Máme my Češi špatnou národní mentalitu?

11. 5. 2010

Až zemřou zbývající pamětníci, dochovanou dokumentaci budou mít pod kontrolou vládnoucí mafie, které ji svěří svým institucím. Dříve to byly ústavy Marxismu-leninismu, nyní Ústav pro výzkum totalitních režimů, píše Jiří Košek.

Historici, novináři a média byli vždy pod tlakem vládnoucí vrstvy, záleží však na tom, v jaké míře a počtu se mu podvolí.

Ochotu přizpůsobit své názory, hodnocení dějin, dokonce umění a kultury, potřebám vládnoucí politické mafie, považuji u historiků a novinářů za obzvláště odpornou vlastnost.

Vyskytuje se asi všude, avšak mám velmi nepříjemný pocit (netvrdím to však), že ochota ke spolupráci, v kritických časech označovaná jako kolaborantství, je u nás podstatně vyšší.

Rád bych znal Váš názor, jaká je v tomto směru situace v Británii, příp jiných srovnatelných zemích.

(Pozn. JČ. Nevím. V Británii se traduje, že by Britové nacistickou okupaci nesnesli, jenže ji nezažili. Na britských ostrovech v kanálu La Manche, které byly nacisty okupovány, Britové kolaborovali a navzájem se udávali o sto šest. V současnosti mám pocit, že si Britové od své vlády nechávají líbit až příliš mnoho potenciálně totalitních omezení.)

Zažil jsem to přemalovávání na červeno a zdá se mi, že zažívám (pravda s výjimkami) nyní přemalovávání na modro, kdy to vypadá, že mladá generace přejímá bez rozmyslu všechny současné politické slogany a dogmata.

Mám na mysli spekulativní paušalizování a zjednodušování typu "za všechno může Hitler nebo Gottwald" a pod.

Mé poznámky k mentalitě našeho národa

Pamatuji si případy, kdy měsíc po "sametové revoluci" se členové KSČ vyjadřovali způsobem "oni ti komunisti", takže si člověk položil otázku, kdo tu totalitu vlastně dělal. Nebylo jich náhodou zhruba milion?

Co v minulosti hajlování na Václaváku, udavačství za protektorátu i za totality, uliční výbory, kádrování, atp.?

To dělali jen čelní představitelé? Vím, že to byli často nestraníci.

Pravda, lidé se báli, ale byl to důvod podepisovat petici žádající trest smrti pro Miladu Horákovou?

Podpisů byly desítky tisíc, možná více a rozhlas to denně oznamoval.

K tomu statečnost našeho národa. Tu relatívní hrstku, které opravdu bojovala na západní frontě jsme hrdě zavřeli, problémy měli i někteří účastníci bojů na východě.

A ve vězení, tam vězně snad mlátili také čelní představitelé režimu? Veřejnost většinou souhlasila nebo jí to bylo jedno.

Všeobecně - když šlo o boj, pak odhodlání vydrželo krátkou dobu, boj proběhl s vítěznou stranou na samém konci konfliktu, případně s časovým odstupem - jak svědčí současný hrdinný mediální boj proti totalitě po dvaceti letech.

Při návštěvě u našich přátel v 1968 jsem byl svědkem pláče a odhodlání bojovat za naši neutralitu.

Po 14 dnech to skončilo pijatikou těch samých lidí se sovětskými důstojníky.

Vznikaly i docela humorné situace.

Zatímco my nestraníci jsme poslušně bez námitek jednohlasně odsoudili v létě 1989 protivládní manifest Několik vět, v partajním výboru KSČ to neprošlo. Vyskytl se tam totiž člen, který vyjádřil přání si to přečíst, protože nevěděl (jako většina lidí) o co jde. Dokument tam nebyl a partajní schůze tím zkolabovala.

Kdo se však do věcí nemíchal, měl klid a docelo dobře se mu žilo.

Státní bankrot nehrozil, nemuseli jste se bát o úspory a mít starost jestli budete mít na léky a ošetření.

No a pak přišel listopad 1989.

Náš hrdinný lid ho zvládl jako předposlední před Rumunskem, když už to všude kolem prasklo.

A vyřešil to sametově. Nakradený majetek papalášům zůstal, rozvinula se právnicko-majetková bonanza, noví lídři ukázali jak se to má dělat, a výsledky se dostavily. Etické i ekonomické.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 11.5. 2010