Je čas bourat mýty II.

21. 6. 2010 / Zdeněk Jemelík

Mýtus č.2 -- Justiční mafie

Vznikl jako nadstavba nad patrně protiprávním zásahem do trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka a spoluobviněného Petra Hurty, který provedl státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek vydáním usnesení ze 4. června 2007 o odnětí zmíněné trestní věci z dozoru Okresního státního zastupitelství v Přerově a o jejím přikázání Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Po něm pak následovalo zastavení trestního stíhání jihlavským okresním státním zástupcem Arifem Salichovem. Tyto události vyvolaly bouři nevole odborné i laické veřejnosti, které se pohotově chopili novináři. Neobvyklým projevem pobouření odborné veřejnosti bylo vypuknutí tzv. války žalobců, tedy hlasité kritiky počinu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, zaštítěného nejvyšší státní zástupkyní Renatou Veseckou, ze strany Unie státních zástupců i jednotlivých státních zástupců na straně jedné, a šikany některých nespokojenců na straně druhé. Co se šikany týká, je pozoruhodné, že byli ušetřeni ti, kdo dle tvrzení NSZ odvedli špatnou práci v té části trestního řízení, která předcházela delegaci věci z Přerova do Jihlavy. Je to nepřímý důkaz, že jejich nadřízení si při nejmenším nejsou jisti opodstatněností účelového zpochybňování jejich výkonu v této kauze.

Podle mýtu, vytvořeného v součinnosti novinářů s Marií Benešovou a některými dalšími zdroji, mezi nimiž vyniká ostravská krajská státní zástupkyně Zlatuše Andělová, a obohaceného o svérázná právní stanoviska soudce Vojtěcha Cepla ml., je zásah NSZ do kauzy Jiřího Čunka výsledkem zákulisního tlaku skupiny sedmi vlivných osob, jmenovitě exministra Pavla Němce, nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, jejího 1. náměstka Karla Černovského, místopředsedy Nejvyššího soudu ČR Pavla Kučery, náměstka pražského vrchního státního zástupce Libora Grygárka, jihomoravského krajského státního zástupce Petra Coufala a jihlavského okresního státního zástupce Arifa Salichova. Mimo případu Jiřího Čunka měli ovlivňovat také kauzu "katarského prince" a trestní řízení proti tehdejšímu ministrovi Martinovi Bursíkovi a ovlivňovaných případů má stále přibývat.

Této skupině přiřkla Marie Benešová nálepku "justiční mafie", která se ujala v médiích i mezi veřejností, a obvinila ji, že z pozadí ovlivňuje trestní kauzy ve stále větším rozsahu a snaží se ovládnout justici v zájmu "vládnoucí garnitury". Stojí za zaznamenání, že "vládnoucí garniturou" v době řízení proti "katarskému princi" byla koalice stran, vedená sociální demokracií, zatímco "kauza Čunek" propukla za vlády koalice, vedené ODS.

Mezi vyznavači mýtu se ujala představa, že v kauze Jiřího Čunka "mafie" posloužila tehdejšímu premiérovi Mirkovi Topolánkovi, tísněnému koaličními partnery, hrozícími odchodem z vlády, nebude-li zastaveno trestní stíhání Jiřího Čunka. Spojkou mezi ním a "mafií" měl být exministr Pavel Němec, jenž tehdy působil jako jeden z premiérových externích poradců. Jako odpověď na klasickou kriminalistickou otázku "cui prodest?" to zní docela pravděpodobně, ale žádný důkaz o pravdivosti této domněnky až dosud nikdo nepřinesl.

"Mafiáni" se o svých akcích měli domlouvat na utajovaných schůzkách. Byly zaznamenány tři, a měly sloužit k vymýšlení opatření na ochranu Jiřího Čunka. První se konala den před hlasováním Senátu o jeho vydání k trestnímu stíhání, a to v Ostravě, kde Pavel Kučera uvedl Pavla Němce k Zlatuši Andělové. Tehdy ještě "mafie" neměla žádný důvod ke starostem, protože vydání Jiřího Čunka Senátem nebylo příliš pravděpodobné. Další svolala Renata Vesecká do brněnské restaurace. Kromě ní a obou Pavlů na ni přijela z Ostravy Zlatuše Andělová. Třetí se uskutečnila v Jihlavě při příležitosti slavnostního otevření nové justiční budovy. Zlatuše Andělová ji před soudem označila za "odlehčené společenského setkání" na němž sama "z legrace" začala mluvit o Čunkově případu. Účastníci schůzky ji nařkli z potvrzení záměru obžalovat Jiřího Čunka, "protože je prasák, který osahává ženské" a paní státní zástupkyně si "u svých soudů obžalobu ustojí". Krajský státní zástupce Petr Coufal jako hostitel určil Renatě Vesecké, Pavlu Kučerovi a Pavlu Němcovi místa u svého stolu. Přisedla si Zlatuše Andělová, s kterou se zde původně nepočítalo. Během schůzek měli účastníci mluvit o věcech, o nichž se prý vzhledem ke svému postavení bavit neměli. Konkrétní náplň rozhovorů nebyla přesně zjištěna. Podle tvrzení Zlatuše Andělové Pavel Kučera se měl při debatě v Jihlavě vyjádřit v tom smyslu, že v případě ohrožení stability vlády musí nezávislost justice ustoupit politickému zájmu. Podle médií to je největší hřích, který byl prokázán "mafiánovi" jako jednotlivci. Podle rozsahu negativní pozornosti, věnované jimi jeho osobě, by měl být hlavní osobou v připravovaném spiknutí ve prospěch Jiřího Čunka.

Jinak se měli účastníci schůzek bavit o vlivu kauzy na postavení vlády: "mafiáni" se prý zajímali o pravděpodobný budoucí časový průběh vyšetřování a zvažovali, v jaké lhůtě by případné obžalování Jiřího Čunka napáchalo nejmenší škody. V Ostravě se Pavel Němec zajímal také o stav trestního řízení proti Marii Benešové, které vyvolal jeho klient. Zlatuše Andělová při setkáních se zmíněnou trojicí nezaznamenala nátlak a až dodatečně dospěla k závěru, že její společníci asi po ní něco chtěli. Rozhodně popřela kamarádský vztah k Pavlu Kučerovi.

Mimo uvedených "utajovaných" schůzek, v mezidobí mezi nimi, byl doložen také soukromý rozhovor Pavla Kučery se Zlatuší Andělovou ve Špindlerově mlýně, na němž se o případu Jiřího Čunka nemluvilo.

Účastníci domnělého spiknutí ovšem pravdivost této části mýtu popírají. Jejich schůzky nebyly tajné, měly povahu přátelských setkání, to jihlavské ani sami neorganizovali, a na žádném se neprojednával záměr zachránit Jiřího Čunka před obžalobou, ani způsob, jak toho dosáhnout.

Místopředseda Nejvyššího soudu ČR Pavel Kučera rozhodně popírá, že by v Jihlavě pronesl výrok o přednosti politického zájmu před nezávislostí justice, který mu přičítá Zlatuše Andělová. Neodpovídá jeho soudcovskému myšlení, protože věc Jiřího Čunka tehdy nebyla v rukou justice, ale státního zastupitelství, které jako složka moci výkonné má být nestranné, ale není nezávislé v tom smyslu, v jakém se chápe nezávislost soudců. Ostatní spolustolující sdělili soudu, že pohoršlivý výrok neslyšeli. Zvláštní postoj zaujal k věci soudce Vojtěch Cepl ml. v rozsudku ze 14.června 2010. Zde na str.27 pouze konstatuje, že žalobce Kučera měl říci, že "hrozí pád vlády a nezávislost justice musí jít stranou politickým zájmům"... ostatní žalobci...popírali, že by tuto větu slyšeli, ale...soud jim neuvěřil. Logicky z toho vyplývá, že soud bere vyslovení problematického výroku za prokázanou skutečnost. Byl jsem jednání soudu přítomen a v této souvislosti jsem slyšel něco úplně jiného. Srovnáním s kvalitním videozáznamem na Justičním kanále www.justicetv.cz jsem si ověřil, že jsem slyšel dobře. Při přehrávání Media Player Classic v čase 01:05:36 je zřetelně slyšet výrok soudce Vojtěcha Cepla ml., že soud nepovažuje za bezpečně prokázanou tuto větu, na kterou se soustředila snad největší pozornost z celého případu.

Další součástí mýtu, nepropojenou dokazováním s vyprávěním o tajných schůzkách, je obraz zásahu NSZ do kauzy Jiřího Čunka a Petra Hurty. Podává se, že obhájce obviněných se obrátil na NSZ s podnětem k odebrání věci OSZ Přerov a jejímu přikázání některému státnímu zastupitelství v obvodu působnosti Městského státního zastupitelství v Praze podle §25 trestního řádu per analogiam. Nejvyšší státní zástupkyně měla dát pokyn řediteli trestního odboru NSZ Stanislavu Potoczkovi, aby žádosti částečně vyhověl v tom smyslu, že řízení převezme OSZ v Jihlavě. Rozhodnutí o umístění právě do Jihlavy předcházelo hledání státního zastupitelství, jež by bylo ochotné případ převzít. Zabýval se jím náměstek Karel Černovský. Doloženo je jeho jednání s jihočeským krajským státním zástupcem Petrem Duškem, u kterého nepochodil, neboť zde údajně nebyla volná pracovní kapacita a ostatně -- dle Duškova vyjádření před soudem -- "kdo by chtěl takovou kauzu".

Podle stvořitelů mýtu, ale také podle mínění některých obecně uznávaných právníků s významným postavením v resortu spravedlnosti, bylo rozhodnutí nejvyšší státní zástupkyně přinejmenším nestandardní, podle jiných protiprávní, a bylo na místě, aby jí vyneslo aspoň odvolání z funkce. "Nestandardnost" se spatřuje především v tom, že v polistopadové historii trestního řízení není znám jiný případ, v němž by byla věc policejnímu orgánu a dozorujícímu státnímu zastupitelství odebrána postupem podle §25 trestního řádu per analogiam těsně před ukončením přípravného řízení. Přetrvávají pochybnosti o opodstatněnosti použití §25 trestního řádu, který je součástí právní úpravy trestního řízení soudního. Vyjádřil je např. předseda Ústavního soudu ČR Pavel Rychetský při vystoupení v Otázkách Václava Moravce dne 16.května 2010. Rozšíření jeho použitelnosti na přípravné řízení je upraveno pouze interním předpisem NSZ, tzv. "pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce" a odporuje duchu zákona o státním zastupitelství, vyjádřenému v tomto směru v §§ 12a, 12b, 12d,odst.3 a 12h. "Duch zákona" prakticky takové nakládání s trestní věcí vůbec nepřipouští. Přípustným důvodem k odebrání věci státnímu zastupitelství je pouze vyloučení vedoucího státního zástupce, nebo dlouhodobá nečinnost či nedůvodné průtahy. Nejvyšší státní zastupitelství nesmí zasahovat do způsobu vyřízení věcí nižších státních zastupitelství, jež nebyly pravomocně ukončeny, s výjimkou řízení, vedených u vrchních státních zastupitelství. S možností, že by se odnětím a novým přikázáním případu ve smyslu postupu podle §25 trestního řádu per analogiam napravovala pochybení dozorového státního zástupce, zákon vůbec nepočítá.

Konečně jsou námitky proti obecnému způsobu, jakým NSZ naložilo se stížností obhájce Eduarda Bruny. Protože se dožadoval odebrání věci státnímu zastupitelství, podřízenému VSZ v Olomouci, a její předání do obvodu působnosti VSZ v Olomouci, muselo ji přijmout a vyřídit. Jeho příslušnost je dána zákonem. Avšak podle zákona o státním zastupitelství se každé podání posuzuje podle obsahu, nikoli podle označení předkladatelem. Advokát navrhl odnětí a přikázání věci kvůli skutečným nebo domnělým procesním a věcným vadám řízení, zatímco použití §25 trestního řádu per analogiam je přípustné pouze v případě vyloučení vedoucího dozorového státního zástupce z řízení, nebo umožní-li přemístění věci její snazší či rychlejší vyřízení. Postup podle §25 trestního řádu per analogiam nebyl zaveden jako nástroj pro umožnění úniku prominentních obviněných před dotěrnými vyšetřovateli. Z těchto důvodů měla být Brunova žádost buď zamítnuta jako nedůvodná, nebo měla být vyhodnocena jako stížnost proti postupu dozorového státního zástupce a postoupena instančním postupem k vyřízení dohledovému KSZ v Ostravě. Mimo to za přijatelné mohly být považovány pouze ty body stížnosti, které se týkaly formální stránky přípravného řízení. Odmítnuta měla být stížnost na internetovou komunikaci vyšetřovatele se svědkyní Marcelou Urbanovou, která byla založena na nezákonně získaných důkazech, doručených Romanem Vaškůjem (odsouzeným za obchody s lehkými topnými oleji a za pokus o podplacení svědkyně Marcely Urbanové). Stejně tak by neobstála námitka nevyužití části důkazů, navržených obhajobou, pokud je vyšetřovatel i dozorový státní zástupce považovali za nadbytečné pro úplné objasnění věci. Obhajoba tím nebyla zbavena možnosti uplatnit požadavek na jejich provedení v případném řízení soudním.

Oprávněná je námitka "mýtotvorců", že závady, vytýkané Eduardem Brunou, nebyly napravitelné odnětím a přikázáním věci a není znám žádný důvod, proč byla věc po odebrání z pravomoci OSZ Přerov předána právě OSZ v Jihlavě, když jednou z vytýkaných závad byl nekorektní postup při počátečním odebrání z rukou místně příslušného OSZ Vsetín. Když už NSZ chtělo napravit vadu dozorování nepříslušným státním zástupcem, mělo věc vrátit místně příslušnému OSZ Vsetín. Tvrzení obhájců usnesení Stanislava Potoczka ze 4. června 2007, že jím NSZ nezasáhlo do způsobu vyřízení věci, se tvůrci mýtu oprávněně smějí jako nehoráznosti: kdyby nebylo záměrem NSZ pojistit si vyřízení zastavením, nemuselo případ odebrat z Přerova, popřípadě jej mohlo vrátit na Vsetín.

Nakonec se namítá, že vyšetřovatel ani dozorový státní zástupce nedostali formální příležitost k vyjádření, jak s výsledky vyšetřování naloží: zda přistoupí k zastavení trestního stíhání podle §172 odst.1 trestního řádu, či zda na obviněné podají obžalobu.

Ozývají se samozřejmě také námitky proti způsobu vyřízení věci Arifem Salichovem, které pominu, protože jimi se nelze zabývat bez podrobné znalosti trestního spisu.

"Mafiáni" odmítají také tuto část mýtu. Správně uvádějí, že příslušným úřadem pro prvotní vyřízení podání Eduarda Bruny bylo Nejvyšší státní zastupitelství ČR. Použitelnost §25 trestního řádu per analogiam považují za samozřejmost. Nárok na vyhovění žádosti odůvodňují závažností závad v činnosti přerovských orgánů činných v trestním řízení. Oporou jim je rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 1.října 2009. Bylo jím vyhověno stížnosti pro porušení zákona paní ministryně Daniely Kovářové proti usnesením dozorového státního zástupce OSZ Přerov Radima Obsta o zahájení trestního stíhání obviněných. Rozsudkem bylo potvrzeno, že postupem státního zastupitelství v této fázi řízení bylo poškozeno právo obviněných. Věc Jiřího Čunka a Petra Hurty byla na začátku řízení přikázána Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově jen na počáteční fázi vyšetřování, tedy na dobu tzv.prověřování. Protože Radim Obst pokračoval ve výkonu dozoru i po jeho ukončení, došlo k tomu, že dozor vykonával státní zástupce, který byl formálně nepříslušný. Z toho se pak vyvozuje, že trestní stíhání proti Jiřímu Čunkovi a Petrovi Hurtovi bylo od počátku vedeno nezákonně, což spolu s výše zmíněnými vadami řízení ospravedlňuje předání věci jinému dozorovému státnímu zastupitelství.

Podotýkám, že znění usnesení KSZ Ostrava o přikázání věci OSZ Přerov lze vyložit i jinak, než si je vyložil Nejvyšší soud ČR, ale také jeho gramatický výklad je možný. Nemá proto smysl rozsudek Nejvyššího soudu ČR zpochybňovat. Spíše jej můžeme přijmout jako důkaz, že soustava státních zastupitelství v této kauze selhávala od začátku až do konce, a to od nejnižšího stupně až po nejvyšší státní zástupkyni.

Pochybnost prvé části mýtu vyplývá již ze složení skupiny, označené Marií Benešovou jako "justiční mafie", jmenovitě obviněné ze zasahování do trestního stíhání "katarského prince" a Jiřího Čunka.

Jejím jádrem je trojice Pavel Němec, Renata Vesecká a Pavel Kučera, které spojuje osobní přátelství. Na jejich setkávání není proto nic mimořádného. "Zločinný" charakter neměla ani přítomnost Zlatuše Andělové na setkání v Brně, které bylo součástí oslav Kučerových narozenin. I dříve bývala zvána na akce soukromého nebo poloúředního rázu. Na přátelských sedánkách se mluví o čemkoli: není nic pobuřujícího na tom, že se právníci baví o kauzách, jež plní stránky novin. Nemá to význam ovlivňování kauz, protože výměna informací a názorů probíhá jen v úzkém uzavřeném kruhu a převážně mezi lidmi, kteří nemají pravomoc přímo do věci zasáhnout.

Pokud o nich někdo tvrdí, že z pozadí ovlivňují trestní případy, měl by uvést, kdo z nich, kdy, jakými prostředky a který případ ovlivnil. To vskutku neobjasnila ani Marie Benešová, ani bulvár, a nakonec ani soudce Vojtěch Cepl ml.

Ze sedmi účastníků se kauza "katarského prince" týká pouze Pavla Němce. Ostatní se s ním v té době neznali a ne všichni se znali mezi sebou navzájem. O případu se dovídali pouze z médií. Určitou výjimkou je Pavel Kučera, který se s Pavlem Němcem spřátelil při příležitosti projednávání jeho stížnosti pro porušení zákona. V prvém dílu jsem vysvětlil, proč je nesprávné přičítat účast na kauze také jemu (v době, kdy zadával do tisku článek o možnostech použití §448 trestního řádu, nikdo nemohl tušit, že přijde čas, kdy se ministr rozhodne k podání stížnosti pro porušení zákona). Organizovaná součinnost členů skupiny za účelem ovlivnění kauzy "katarského prince" proto nepřichází v úvahu. Existuje pouze v paranoidních představách Marie Benešové a jejího fanklubu.

Z hlediska účasti na zásahu do případu Jiřího Čunka je mimo jakoukoliv pochybnost zřejmá odpovědnost nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. V "klubu" ale chybí "spolupachatel"- státní zástupce NSZ Stanislav Potoczek, skutečný signatář usnesení NSZ ze 4.června 2007, kterým byla trestní věc Jiřího Čunka převedena z OSZ Přerov na OSZ Jihlava. Není známo jejich vzájemné postavení v této hře. Mlčky se předpokládá, že Stanislav Potoczek jednal na pokyn Renaty Vesecké, ale vnitřní organizace a pravidla řízení uvnitř Nejvyššího státního zastupitelství ČR nabízejí i jiné možnosti. Mohlo to být i tak, že podnět Eduarda Bruny se v souladu s vnitřní dělbou práce dostal přímo na stůl Stanislava Potoczka, který jej vyřídil a teprve následně informoval svou nadřízenou.

Jakými prostředky, popř. prostřednictvím koho by ovlivnili rozhodování Renaty Vesecké nebo Stanislava Potoczka "mafiáni" Pavel Němec a Pavel Kučera, není známo. Žádný z nich nemá výkonnou pravomoc, kterou by mohl použít k jejich ovlivnění. Žádný jí nemohl hrozit postihem, pokud by nevyhověla, ani jí nabídnout zvláštní zvýhodnění za poslušnost. Samozřejmě na ni mohli působit přesvědčováním, ale Renata Vesecká je dostatečně vzdělaná, zkušená a inteligentní, a její institucionální postavení je dost silné na to, aby nemusela podlehnout. Pokud se rozhodla, že se pustí do záchrany Jiřího Čunka, nebo že zaštítí pochybení svého podřízeného v jeho prospěch, je to výlučně její rozhodnutí a její odpovědnost.

Z dalších účastníků nemá s celou věcí nic společného Libor Grygárek, zatímco úloha Karla Černovského je nejasná: nevíme, zda se podílel na rozhodování o osudu Brunova podnětu, či zda jen plnil přikázané organizační úkoly. Arif Salichov a Petr Coufal jsou vykonavatelé, kteří neměli jinou možnost než se vypořádat s přikázanými úkoly. Opět nelze prokázat, že by členové skupiny měli aktivní spoluúčast na rozhodování o uskutečnění protiprávního záměru. Výhrady se týkají pouze Renaty Vesecké.

V podstatě sedm "mafiánů" nic nespojuje, až na jedno: špatné vztahy pěti z nich s Marií Benešovou v minulosti, popř. v přítomnosti. Nepřímo to dokazuje i vynechání Stanislava Potoczka ze sestavy: kdyby paní exprokurátorka vybírala členy do "mafiánského" seskupení podle jejich vztahu ke kauzám a individuální úlohy v nich, nemohla by ho vynechat.

Ztotožňuji se s právními výhradami "mýtotvorců" k druhé části mýtu, tj. k zásahu státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka do kauzy obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty vydáním usnesení ze 4.června 2007 o odnětí věci OSZ Přerov a jejímu přikázání do pravomoci OSZ Jihlava. Nevidím zde ale součinnost organizované skupiny sedmi osob, nýbrž výlučně selhání dvou špiček soustavy státního zastupitelství - nejvyšší státní zástupkyně a ředitele trestního odboru NSZ, přičemž pro nepřístupnost trestního spisu zůstává pro mne neprůhledná skutečná úloha jihlavského dozorového a brněnského dohledového státního zástupce. Konstatuji, že mechanismus přenosu myšlenky od obhájce Eduarda Bruny přes Stanislava Potoczka až k Arifu Salichovovi zůstává po třech letech od činu neobjasněný. "Mýtotvorcům"se podařilo odpoutat pozornost od podstaty nepřístojnosti k paranoidním domněnkám. Matoucí bylo zejména odvedení pozornosti od odpovědnosti Renaty Vesecké k neprokázanému výroku Pavla Kučery, který by stejně nikoho k ničemu nezavazoval, i kdyby jej místopředseda Nejvyššího soudu ČR skutečně vyslovil.

Za jimi vytvořenou mediální clonou se dařilo zastřít odpovědnost nejen státních zástupců, kteří dali svou pravomoc do služby záchrany Jiřího Čunka před možným soudním řízením, ale také exministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, který odmítl několik návrhů na vyvolání kárného řízení proti Renatě Vesecké a řadu podnětů ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007. Podpořil zdání legitimity zákroku také vydáním stanoviska ministerstva k použitelnosti §25 trestního řádu per analogiam, ačkoli ministerstvu nepřísluší provádět výklad zákonů.

Ve prospěch státních zástupců, odpovědných za zásah do kauzy Jiřího Čunka, jednala i ministryně Daniela Kovářová. Omlouvá ji ale krátkost jejího mandátu a slabé politické postavení. Musela především utlumit "válku žalobců" a zastavit opakované vytahování případu na stránky novin, což se jí zdařilo úspěchem stížnosti pro porušení zákona proti bezvýznamným počátečním usnesením dozorového státního zástupce v neprospěch obviněných. Veřejnost tím dokonale zmátla. Do hloubkového řešení se nemohla pustit, protože by možná vedlo k nutnosti výměny nejvyšší státní zástupkyně, jejíž řešení dočasnou vládou by bylo naprosto nevhodné. Domnívám se mimo to, že účinnost jejího kroku byla zajištěna předchozí dohodou parlamentních stran o neútočení v této věci. Je nápadné, že v té době si přestaly žádat hlavu Renaty Vesecké jak ČSSD, tak KSČM.

Zvláštní úlohu v poznávání skutkové podstaty obou mýtů sehrálo řízení původně sedmi, později pěti žalobců na ochranu osobnosti proti Marii Benešové u Krajského soudu v Praze. Případ připadl samosoudci Vojtěchovi Ceplovi ml., zajímavému neobvykle častým odebráním věci odvolacím soudem. Za jeho přijetí k soudu se paradoxně kdysi přimluvil médii ostrakizovaný žalobce Pavel Kučera. Žalobci volili občanskoprávní řízení jako nástroj obrany proti pomluvám Marie Benešové, ač v úvahu přicházelo i trestní stíhání pro podezření na trestný čin pomluvy: jako kultivovaní právníci se přidrželi zásady, že použití trestněprávních nástrojů je ultima ratio. Ušlechtilost se jim nevyplatila: díky přístupu samosoudce a bulváru se rázem dostali do postavení obžalovaných. Kdyby šli cestou trestního řízení, toto by se jim nestalo. Možná by ale narazili na neprostupnost obrany Marie Benešové státními zástupci.

Nebudu se vyjadřovat k spravedlivosti rozsudků samosoudce Vojtěcha Cepla, ani k výroku odvolacího soudu. Konstatuji pouze, že chování pana soudce působí dojmem, že je aktivistickým sympatizantem odpůrců zásahu do kauzy Jiřího Čunka. V každém případě zprostředkoval veřejnosti informace z útrob jeho trestního spisu a z poznatků o rozhodnutí o odnětí a přikázání věci. V tomto směru bylo jeho jednání přínosem. V této souvislosti se ovšem pustil do zaujímání postojů k rozhodnutím ministra spravedlnosti, Nejvyššího soudu ČR, NSZ a státního zástupce Arifa Salichova, což mu zákon přímo zakazuje. Kdyby např. respektoval rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 22.srpna 2005 v kauze "katarského prince", musel by všechny zmínky o této věci hodnotit naprosto odlišně od postojů, jež zaujal. Získal si popularitu, stal se miláčkem bulváru, který ochotně seznamoval se svými názory. Patrně vybočil z mezí, stanovených zákonem a pravidly soudcovské etiky, za což ovšem nemůže být trestán ničím jiným, než dalším zrušením rozsudku, popř. novým odebráním věci.

Za daného stavu věcí nelze objasnit pravou povahu zásahu státních zástupců do věci obviněných Jiřího Čunka a Petra Hurty bez přezkoumání důvodnosti a právní čistoty usnesení státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka z 4.června 2007 Nejvyšším soudem ČR na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Tu by měla před ukončením mandátu podat současná ministryně spravedlnosti, aby ukončila průtahy v objasňování věci. Dnes tak může učinit bez výčitek svědomí, protože důsledky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR bude řešit až nová vláda, která bude mít dost času a dost silný mandát na to, aby se jimi zabývala, a ostatně se stejně bude muset věnovat neutěšené situaci ve státním zastupitelství.

Zkušenost z řízení na ochranu osobnosti sedmi žalobců proti Marii Benešové ukazují, že mechanismus přenosu myšlenky od Eduarda Bruny přes Nejvyšší státní zastupitelství ČR k zastavení trestního stíhání Arifem Salichovem nelze objasnit v občanskoprávním řízení. Podezření na zneužívání pravomoci úředních osob je natolik silné, že by je měla prověřit protikorupční policie. Až dosud ale všechny pokusy o vyvolání trestního řízení státní zastupitelství odrazilo. Na zablokování vyšetřování, o které se pokoušelo několik individuálních oznamovatelů a zejména občanské sdružení Šalamoun oznámením ze 7. července 2008, se podílelo několik státních zastupitelství všech stupňů. Podezření, že by státní zástupci mohli zneužít svou pravomoc, zůstává nadále tabu, a to nejen v tomto případě.

V souvislosti s oběma mýty vzniká ale podezření na zneužívání pravomoci také proti soudcům z kauzy "katarského prince". Podezření je velmi silné: nezákonnost jejich jednání vyslovil Nejvyšší soud ČR jako nejvyšší autorita soustavy obecných soudů, došlo k maření rozhodnutí ministra spravedlnosti jako ústavního činitele a byl poškozen obviněný, který byl čtyři a půl měsíce držen ve vazbě bez právního důvodu. Státní zástupci od nejnižšího až po nejvyšší stupeň brání jejich trestnímu stíhání. Zde zřejmě dojde brzy k promlčení. Respektuji nezávislost soudců. Je ale omezena ústavou, zákonem a dělbou pravomocí mezi jednotlivými stupni státní správy. Stát, v němž prvostupňová soudkyně z Horní Dolní (omlouvám se Městské části Praha 2: nadsázka pro názornost) beztrestně zasahuje do pravomoci ministra, není demokratickým právním státem, ale anarchií.

V souvislosti s kauzou "katarského prince" se možná dopustila zneužívání pravomoci bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která vyvolala nedůvodné trestní řízení proti exministrovi Pavlu Němcovi. Současně se - podle mého názoru - vydatně podílela na šíření zavádějících informací o právní podstatě předání věci do ciziny a dalších pomluv. Motivy jejího počínání z té doby jsou nejasné a nelze vyloučit, že možná nevědomě, ale přece, sloužila nějakým podnikatelským zájmům. Za pomluvu lze považovat i vykonstruování obrazu "justiční mafie" z lidí, kteří se z části seznámili až díky ní. Prověření jejího počínání metodami trestního řízení ale rovněž brání státní zástupci všech stupňů. Je to zvláštní důkaz "nestrannosti" státních zástupců: Marie Benešová škodí svými výroky nejvyšší státní zástupkyni a dalším státním zástupcům, ale soustava státního zastupitelství je nepodporuje, nýbrž naopak chrání ji.

Autor není nezávislým žurnalistou. Je aktivistou spolku Šalamoun, který se vměšuje do řady soudních řízení ve prospěch obžalovaných a prostřednictvím mimořádných opravných prostředků lobbuje i u ministrů spravedlnosti.

Vytisknout