V roce 1945 nebylo ještě povědomí o posttraumatické stressové poruše

10. 5. 2010 / Miloš Kaláb

Došlo k tomu ještě před atentátem na říšského protektora Reinharda Heydricha. Potom zatýkání nabralo na obrátkách a k trestu smrti se odsuzovalo okamžitě. Červené plakáty, každý den nově vylepované, přinášely seznamy lidí včera zatčených a v noci popravených. Chodil jsem kolem nich do školy a někdy viděl jména rodičů svých spolužáků. Na tehdejší teror nikdy nezapomenu - toto byla jen jedna z jeho součástí. Ve škole jsme neměli předmět "politická korektnost" a tak jsme politicky nekorektně říkali, že ty Čechy popravili Němci a vřela v nás proti nim nenávist ať byli ve vojenských uniformách nebo v civilu. Právě mnozí v civilu byli udavači, zejména ti místní, protože rozuměli česky - nikoliv ti říšští, neboli okupanti.

Protektorát jsem přežil, dokonce i padesátá léta, která někteří mladší lidé považují za vrchol ukrutností prostě proto, že ty dřívější - naprosto nesouměřitelné - neprožili. Později se už nic takového v českých zemích nekonalo, za to jinde na světě ano, ale to se netýkalo nás, nýbrž "cizích lidí". A právě s cizími lidmi jsem se stal po sovětské okupaci Československa se svou rodinou členem mnohonárodní společnosti v Kanadě, takže jsme si mohli vyměňovat zážitky a to formovalo náš zdejší politický vývoj.

Vedly se i nadále války, ale jinak než jsme byli dříve zvyklí. Vojákům bojujícím v Perském zálivu, v Iráku a v Afghánistánu se sice neustále říká, že do těch vzdálených oblastí, kam se vojáci i válečný materiál dopravují letecky, byli svými vládami posláni proto, aby přinášeli svobodu a demokracii lidem, kteří je vlastně nijak neohrožovali. Samotní vojáci už nejsou mladí muži ani záložáci povinní vojenskou službou nýbrž profesionální bojovníci vyzbrojení nejmodernější technikou a velice dobře placení. Jsou posíláni do bojů jako na směny a vracejí se domů na dovolenou, aby po ní pokračovali v bohulibé vojenské činnosti. Jenže se děje něco neočekávaného. Někteří hrdinové, kteří se vracejí z války, se nechovají jako hrdinové nýbrž jako psychopati. Dopouštějí se bezdůvodného násilí na členech svých rodin i spoluobčanech a případně i vraždí a páchají sebevraždy.

Američané vyšetřují navrátilce s poruchami chování a zjiš]ují u 37% z nich post-traumatickou stresovou poruchu (PSTD), což je klasická neuróza z vyčerpání ("exhaustivní neuróza"), po vystavení traumatizujícím psychickým zážitkům. To je ovšem za války pochopitelné. Studie byla uzavřena zdůrazněním možnosti, že psychosociální faktory mohou vyvolat somatické nebo psychické následky, které jsou stejně reálné a potenciálně riskantní jako vliv fyzikálních, chemických nebo biologických stresorů.
Žádný z těchto vojáků nebyl vystaven fyzikálním, chemickým a biologickým stresorům nepřetržitě po dobu 6 roků a navíc byli tito vojáci sami vyzbrojeni, oni sami se účastnili likvidace povstalců a velice často oni sami způsobovali "kolaterální škody" civilnímu obyvatelstvu.

Jestliže docházelo a dochází u amerických válečných navrátilců k násilným činům na svých vlastních spoluobčanech následkem toho, co za války viděli a prožili, kdo si dnes troufá odsuzovat jednání některých českých občanů, kteří byli vystaveni nesrovnatelně horším situacím po nesrovnatelně delší dobu? Tehdy u nich nikdo neměřil míru "post-traumatické stresové poruchy". Jak ji ovlivnila přítomnost dřívějších mučitelů? Fanatických mladíků Hitlerjugend, esesáků, gestapáků - ať v uniformách nebo v civilu? Jistě není možné klást rovnítko mezi výbuchem nenávisti u některých českých občanů v r, 1945 a post-traumatickou stresovou poruchou, ale ukázalo se, že může u lidí po značném stressu docházet k extrémně násilnému jednání. Ostatně je takové jednání součástí téměř všech revolucí. Je snadné kritizovat po 65 letech situaci, kterou kritici neprožili a ani si ji nedovedou představit.

Co se týká té skvělé vlastnosti, že Britové často diskutují o zvěrstvech páchaných v minulosti, záleží na tom, k čemu takové diskuse vedou. Opět se ale jedná o nesouměřitelné situace. Britové se svých "politicky nekorektních" akcí účastnili po dlouhá desetiletí na území, nad nímž slunce nezapadalo, neboť tak byla velká Britská říše. Teprve v Kanadě jsme se dozvídali od jiných přistěhovalců z bývalých britských držav, především z indického subkontinentu, jak tam udržovali Britové kázeň. Násilím. "Omluvili se vám?" "Are you nuts? Where are you from?" (Jste blázen? Odkud jste?)

František Nevařil připomenul ukrutnosti, k nimž na českém obyvatelstvu za nacistické okupace v letech 1939-1945 docházelo, i o tom, že tehdejší prezident Dr. Edvard Beneš zasáhnul, jakmile se dozvěděl o živelném zabíjení Němců ihned po skončení války a omluvil se za ně. Bohužel stále nevím, kdo se z německé strany omluvil Čechům - kdo to byl a kdy? Jako Nevařilův vrstevník (narodil jsem se v r. 1929) s jeho článkem souhlasím a je mi mnohem bližší než jeho nepodepsaná kritika. Je vždycky hodné politování, dojde-li k usmrcení nevinných civilistů (ostatně se nyní za každé takové "příhody" v Afghánistánu a Pákistánu omlouvají Američané i NATO - jenže to v žádném případě nezmenšuje míru utrpení pozůstalých, zejména, když se to stává rutinou). Poválečná doba byla ale odlišná v tom směru, že konečně byli obávaní mučitelé bezmocní, že nacisté-nenacisté utíkali na západ do amerického zajetí, aby se vyhnuli odplatě za své ukrutnosti, které spáchali na velmi vysokém počtu obětí a že byla nahromaděna velká nenávist.

Vytisknout