Člověčí příběh Vojtěcha Filipa aneb čtení nejen pro komunisty

10. 5. 2010 / Daniel Strož

Tento text pak prokládá oddíly „Média a já“, v nichž soustřeďuje nejenom některé své mediální výstupy (především rozhovory pro český tisk anebo rozhlas), ale připojuje současně i drobný výběr z vlastních novinových článků, které vyšly v různých periodikách.

Filip v úvodu ke knize připomíná, že si k tomuto svému publikačnímu záměru přizval na pomoc zkušenou novinářku Marii Formáčkovou. Ta byla kupříkladu šéfredaktorkou časopisů Vlasta, nebo Květy a TV Revue. Má ale za sebou i řadu knižních publikací, jejichž byla autorkou či spoluautorkou: jmenujme zde alespoň několik z těch nejúspěšnějších, napsaných ve spolupráci s herečkou Helenou Růžičkovou, anebo vzpomínkové knihy na herce Júlia Satinského, Jaroslava Marvana a Josefa Hlinomaze.

Filipovým impulzem k vydání knihy bylo jeho konstatování, že už po léta dostává od novinářů více méně stále stejné dotazy. A to ho nyní prostě přimělo k myšlence odpovídat pro změnu jednou na takové, které prozatím ještě žádný z nich nevyslovil. Podle Filipových vlastních slov jde hlavně o otázky, dotýkající se jeho soukromí; o tom, jak žije, když opustí některou ze svých kanceláří, nebo od okamžiku, kdy za sebou zavře dveře sněmovny a začíná fungovat jako každý jiný občan této republiky. Totiž jako manžel, otec, vlastně řadový jedinec se svými zálibami, ale i všedními rodinnými starostmi. A právě tady – spolu se vzpomínkami na své venkovské dětství a pozdější čas mladosti – osloví Filipova kniha čtenáře nejpůsobivěji.

Nemíním tady tu Filipovu knížku celou převyprávět, ale zmínit musím každopádně ještě autorovo vyznání manželce Ludmile, stejně jako sekvenci, v níž popisuje první seznámení se s jejími rodiči, kteří náhle stáli tváří v tvář mladému vlasatci. Netušili totiž tehdy, že Vojtěch je kytaristou v rockové kapele a ty dlouhé vlasy k tomu jednoduše patřily... K velice čtivým náleží také pasáže, v nichž se Filip vyjadřuje o svých, dnes již dospělých dětech, synovi Robinovi a dceři Darině.

V kapitole „Jak jsem byl přepaden a obviněn ze spolupráce s StB“ jsem si připomněl, že současné násilí páchané na politicích (na mysli mám nedávné napadení Bohuslava Sobotky na předvolebním mítinku v Brně), není ve zdejším popřevratovém prostředí vůbec ničím novým, jak je nám do hlav vtloukáno veřejnými sdělovadly. Násilím a zločinností se již od počátku vyznačuje celý tento zmrzačený režim, prolezlý mafiemi a korupcí. Příšerným zjištěním je ovšem zároveň, že když se – a to již v roce 1991! – pokusil kdosi podnes policií neodhalený Vojtěcha Filipa zezadu uškrtit, přičemž si on sám v reflexivní snaze o záchranu života přeřezal šlachy na rukou, které se mu zdařilo pod škrtící lanko útočníka vložit, odmítla mu lékařka coby komunistickému poslanci provést akutní operaci. Znát tyto skutečnosti je dnes pro občany podstatnější, než neustálé omílání toho, kdo byl anebo nebyl spolupracovníkem té či oné rozvědky. Ostatně: naposledy takto veřejnosti předhodili dokonce i Jiřího Dienstbiera, někdejšího disidenta a iniciátora Charty 77. Na řadu jistě přijdou i další nepohodlní...

Za nutnost považuji závěrem dodat, že s politickými názory Vojtěcha Filipa, tedy těmi, které v této své knize projevuje, téměř beze zbytku souhlasím. Výjimkou je snad pouze Filipův pohled na popřevratového předsedu sociálních demokratů Jiřího Horáka, o kterém se domnívá, že tuto stranu nemohl vést k úspěchům, „protože českým lidem jako emigrant prostě nerozuměl“, jak napsal. To je bohužel veliká a v této zemi dost často tradovaná mýlka!

Horákovi se totiž naopak podařilo splnit zadání, se kterým přišel z analytického odboru CIA do tehdejšího ještě Československa: vývoj sociálně hnutí hned v té první, jaksi „revoluční“ fázi paralyzovat. Tento člověk nejspíš kdysi levicovým politikem původně býval, ale pouze do doby, než po útěku do Německa přesídlil v padesátých letech do USA. Tam se později ocitl už v jiných sférách...

Filip mě ale přednostně zaujímá svými myšlenkami, namířenými do současné české politické scény. Oprávněně kritizuje některé politiky, jimž jde jen o to udržet se u moci a užívat si prebend, které jiní nemohou mít. Na jednom místě píše, cituji: „Není žádná zásluha, když se někomu podaří získat pro sebe nějaké finanční výhody, maximálně ho historie může zaznamenat jako největšího podvodníka nebo bezcharakterního člověka.“ To podle mne však platí nejenom všeobecně, ale náležitě rozvinuto pak rozhodně i na adresu těch, kteří zastupují KSČM, a to na všech stupních. Aféry v tomto smyslu by komunistům přinesly nedozírné škody. A ty by se nikoli teprve až někdy v historii, ale již v dnešní tuzemské politické konstelaci rovnaly pádu do nejhlubší propasti.

Vytisknout