Pořád vím, že krást se nemá

25. 5. 2010 / Ondřej Kumsta

Rozhodnuto! Otevřel jsem skříňku a mašinku si strčil do kapsy u bundy. Od té chvíle jsem netrpělivě a trochu bázlivě čekal, kdy už půjdeme domů. Moje podezřelé chování vzbudilo v bratranci zájem o moji kapsu, tím byl můj záměr odhalen. K mému překvapení se však na mě usmál a řekl, ať si mašinku nechám. Můj čin byl zlegalizován. Zvesela jsem kráčel s maminkou na autobus a přitom z kapsy vytáhl svůj úlovek, abych se s ním potěšil. Když to moje matka uviděla, podrobila mě bleskovému výslechu, ze kterého jsem byl nejspíše poprvé ve svém životě pořádně zmaten. Otočili jsme se o 180 ° a jistě ten den překonali traťový rekord od zastávky k jejich domu. Matka vše řekla tetě a chtěla, abych mašinku vrátil, ta jí odpověděla ve smyslu, že bratranec o tom ví a souhlasí s tím, abych si ji nechal. Cestou domů mi maminka jasně, důrazně a s trpělivostí vysvětlila, že takové věci se prostě nedělají, je to krádež a slušní lidé nelžou a nekradou. Byla to má první lekce v životě a musím říct, že i dnes s odstupem dvaceti tří let cítím nepříjemný pocit a stud. Proč jsem vám to vyprávěl? Protože to bylo naposledy, kdy mi někdo musel vysvětlovat, že krást se nemá.

Přišla revoluce, po ní rok 1990 s pro mě nekonečnými přenosy z Federálního shromáždění. Říkal jsem si, co se to děje, proč pořád ukazují ty šedivé pány? Tehdy mi nedocházelo, že se nám tímto rodí demokracie. Opět uběhlo několik let a já se jako čtrnáctiletý ptal neděli co neděli u všech těch různých "co týdnů dal, sedmiček, debat a jiných." na jedinou otázku. Proč se stále vládnoucí politici vymlouvají na čtyřicet let vlády Komunistické strany Československé, když už sami vládnou sedm let? Styl: "mlčte, vy už jste své prokázali za těch čtyřicet let vaší vlády" ve mně vzbuzoval nepříjemné pocity, nezdálo se mi, že vylučovat někoho z veřejné debaty je dvakrát demokratické -- zvlášť při vzpomínce na revoluční slogan "Nejsme jako oni!". Ve čtrnácti jsem věděl, že svět není černobílý a tak mě všechny tyto příkré odsudky přivedly ke kacířské otázce, jestli opravdu všechno bylo tak, jak tito "ctihodní" pánové říkají. Že by se opravdu za těch čtyřicet let nenašlo alespoň zrnko něčeho dobrého, nebo alespoň něco, co by se nedalo šmahem odsoudit?

Roky letí a tak mě čekají už třetí volby do Poslanecké sněmovny. Je mi dvacet šest let, je dvacet let od Sametové revoluce a já jsem opět strašen bubákem jménem KSČM. Říkám si, jestli jsme se tu všichni navzájem ze sebe tak trochu nezbláznili. Chybí nám diskuse -- ta opravdová, ne -- ta způsobem. "Vy jste mluvili před revolucí, teď mluvíme my a vaše názory jsou mimo rámec jakékoliv slušné debaty". Kterou vedou české elity a "seriózní média" už dvacet let. V poslední době jsem si říkal, že už se musí něco stát, že musí někdo přijít a zvednout hozenou rukavici -- vrátit, jak se dnes říká, politice obsah. Myslel, jsem si, že se toho mohou ujmout mladí lidé, kteří v rámci generačního střetu a vymezení se vůči svým rodičům odmítnou rozkrádání a zastrašování a budou požadovat celospolečenskou debatu a hlavně se ptát, "co bylo, jak bylo, proč to bylo a jak to udělat aby bylo líp". Jaké bylo moje zděšení, když mladí lidé loni vzali do rukou vejce, letos naštěstí jen štěkají a papouškují.

Děsí mě, že názory pánů (Erazima Koháka, nebo zesnulých Ivana Medka, Pavla Tigrida, T.G.M.) na to být otevřeni názorům druhých, nezavírat se před světem, bojovat se svými předsudky i když je to pro nás bolestivé, nezaznívají běžně z úst politiků. Ve srovnání s informačním šumem mainstreamu mi tyto požadavky připadají jako utopická sci-fi. A tak se není čemu divit, že dnes "žijeme v jednom z nejlepších období našich dějin", kdy jsem každý den přesvědčován, že kdo nekrade a nepodvádí -- je prostě jen srab.

Vytisknout