První dějství frašky o Národní galerii: výběrové řízení na generálního ředitele jako druhořadá komedie

22. 4. 2010 / Štěpán Kotrba

Motto:

„Během necelých pěti měsíců prostě i při nejlepší vůli není možné výběrové řízení kvalitně připravit, zorganizovat, vyhodnotit koncepční materiály kandidátů a vybrat vítěze. (...) Když vyjdu z toho, že ministerstvo konkurz míní vážně, pak je realistický horizont jednoho roku.“
Jiří Fajt o výběrovém řízení
na generálního ředitele Národní galerie
22. ledna 2010

Koncem ledna letošního roku vyjádřil Jiří Fajt v článku pro blog Aktuálně.cz pod titulkem ""Dajli medaili -- nedajli medaili" Milanu Knížákovi?" a o týden později v rozhovoru s vedoucím kulturní rubriky Aktuálně.cz Pavlem Kroulíkem pod titulkem "Fajt: Co je pod mediální krustou Knížákových výroků" kvalifikovaný názor na výběrové řízení – a 14. dubna téhož roku už stál krůček od úspěchu ve zmanipulovaném výběrovém řízení, jehož evidentní neregulérnost o necelé tři měsíce dříve sám tak přesvědčivě popsal. Mediální prezentace výsledku, která nejprve prostřednictvím zprávy ČTK a potom i dalších médií předkládala veřejnosti k věření, že deset z dvanácti členů výběrové komise, hlasovalo na prvním místě pro Jiřího Fajta, přičemž jich ve skutečnosti bylo možná jen pět, měla celému procesu dodat zdání legitimity. Nebýt toho, že se dva členové okamžitě distancovali nejen od výsledku, ale i od způsobu, jímž výběr probíhal, a další se začali ohrazovat poté, kdy vyšel najevo trik, jímž bylo „doporučení“ dosaženo, mohla mít celá kauza vážné následky.

Varující je na celé záležitosti především skutečnost, že kdyby volební manipulace okamžitě nevyplula na povrch a kdyby se nejednalo právě o Jiřího Fajta, byl by celý komplot patrně korunován úspěchem.

Tato aféra nesmí vyšumět do ztracena, nechceme-li, aby se zanedlouho v jiné podobě opakovala. Je nutné udělat všechno proto, aby nebylo snadné znovu připravit reprízu podobné pohoršlivé tragikomedie. Proto se detailně podívejme na průběh a kontext tohoto výběrového řízení.

Podmínky manipulace

Prvním momentem, který měl být varováním pro všechny zúčastněné, byl právě chvat, s nímž bylo výběrové řízení na místo generálního ředitele Národní galerie v Praze vypsáno. Druhým varovným momentem pak měla být snaha ministerstva kultury o co nejdůkladnější utajení veškerých podrobností. Právě netransparentnost celého procesu zavdává – spolu se zvoleným způsobem hlasování důvody k podezření na neregulérnost tohoto výběrového řízení.

Necelých třicet dnů představuje šibeniční termín na přípravu seriózní koncepce řízení instituce s více než dvěma sty padesáti zaměstnanci, čtvrtmiliardovým rozpočtem a odpovědností za státní majetek v ceně mnoha desítek miliard korun. Bylo s podivem, že se alespoň tři z pěti ministerstvem přímo oslovených uchazečů odhodlali do výběrového řízení za těchto okolností jít. V citovaném rozhovoru ostatně i Jiří Fajt ještě v lednu letošního roku svou kandidaturu na generálního ředitele Národní galerie odmítl. Na účastníky ovšem působila jako záruka jména členů komise, mezi nimiž bylo několik špičkových českých i zahraničních odborníků. Pouze prozíravý Petr Nedoma se zřejmě nedal oklamat jmény ve výběrové komisi a znaje zvyklosti místního kmene účast zdvořile odmítl. Teprve dodatečně vyšlo najevo, že některá jména měla komisi posloužit pouze jako zástěrka.

Jak to zařídit, aby pět lidí z dvanácti vytvořilo většinu?

Když jsem publikoval první zběžnou informaci o tomto komplotu 16. 4. 2010, setkal jsem se s tím, že mnoha lidem nebyl jasný jeho mechanismus. Proto nabízím zjednodušené schéma procesu. Princip je jednoduchý: zadavatel požádá členy komise, aby seřadili kandidáty sestupně podle kvality.

16. 04. 2010 Štěpán Kotrba: Čert na zdi a Fajt v Národní galerii ZDE

08. 04. 2010 Štěpán Kotrba: Povodňový tunel, drzost a krátká paměť Jiřího Fajta ZDE

Smluvení volitelé využijí faktu, že mezi kandidáty jsou ve skutečnosti dvě skupiny: reální konkurenti (v našem schématu dámy či pánové I. a II.) a ti, kteří podle obecného mínění nemají šanci pořadí na prvním místě ovlivnit (v našem případě dámy či pánové III. a IV.). Zároveň vycházejí z toho, že ostatní členové komise budou naivně respektovat zadání, čili že na prvních místech v pořadí umístí reálné konkurenty. Volitelé skupiny A dají na první místo v pořadí svého favorita, ale na druhé (a v případě reálného řízení také na třetí a čtvrté) místo v pořadí posunou outsidery, o nichž vědí, že tak jako tak skončí na posledních místech. Neinformovaná skupina volitelů B naopak postupuje poctivě podle zadání. Výsledek: menšina, která hraje podle svých vlastních pravidel, přehlasuje většinu:

Důvěrný rádce členům výběrových komisí, kterak zvolit kandidáta, kterého většina za favorita nemá...

A A A A A B B B B B B B
I 4 4 4 4 4 1 1 1 1 1 1 1 27
II 1 1 1 1 1 2 2 2 2 2 2 2 19
III 3 3 3 3 3 3 3 3 3 3 3 3 36
IV 2 2 2 2 2 4 4 4 4 4 4 4 38

VYSVĚTLIVKA: Kandidáti I. a II. jsou srovnatelnými konkurenty, kandidáti III. a IV. jsou takříkajíc do počtu. Zadání členům komise zní: seřadit kandidáty od nejlepšího k nejhoršímu. Vítězí ten, který dostane NEJMÉNĚ bodů. Hodnocení jako v základní škole. Nic složitého... Někdo ovšem uměl matematiku lépe a tak druhým poradil. Pět porotců se domluvilo... Zvítězil ten horší kandidát, kterého většina za ředitele nechtěla.

Ministerstvu kultury tento návod doporučuji k patentování...

Poznámka: Autor tohoto článku působil jako člen Rady Českého rozhlasu, v jejíž kompetenci bylo volit generálního ředitele ČRo. Kandidáta Medka v žádném případě zvolit nechtěl, neboť znal jak jeho profesní životopis a výsledky dosavadní kariéry, tak i jeho psychoprofil... Volba byla dvouetapová a jeden z kandidátů, kterého předtím sám nominoval, nedostal v první etapě ani jeden hlas. Generální ředitel Václav Kasík byl tehdy zvolen v třetím, posledním kole druhé volby.

Skutečný záznam hlasování výběrové komise z 14. dubna 2010 je složitější, protože uchazečů bylo více, ale prozrazuje využití tohoto principu. Zvolená metoda má navíc pro skupinu volitelů A nemalý půvab: podle hlasovacích lístků sice lze dokázat, že někteří členové komise postupovali ve shodě a manipulovali výsledkem, ale není právně postižitelná, protože na volbu pořadí kandidátů samozřejmě mají nárok. Volitelé A proto budou vždy prohlašovat, že zařadili kandidáty podle svého nejlepšího "vědomí a svědomí", i když by patrně upadli do rozpaků, kdyby měli pořadí, které uvedli, veřejně obhajovat. Při postupně se zužujícím výběru ve dvou nebo tříkolové volbě by jejich kandidát neměl šanci, ale v tomto systému mohli svého cíle dosáhnout a z většiny komise udělat pouze dekorativní stafáž. Je pravděpodobné, že právě z toho důvodu byl tento způsob hlasování výběrové komisi navržen.

Podle dosud nepotvrzených informací neumístil Jiřího Fajta na 1. místo ve výběrovém řízení nikdo z českých historiků umění, kteří v současnosti působí ve veřejných muzeích a galeriích České republiky nebo na českých a moravských vysokých školách. Důvod je prostý: výsledky manažerského působení Jiřího Fajta v Národní galerii v letech 1994-2000 jsou dosud v živé paměti.

Druhé dějství frašky o Národní galerii: Jak zkušeně a profesionálně pouštět žilou národnímu kulturnímu stánku ZDE

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 22.4. 2010