Bohatí nemohou žít v ožebračené společnosti

10. 5. 2010 / Boris Cvek

Hodně se mluvilo o Řecku, o zadlužování států eurozóny, o politické otázce a zodpovědnosti za rozdělování peněz - a profesor Zelený (který mimo jiné přirovnal tvrdá opatření řecké vlády k politice prezidenta Nixona, jež na jedno desetiletí zabrzdila americkou ekonomiku) nadhodil i téma, jak dosáhnout vyššího růstu a vyššího bohatství, aby bylo co přerozdělovat.

Spojil jsem si to s rozhovorem, který měl Jan Čulík s jistou paní, letící s ním do Skotska. Když jsem ho četl poprvé, byl jsem rozhořčen byť jen myšlenkou, že by zodpovědný občan mohl hájit pouličními výtržnostmi nezodpovědné prožírání peněz, vedoucí ke státnímu bankrotu, který Řecko tak jako tak zřejmě nemine.

Ale pak jsem si uvědomil, jak zásadní je společenský konsensus a že lidé musí mít oprávněný pocit jakési celospolečenské spravedlnosti. Jestliže mi vždycky na levici vadilo, že de facto ignoruje zájmy těch nejubožejších (kam počítám mnohé bezdomovce, lidi v léčebnách dlouhodobě nemocných, dlouhodobě těžce a smrtelně nemocné lidi, lidi se závažnými postižením, děti z dětských domovů a pasťáků atd.) ve jménu plošných dávek, opečujících střední třídu, aby ta náhodou na sobě nemusela více pracovat, šokuje mne na pravici, že ignoruje velké rozevírání sociálních nůžek.

Pravice by svou nezodpovědnou politikou všude na západě mohla způsobit rozklad společnosti a návrat revolučního potenciálu. Bohatí a úspěšní lidé nemohou mít žádný zájem na tom, aby žili ve zdevastované společnosti, kde se musí bát toho, že je zbídačená lůza pověsí zítra na lucerny. Nejenže je naprosto samozřejmé, že se o své zisky musí dělit se společností, díky jejímž zákonům a infrastuktuře mohli své bohatství nabýt a držet (princip daní), nýbrž měli by i aktivně dávat najevo, že jim záleží na morální legitimitě jejich bohatství.

Jedním z prostředků k tomu je filantropie, obávám se však, že to do budoucna nemusí stačit, budeme-li čelit novým krizím a novým státním dotacím do kapes boháčů, abychom udrželi systém a nezhroutilo se všechno. Politická a celospolečenská debata musí jít hlouběji, konzum se přežil a tématem dne se stane stárnutí a umírání, v němž se střední i vyšší třídy propadají biologicky na totéž dno jako ti nejbídnější světa.

Bude "dlouhověká" společnost stejná jako společnost poválečná, která zažila bídu krize a války a opila se poválečným konzumem? Budeme mít nutně každý deset automobilů, vyžereme se na 200 kilo, objedeme celý svět 10x s miliony fotografií v laptopech, budeme se topit ve stále se hromadících oceánech cetek a odpadků, nebo dojde ke změně mentality?

Smrt, konečnost, bolest a pád nebyla tím, čím by se "kultura" v poválečné žranici (nemluvím např. o Camusovi, který představuje pokračování předválečných tradic až kamsi ke Kierkegaardovi) zabývala, tato globální popkultura vlastně žádné pořádné, zásadní téma neměla. Dokonce jsme v sexuálních orgiích, pseudoromantických klišé a životním pragmatismu chrochtajícího stáda zapomněli na to, že existuje vášeň, láska či přátelství. Zajímavé je v tomto ohledu uvažování nadaných, kulturymilovných lidí kolem 15ti let.

Zatímco já jsem v tom věku žasnul nad svým bratrancem, který si pouštěl něco tak extravagantního, jako byl Elán, zatímco jakousi avantgardu tehdy představoval debilní Diskopříběh s R. Hrušínským nejml. jako hlavním hrdinou, mladí lidé dnes mají milion možností hudebních stylů, kapel, interpretů a žijí v objetí odporného šoubyznysu, jehož hvězdy snad ani neumírají a nestárnou, netrpí, nemilují, protože to nejsou přece lidé jako my.

Co zbývá? Hudba, ve které je smrt a láska vážným, zásadním tématem, sjednocujícím všechny lidi? Jsem šokován tím, kolik tak mladých lidí poslouchá vážnou hudbu - a dokonce ji tvoří. Když mi bylo 15, vážnou hudbu z mých vrstevníků neposlouchal nikdo. Mluvit o skladatelích barokních oper v mém věku by bylo tehdy úplné šílenství. A dnes?

Jsem šťastný autor oratorního libreta pro 16ti letého skladatele (prý už je i hudba, jen to provedení zatím není na obzoru) a ve středu minulý týden jsem dokonce v Konviktu v Olomouci byl divákem provedení neobarokní opery vrstevníka mého skladatele.

Jaký typ hodnot budou vyznávat ti, kdo se budou vracet do mentality dob před chrochtajícím konzumem? Já sám už dlouho jsem zastáncem myšlenky tzv. "intenzivního blahobytu", o němž píši v článku, na který odkazuji níže. O čem však nepochybuji ani chvíli, to je tohle: v historii dochází pravidelně k velkým proměnám mentalit a mentalita druhé půlky 20. století končí a bude nahrazena mentalitou jinou.

ZDE je odkaz na můj článek o intenzivním blahobytu v časopise Téma:

More about me HERE

Vytisknout