Mám rád, když lidé blbnou nakvadrát

11. 5. 2010 / Jiří Jírovec

Teď již, díky historikům a jejich pseudo-podobám, víme, že jsme na Němce vlastně byli zlí. Podle některých informací zveřejněných v roce 1968 byli hodní Němci i mezi Gestapem. Hnusilo se jim množství udání, které na sebe Češi posílali. Když pak chtěli spořádaně odejít do Reichu, čeští nevděčníci jim splatili střílením nebo věšením na ulici. Ale se sebekritikou se to nesmí přehánět. Náznak střílení Němců Čechy byl obratem vylepšen přesunem odpovědnosti na Rusy. Oni to sice nemohli být Rusové, ale bolševici nebo nějaká podobná svoloč, ale novinové titulky nemají prostor na detaily.

Všimněme si, jak smutně se do historie česko-německých vztahů zapsali provokatéři V+W a jejich Osvobozené divadlo. Bezostyšně napadali českou pravici, která to s českými Němci myslela dobře, a označovali ji za zfašizovanou. Ne nadarmo byl Voskovec považován imigračními úřady USA za předčasného antifašistu.

Skoro idylický obrázek vztahů mezi Čechy a Němci ovšem kazí některá nezodpovědná media. Třeba tím, že ochotně publikují senilní bláboly o tom, jak president Klaus ve svých necelých pěti letech, patrně podlehnuv dočasné nenávisti k (německým) okupantům, pomáhal nosit dlažební kostky na barikádu. Možná mu maminka řekla podle Čapka: Jdi, Vašíku, každá kostka se ti jednou bude hodit do kádrového profilu.

Vidět věci nesprávně je velice snadné. Stalo se to i české lékařce Kálalové di Lottiové. Kdysi jsem o ní psal, že žádala moji maminku, aby před ní nikdy nevyslovila slovo Něměc nebo němčina. Ona totiž neviděla, třídně správně, proč jí za války postříleli v Bernarticích, kde bydlela, celou rodinu. Po modernu se lze se domnívat, že vinu měli paryzáni (čti agenti NKVD či koho), kteří hledali úkryt v jejím domě a zahradě. No, řekněte, co měli ti hodní němečtí vojáci dělat, když se báli o vlastní životy a partyzáni, podle současných měřítek nelegální bojovníci (neměli uniformy), je nejspíš chtěli zabít? V té době ještě nebyl znám termín kolaterální škoda, který v sobě tak nějak skrývá projev vůle boží. Proto paní doktorka zatrpkla nesprávným směrem a začala nenávidět vše germánské.

Situaci komplikují i media, která publikují nebezpečné názory jistého Borise Cveka. Ten ve své neskonalé touze po pravdě a spravedlnosti žádá, abychom si napřed ujasnili hladomor na Ukrajině a Gulagy, než začneme oslavovat ruské vítězství ve druhé světové válce. Jenže to má háček: Co když někoho napadne, že by se USA mely omluvit za Drážďany, Hirošimu a Nagasaki, Vietnam a kobercové bombardování Kambodži, než začneme mávat jejich fangličkami. Cvekův přístup je tak spolehlivě třídní, že až připomíná dřívějšek. Tehdy ovšem plášť vlál na opačnou stranu.

Mimochodem, když už jsme těch historických převysvětlení, musíme o Vlasovcích říct nejen to, že bojovali, patrně dosti alibisticky, proti fašismu v Praze, ale hlavně, že je Američané (správněji ty kurvy americký) vydali ze svého zajetí Stalinovi k potrestání.

K Německu máme v omluvách dluh. Vedle "mnichovské zrady" (viz níže) je zde odporné bolševické zneužití kolaterální škody zvané Lidice. Je pravda, že je buldozéry srovnaly se zemí, ale to je metoda, používaná proti palestinským vesnicím skrývajícím teroristy. Ilegální bojovníci, poslaní z Londýna, se tehdy zamaskovali jako civilisté a zavraždili říšského protektora. V současné terminologii šlo o čistě teroristický akt, za nějž se jednou ještě rádi omluvíme. Zatím je v Lidicích růžový sad, kde kvete nenávist k Němcům. Odporní komunisté dokonce neváhali Lidice zinternacionalizovat spojením s Coventry, kde, nejspíš omylem, dopadlo pár bomb z nacistických bombardérů.

Při těch moderních úpravách českých dějin se mi vynořuje citát, tuším ze Švejka: "mám rád, když lidi blbnou nakvadrát". Proto jsem vděčný Britským listům, že tisknou pana Cveka. Bez něj bych se nedozvěděl , že "mnichovská zrada" je nejapný pojem z učebnic za bolševika.

Vytisknout