních nálad nebude mít oporu v žádném z klíčových aktérů (jak by mělo v případě scénáře 1). Země, která navzdory změnám v mezinárodní politice a orientace svých spojenců zůstane kverulantským skanzenem, se snadno může dostat mimo podstatné dění. Tento scénář má překvapivou spojitost s jinou zásadní otázkou současnosti, kterou je íránský jaderný program. V případě, že dojde k ozbrojenému zásahu vůči íránským zařízením na obohacování uranu, nastalé klima a reakce arabského světa prakticky činí definitivně neuskutečnitelným plán na jakoukoli diverzifikaci dodávek primárních komodit pro Evropskou unii (zjednodušeně řečeno, útok proti Íránu zabíjí plynovod Nabucco, protože je to prakticky jen Írán, kdo má kapacity k tomu jeho zásobníky naplnit). Jednoduchá rovnice potom říká, že o co menší je diverzifikace, o to větší je závislost (již tak silná) na Rusku.

Varianta 4., vytvoření „dvou center“; v situaci, kdy dojde k ochlazení vztahů mezi Moskvou a Washingtonem, ztrátě vzájemné důvěry a krachu německého plánu na vytvoření nového bezpečnostního rámce EU (Paříž-Berlín-Varšava-Moskva), se může stát, že nedostatek politické vůle a nejasnost v otázce dalšího směřování EU povede ke snižování akceschopnosti Unie jako celku, což se pochopitelně podepíše na vztazích s Moskvou. Zatímco Německo si svou vazbu na Rusko zachová, některé státy střední Evropy by se tímto spojenectvím (prosazovaným na úkor společné unijní politiky) mohly cítit ohroženy a hledat zakotvení opět více v NATO, popř. by reagovaly na rusko-německé námluvy vlastní iniciativou a orientací například na Londýn. Evropská unie by pak stála před reálnou situací „vícerychlostní Evropy“ – s centry v Londýně, orientovaným atlanticky a v Berlíně, orientovaným na Ruskou federaci. Je jasné, že situace „nového Rapalla“, jak bychom mohli zjednodušeně bilaterální sbližování (a jeho výrazné prohlubování) Německa s Ruskem bez ohledu na zájmy spojenců v EU vnímat, by pro Českou republiku byla nevýhodná.

	Pro ČR výhodné	Pro ČR nevýhodné
Unilaterální scénář	„SANITÁRNÍ KORDON“	„RADIKALIZACE“
Multilaterální scénář	„HARMONICKÁ SPOLUPRÁCE“	„DVĚ CENTRA“

Závěr

Vzájemně výhodná spolupráce Moskvy a Berlína je pro Rusy vynikající příležitostí, jak saturovat řadu vlastních problémů, udržením příjmů střední vrstvy začínaje a renovací „ropného parku“ (stará naleziště ze 70. let pomalu končí a ruské investice jsou slabé) konče. Německo-ruský tandem znamená konkurenci „atlantickému“ pojetí Evropy a to i v případě, že to tak oba aktéři primárně nevnímají. Klíčovým momentem v otázce budoucnosti vztahů EU jako celku a Ruska zůstává nevyjasněnost politické integrace EU. Jen pokud dokáže být EU navenek akceschopná, má euro-ruské partnerství budoucnost. Zároveň ale záleží na vývoji ve státech střední Evropy, především Polska a faktu, zda i příští americká administrativa bude pokračovat v „resetu“ ve vztazích s Ruskou federací. Jakýkoli opětovný příklon Spojených k unilateralismu ideál „harmonické“ spolupráce Ameriky, Evropy a Ruska ohrožuje. To platí i naopak, neboť existence osy Berlín-Moskva je snem řady euroasijských teoretiků vytvořit funkční alianci s ostře protiamerickým nábojem. Varovným hlasem by mělo být, že klesající mocenský potenciál Evropy může být do jisté míry vyvažován například obchodní expanzí na východ, ke které je klíčem právě nové uspořádání vztahů s Ruskou federací. Na druhou Rusko, zmítané obdobnými problémy jako Evropa, má na rozdíl od starého kontinentu ještě jednu alternativní cestu – dálný východ. Situace, kdy některé klíčové státy unie (Německo) vytvoří vzájemné úzké vztahy s Ruskem na úkor Evropy jako celku znamená naplnění euroasijské mocenské ideje a konec unijních politických ambicí.

Autor je analytik a publicista. Zabývá se problematikou mezinárodní bezpečnosti, terorismu a Ruské federace. Studuje v magisterském studiu na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů Praha.

Vytisknout