ANALÝZA PRŮZKUMŮ VEŘEJNÉHO MÍNĚNÍ

Kam se sakra poděli voliči???

23. 4. 2010 / Ján Mišovič

Sociální vědy od druhé poloviny minulého století přinášejí nejrůznější empirické poznatky o úzkém propojení sociálně ekonomické situace voličů s jejich volebními postoji. Mezi jinými i americký autor Seymour Lipset zdůrazňuje určující vliv třídního postavení voličů na jejich ideové koncepce, politické cíle, hodnoty a volební chování. Hlasování motivované snahou po více či méně uvědomělé realizaci vlastních představ o důstojném a bezpečném životě je toho výrazem.

Avšak samotné rozdíly v rámci sociální struktury, bez pocitu kolektivní příslušnosti, nepředstavují podstatný faktor při politickém rozhodování, jinými slovy volební chování není automaticky určováno příslušností k sociálním skupinám. Na tuto skutečnost poukázal kolektiv vědců Michiganské univerzity vedený Angusem Campbellem a Philipem Conversem. Autoři připomněli relativnost sociální determinace volebního chování. Přesvědčují nás o tom i konkrétní výsledky nejen u nás, ale i v okolních zemích. Uvedený mechanismus má své sociologické vysvětlení, opírající se o sbližování životního způsobu různých vrstev společnosti, s dopady i do oblasti volebního chování. Celý proces je zároveň doprovázen procesem opřeným o pokračující společenskou diferenciací.

Nezanedbatelnou roli při uvědomování si stranických, politických preferencí sehrávají regionální, místní i rodinné tradice. Mnohdy vyvolávají spíše citovou orientaci v rámci tradičních kontextů, než důraz na vyskytující se a neřešené problémy. Opakovaně se potvrzuje, že motivace spojené s preferencí politické strany jsou u části voličů mnohodimenzionální a těžko definovatelné prostřednictvím jednoduchých schémat.

Volební rozhodování nesouvisí jen s příslušností k určitým sociálním skupinám a s uvědoměním si zájmů preferovaných těmito skupinami, ale také s myšlenkami z politických programů, které dokáží racionálně nebo emocionálně zaujmout. Je to možné dokumentovat na mnoha údajích. Stranická identifikace založena na efektivním vnímání ideových stereotypů dokáže „vyzvednout“ občana z běžných objektivně fungujících sociálních vazeb. Strany tedy reprezentují nejdůležitější organizační nástroje pro realizaci konkrétních zájmů a současně reagují na rozdílné sociální postavení voličů, prostřednictvím kolektivního vědomí a specifikace hodnotové a názorové orientace.

K objasnění racionálního postupu při „neracionálním“ jednání voličů v rámci soupeření politických stran napomáhá pochopení dlouhodobé stranické identifikace pramenící z rodinného zázemí. Zde můžeme najít kořeny přetrvávajících sympatií k takovým tradičním politickým stranám jakými jsou KSČM nebo KDU-ČSL, ke „staronovému“ subjektů jakým je ČSSD nebo „novodobému“, reprezentovanému ODS. Strany bez úsilí o tradici mohou sice zazářit jako kometa, ale po „přeletu Sněmovnou“ také zpravidla padají jako kometa a shoří „v atmosféře“ rivality s ideově blízkou stranou. Vědí o tom „své“ bývalí představitelé „krátkodobých“ parlamentních stran. Budovaná stranická loajalita bez těchto základů nepřispívá k formování principu dlouhodobého politického rozhodování a chování. Část autorů pokládá právě využívání hodnotového zázemí nejbližšího sociálního prostředí za jednu z nejvýznamnějších faktorů ovlivňujících politickou orientaci.

Praktické rozhodovací procesy v průběhu volební kampaně nacházejí svůj odraz v teoretických koncepcích. Z literatury jsou známy tři hlavní modely, které přibližují volební chování: sociologický model, model racionálního jednání a model stranické identifikace. Sociologický model, nazývaný také strukturální nebo radikální, analyzuje vliv sociální struktury na politické chování, na formování vztahu sociálních skupin k politickým stranám. Za situace, kdy se hranice sociálních tříd a vrstev v některých směrech stírají, zároveň probíhá sociální diferenciace a lidem je připomínáno, že „osud“ má každý z nás ve svých rukou, tento model ztrácí na své funkčnosti.

Druhý model, model racionálního chování je založený na předpokladu, že volba strany představuje vždy, pokaždé nově uvážené rozhodnutí a volič si vybírá z celého spektra stranu, která se nejvíce blíží jeho zájmům, hodnotám a prioritám. Analýza formování procesu volebního rozhodnutí ukázala, že většina voličů uvažuje o svých preferencích dlouho dopředu před termínem voleb. Stranu si vybírá podle ideové a programové blízkosti a ne podle možných slibovaných kroků. Ani tento model není plně funkční v demokratický fungujících poměrech současných společnosti.

Třetím modelem je model stranické identifikace. Volba strany je zjevným vyjádřením politického vztahu. Respektování třídní „příslušnosti“ voliče, ale i jeho ideové spřízněnosti s příslušnou stranou, dokáže uspokojivě objasnit právě tento model. V našich podmínkách pozorujeme na jedné straně, že „vítězi“ transformace, tedy podnikatelé, restituenti, manažeři i zaměstnanci s nadprůměrnými příjmy, spolu s částí příslušníků nižších tříd volí ODS. Na straně druhé mezi sympatizanty KSČM se častěji objevují lidé z nízkopříjmových skupin, ale nechybějí ani zástupci středních příjmových tříd. Jen menší část lidí opouští v případě nové volby své původní volební rozhodnutí. Nejnověji o tom vypovídají údaje o stranických preferencích voličů Zlínského a Jihočeského kraje , uvedené v tabulce č. 1.

Tabulka č. 1 Občané Zlínského a Jihočeského kraje, kteří volili v roce 2006 do Poslanecké sněmovny, by volili koncem března a začátkem dubna 2010 následovně ( v %)

	Volili v roce 2006
	Zlínský kraj				Jihočeský kraj
Volili v průzkumu	ČSSD	ODS	KSČM	KDU-ČSL	ČSSD	ODS	KSČM	KDU-ČSL
ČSSD	64	2	5	8	68	1	5	8
ODS	2	53	0	3	0	52	1	0
KSČM	3	0	89	0	2	1	90	0
KDU-ČSL	0	0	0	72	0	0	0	60
TOP 09	0	23	0	8	0	25	0	21
VV	8	14	0	5	4	9	0	3
SPO	12	1	5	3	12	0	0	0
Jiná odpověď	11	7	1	1	9	9	4	8

Zdroj STEM, SC&C březen, duben 2010

Údaje v tabulce naznačují existenci nejpevnějšího voličského jádra mezi sympatizanty KSČM. Zároveň vypovídají o „nejsilnější“ stranické identifikaci. O něco méně pevných voličů vykázaly ostatní strany, z nichž relativně nejméně ODS. Z dat rovněž vyplývá, že část pravicově orientovaných voličů hlasuje více méně „třídně“, když v případě „potíží“ ODS preferuje nějakou alternativu k této nejsilnější pravicové straně. Model stranické identifikace tak pomáhá vysvětlovat nejen stálost, ale i těkavost voličů.

Za pozornost stojí odlišná situace odrážející se v diferencovaném vztahu voličů ke KDU-ČSL v obou regionech. Ve Zlínském kraji je větší podíl stoupenců této strany, než v jižních Čechách. A zdá se, že platí i nepřímá úměra ve vztahu ke straně TOP 09. Čím nižší podpora KDU-ČSL, tím více hlasů pro TOP 09.

Mezi převažující částí voličů a stranami se vytvářejí perspektivní vazby a tyto vazby se opírají o dlouhodobé představy o stranách samotných. Většina lidí si buduje volební historii, která má stabilní charakter.

Stranická identifikace (jak jsme si ukázali ve třetí části) může mít podobu osobní, „třídní“vazby nebo pocitu sounáležitosti s danou politickou stranou.. V tomto případě jde o psychologický konstrukt, který formuje volební chování. Část voličů volí „svou“ stranu bez jakékoliv racionalizace, bez informací o politických tématech a kandidátech. Jiná část dokáže zrušit svou stranickou identifikaci , ne toliko ideovou identifikaci a „pošilhává“ po názorově blízké straně.

Stranická identifikace vystupuje zřetelněji v situaci, kdy politické strany odrážejí tradiční hluboké sociální protiklady a konkurují si v rámci hodnotových systémů a ideologií. Stabilní volební tendence jsou nejvyvinutější mezi následovníky tradičních stran, které vyrůstají na významných štěpeních typických pro konkrétní společnost.

Výzkumy stranické identifikace přispěly k tomu, že její podstata začala být vnímána jako integrovaný soubor citových a poznávacích komponent. Jde o soubor vzájemně propojených informací , představ, citových orientací uložených v paměti jednotlivce. Ten se oživuje jako odpověď na relevantní stimul vyvolaný nejčastěji volbami. Výsledkem stranické identifikace v našich poměrech je od konce devadesátých let minulého století relativní „rovnováha“ pravice a levice na úrovni Poslanecké sněmovny.. Takto se utvářející tradici stěží mohou dlouhodobě prolomit „ nové“ strany bez „historie“ v konkurenci s politickými subjekty, které nejen že si získávají důvěru části společnosti, ale opakovaně prokazují, že dokáží oslovit nezanedbatelný počet voličů.

14. 04. 2010 Ján Mišovič: Hledáme průměrného voliče. Zn.: Existuješ? ZDE

Vytisknout