Škola hrou? Ani náhodou! (5)

"Fšimsisi? Nevim, jesisisivšim!"

26. 4. 2010 / Miloš Dokulil

Jsme si možná neméně jisti, že mluvit naproti tomu žádným problémem není. Koneckonců řečové projevy historicky předcházely jejich případným záznamům, které jsou svou možnou funkcí odvozené. --- Přitom v tom teď už opravdu v námi nějak zdomácnělém 21. století (jako století "informačním") se cítíme jako doma. Informace je založena na jisté zvnějšněné komunikaci. A když otevřeme ústa, už jakoby začneme přece mluvit? Kupodivu (abychom se nedivili!)... často se nejdřív ozve jakýsi neartikulovaný zvuk; až příliš podobný tomu, když chceme svým hlasem dítěti na hrníčku pomoci, aby zatlačilo a něco ze sebe vytlačilo; na rozdíl od dospělých řečňujících batole má něco vytlačit z opačného konce. Písmem bych ten rozpačitě pronášený zvuk sice možná označil někdy jako "é", jindy jako nějaké spíše přehlasované "é" (vlastně tedy "ö", anebo "ø"?), ale ono to taky bývá často do zádumčivosti prodloužené "ééé" (nebo taky "ööö", tažené odkudsi na výdrž, že by přímo "od plic"?).

Vůbec není "ku podivu", že se s těmi neartikulovanými pazvuky setkáváme "dnes a denně". Začne s tím úlevně příslibným výchozím vzdechem nejednou jak významný ministr, než na cokoliv odpoví, tak pohotový profesionál-reportér, než špitne o něčem, co má možná zrovna za zadkem. Zrovna tak to ovšem činíme my, plebejci. To snad příslibné výchozí "ééé", někdy málem ztemněle vzývající (jako spíše "ööö"), se ovšem kupodivu ozývá nejen před začátkem toho, co snad možná ze sebe následně a již artikulovaně někdo vypotí, ale bývá to u některých mluvčích třeba i v jediné větě rozseto jako kvítí na jarní louce.

Nesmírně oblíbené přitom je dodávat věty výběrové kvality s řadou vycpávek, jako kdyby to byla ta kdysi oblíbená krejčovská vata do prvotřídního saka. Mezi špičky v oblíbenosti těch nic neříkajících slov patří samozřejmě -- jak u koho, že? -- především vskutku suverénní "vlastně". Napočítal jsem těch "vlastně" u některých mluvčích v jediné, ne zrovna dlouhé větě třeba pět, a to nepřeháním. Jiní si zvykli pepřit své ústní produkty výrazem "jako", často s protaženým "ó", a rovněž třeba i vícekrát v jediné větě (také vylepšované v suverénní variantě: "jakóó ööö"). Někteří mezi námi zase místo "vlastně" mají v super oblibě "prostě". Protože prostě něco je "prostě tak", že ano? Méně časté, i když rovněž oblíbené, je připojit hned do začátku věty "v podstatě", i když nutně o nic podstatného nejde. Můžeme to také slyšet v podobě, že "v podstatěéé je tóóó vlastněéé...". Oblíbené bývá začít větu výrazem "No táák..." nebo "Takžéé". Navíc zase s tím málem v naší řeči obligátním "ééé" nebo "ööö". (Je to ovšem prostředek zakořeněný mezinárodně; ne že by nutně muselo jít jen o češtinu.)

Nikoli posledním mezi těmito nešvary je, když (i "kvalifikovaní"!) mluvčí samostatně vyrážejí poslední souhlásku některých slov. Zkusím uvést neutrální příklad: "mos-t-" (tedy na dvě slabiky, jako kdyby po "t" následovalo ještě poloněmé "e"). Anebo, je-li libo, "slušnost" na tři slabiky ("sluš-nos-t-")? Variantou téhož typu bývá také protahování samohlásek u spojek, např. u spojky "a" mnozí cítí potřebu říkat "ááá", nebo místo "nebo" vyslovovat "nebóó". Týká se to i jiných druhů slov. Sem patří také již výše uvedené "jakóó"; a ovšem na začátku věty bývá nemálo oblíbené "nóó". Samozřejmě že se jakákoliv samohláska na konci slova dá šikovně prodloužit, když nenaskakuje do mysli další slovo. Opět tu jde o jev, který se objevuje v kombinaci s dalšími divnými -- ale již nemálo zdomácnělými -- zvyky již zmíněnými výše.

Skoro zbytečné je dodávat, že mnozí mezi námi, aby chytili nit své možná rozostřené myšlenky (či komentáře k sousedským, sportovním, či politickým vztahům), naléhavě cítí potřebu některá již pronesená slova hezky zopakovat. Když ono je to opravdu, ale opravdu nutné, že? Někdo takhle tu přetrženou nit chytne teprve tehdy, když si předem udělá echo tak, že opakuje málem půl věty, navíc opepřené několika nezbytnými "ééé" či "ööö". Také je nesmírně operativní s každou jednotlivou položkou opakovat třeba "Noó aáá byl taáám A. B., a byl taáám C. D., a byl taáám E. F., a byl taáám... (Nebo "máme taáám..., a máme taáám..., a máme taáám... A ovšem v rozmanitých variantách podobně, a podobně, a podobně.)

Kdysi jsme se možná ještě divili, že když oslovoval jakékoliv shromáždění nejdřív předseda odborů -- a pozdější taky prezident ČSR -- Antonín Zápotocký, pak celý svůj čtený text málem za každým slovem naléhavě odkýval; totiž doprovázel svá slova razantními kyvy hlavy. Tím jako kdyby chtěl každé to již vyřčené slovo nějak také doprovodně nemálo nutkavě potvrdit. Nebo jako kdyby byl tažným koněm, který zrovna musí táhnout do kopce těžký náklad. Takže slovo a usilovné kývnutí hlavy, a to od začátku do konce projevu. Ta dřina! -- Školní děti, když se učí číst, také nejednou obdobně kývají hlavou, navíc třeba s olizováním rtů, aby takto daly průchod námaze, kterou je to počáteční slabikování stojí. Obdobně si kupodivu počínají dospělí lidé, ba co dím, i nemálo reportérů televize nebo systemizovaných mluvčích institucí. Někdy navíc rozpačitě rozhazují oběma rukama, anebo mávají sice rukou jen jednou, zato ta druhá občas stvrdí tu gestikulační němohru nějakým hned nutně nečekaným protipohybem. Ne že by měl(a) reportér(ka) stát jako sádrový panák. Jenže všeho moc škodí. Jako kdyby tihle heroldi nečekaných zpráv z ohniska dění také byli zapřaženi do nějaké káry, kterou musí táhnout do kopce, jako ten výše zmíněný kůň (které dnes člověk uvidí leda už jen na dostizích?). O těch doprovodných pazvucích do pauz nebo vycpávkových slovech "nebudiž další řeč"...

Nepřipomíná to nikomu z nás vůbec nic? Nebo spíše: nevzpomínáme si na něco zcela běžného z vlastní minulosti jednoho každého z nás? Jako kdyby jen kdokoli, kdo zrovna mluví, byl zase po pár letech znovu ve třídě a u tabule, a jakýmkoliv dostupným způsobem natahoval nejen hlásky, ale i čas k odpovědi během zkoušení, se všemi možnými -- a spásonosně naléhavými -- vycpávkami, simulujícími "prostěé" nebo "vlastněé" a "v podstatěéé" či "jakóóó" něco, co přece následně snad ještě nějak z úst -- kéž by! -- vyjde... Bohužel se obávám, že někdy takto vysvětlují učivo samotní učitelé (či učitelky). Přitom to takto -- "beztrestně" -- probíhá už několik generací. Protože jsme tím kupodivu zahlceni, a nejen někde na ulici či doma za stolem nebo v hospodě u sklenice piva. Copak zrovna tak, a prostě na stejné brdo, nepodávají nám své informace profesionální zpravodajové třeba z televize? A již nám to ani nepřipadá nenormální. Stačí, aby ten zlozvyk výchozím způsobem zakotvil v jedné generaci, a v těch dalších je to už běžná samozřejmost. (Ruku na srdce: Copak nedali "zelenou" tomuto nešvaru v řeči samotní pedagogové, přinejmenším tím, že nejdřív takové řečové projevy shovívavě tolerovali? Případnému kantorovi o generaci později už možná vlastní výklad učiva jen triumfálně zůstal na úrovni osvojeného triku, když se v hlavě zadrhla myšlenka a jazyk okamžitě nevěděl, jak má zakmitat dál.)

Pokud pro vzájemný styk něco naléhavě potřebujeme (jako to prasátko drbání), pak to je soustavná pozornost směrem ke kultivovanému řečovému projevu. (Zatím tu byly naznačeny jen některé zvlášť uším problematicky lahodící doprovodné rysy. Bude nutné všimnout si také celkové "fazóny" toho, jak mluvíme, zvláště na veřejnosti. Hlasem působící média jsou těmito a dalšími politováníhodnými nešvary v řeči nemálo zamořena. Výjimkou jsou snad jen čtené zprávy. Ale už reportáže jsou udýchané a "uéované", bez přijatelné hlasové kultury. A jsou to prosím vlastně -- ééé, ööö -- prostě... "profesionálové"!) Rétorikou by měli vynikat samotní učitelé (učitelky). Příklady -- snad -- pořád ještě táhnou? (Že by tomu dnes ani neměl kdo učit?)

Vytisknout