Tři sezóny v pekle -- vizuálně nastylizovaný guláš

23. 4. 2010 / Jan Čulík

Snímek začíná slibně: vizuálně velmi pečlivou evokací pražského života v prvních poválečných letech. Na začátku má film energii: ta však velmi rychle vyprchá. Film je zdlouhavý a zejména ve své druhé polovině je v podstatě bez příběhu. Potřeboval by podstatnou měrou zkrátit.

Navzdory dobrému výkonu herce Kryštofa Hádka, který zosobňuje mladého Egona Bondyho (Ivana Heinze), je zvláštní, že se filmu vůbec nepodařilo vytvořit Bondyho osobnost. Bondy v Hádkově pojetí je povrchní buržoazní floutek, který o sobě vykřikuje, že je velký básník a marxista, ale šedá hmota mozková se mu v hlavě vůbec ani nepohne. Je to zmatený, nezralý, ve virtuálním světě žijící mladík. Film vlastně argumentuje, že je Bondy hlupák: snaží se žít mimoběžně s nově vzniklým, utlačitelským stalinským režimem a nebrat ho vážně. V důsledku své hlouposti a vražednosti tohoto režimu málem skončí na dlouhá léta v koncentráku -- paradoxně ho zachrání jeho bývalý známý, který se mezitím dal ke komunistické tajné policii a zastává ve stalinských vládních strukturách významné místo. Takže, co se týče politických motivů, film je vlastně dvojznačný: usiluje o to, v souladu s dnešní antikomunistickou interpretací historie, že život ve stalinském Československu v padesátých letech byl absolutním zlem, "peklem", přesto se v něm vyskytuje "hodný" estébák, který hlavního hrdinu zachrání.

Tím, že se film snaží vytvořit dojem, že začátek padesátých let v Československu byl peklem, vyvolává v divákovi vzdornou reakci: přestože divák ví z historie, že stalinský režim skutečně začátkem padesátých let vraždil, je si silně vědom, že to, co mu předkládá film Tři sezóny v pekle, je strašně současné. Je to na první pohled stylizovaná interpretace z roku 2009, a proto je nepřesvědčivá. Bůh ví, jak to bylo tehdy doopravdy, usoudí na základě tohoto filmu divák: snímek totiž jako historický dokument politicky nepřesvědčuje, na to je příliš současný.

Někdo by se měl podrobněji zabývat osudem motivů z dominantní západní kultury -- a tím, jak jsou využívány, proměňovány či zneužívány v českém kulturním prostředí. Jednak je zajímavé, že, jak známo, se do českého prostředí dostává ze západní kultury jenom něco -- a mělo by se studovat, podle jakého vzorce funguje tato cenzura. A jednak se motivy ze západní kultury objevují v českých dílech pozměněné nebo úplně vytržené z kontextu. Je to, jako když pejsek a kočička vařili dort.

Velmi nešťastným rozhodnutím režiséra filmu Tři sezóny v pekle bylo podrobit svůj film francouzským vlivům. Tak záběry bohémské pražské scény z let před rokem 1948 mají výrazně francouzské rysy -- podprahově máme tak nějak dojem, že ani nesedíme v Praze, ale jsme kdesi v Paříži na Montmartru. Velkým problémem filmu je hudba, která zcela neústrojně odkazuje na francouzskou kulturu. Velmi silně po celou délku filmu připomíná hudbu z francouzského filmu Amelie a nejasné je i to, proč se pořád opakují Satieho Les Gymnopedies.

Vytisknout