Čtyři kategorie krajských volebních lídrů

23. 4. 2010 / Ivo Šebestík

Politická vystoupení mě zajímají jako určitý druh fascinující ošklivosti, u které se musíte zastavit, a nedokážete z ní spustit oči, ač se váš estetický smysl bouří sebevíc. V Antverpách, v Muzeu krásných umění, visí obraz vlámského malíře Marinuse van Reymerswaala z konce 15. století. Jsou na něm vyobrazeni dva výběrčí daní. Vskutku příkladně ohavná stvoření, z jejichž ztvárnění můžeme soudit na malířův vztah k daním jako takovým. Zůstávám před tím portrétem stát vždy podstatně déle než před madonami, a zřejmě ze stejného důvodu sleduji i politické debaty v televizi.

Ač ještě na obrazovce neproběhly všechny kraje republiky, a já také -- přiznávám -- neviděl úplně všechny tyto debaty, troufám si konstatovat, že letošní kolekce krajských lídrů svědčí o tom, že standardní intelektuální úroveň dolní komory parlamentu zůstane zachována i v následujícím období. Žádné překvapení se nekoná a žádná politická strana ještě nevygenerovala Achilla, jenž by rozhodl trójskou válku.

Sám pro sebe, a čistě pracovně, jsem si krajské lídry rozdělil do čtyř kategorií: (1) Ostřílený veterán, (2) Známé béčko, (3) Horlivý nováček, a konečně (4) Nové neštěstí. Několik vzácných výjimek ponechám stranou, a také si nedovolím zaškatulkovat předsedu sněmovny, Vlčka. Na to mé síly nestačí.

První kategorii zastupují staří harcovníci. Jejich vystupování a slovník jsou dokonale petrifikovány, takže jde vlastně jen o to, zúčastnit se a ukázat tvář. "Jsem tady, na svém generálském stanovišti, a opět řídím bitvu." Všichni diváci alespoň přibližně vědí, co se dá od ostřílených veteránů očekávat. Překvapení jsou téměř vyloučená, zábava někdy možná. Sledování těchto politiků se rovná divadelnímu představení někdy slušnější, jindy průměrné hry, jejíž obsah je dobře znám. Z divadla většinou odcházíme s pocitem, že jsme se bavili nebo nudili, určitě nikdo nečeká, že se z představení Hamleta dozví něco nového. Leda by princův otec na hradbách omylem uklouzl na banánové slupce a proměnil tak tragédii ve frašku.

V druhé kategorii, kterou jsem pracovně nazval "známé béčko", ač se přiznám, že se mi na mysl vkrádala i jiná označení, nacházím většinu obličejů, které znají divák z televize a čtenář z novin, ale které ani prvního, ani druhého nikdy zvlášť nezaujaly. Jsou tam, v politice, ve funkcích se drží několik volebních období, ale těžko k nim přiřadit nějaký čin, zapamatovatelný výrok nebo originální myšlenku. Tím nejzajímavějším na nich je zřejmě technika přežití ve straně a v politice. Možná jsou tyto šedé a nezajímavé stíny ve skutečnosti těmi nejlepšími politiky, důvtipně skrývajícími své schopnosti. Nacházejí se blízko Slunce, ale dost daleko na to, aby je nepotkal Ikarův pád. Snad je dokonce největším uměním být politikem, a přitom nepoutat ničí pozornost. Tuto kategorii doporučuji k bližšímu prozkoumání.

Horlivý nováček je pro diváky vskutku novou tváří. Možná mnoho let čekal na první příležitost vystoupit před kamerami, takže jeho příprava byla dlouhá, soustavná a pečlivá. Jako málo nadaný student, který se před zkouškou nabifluje celá skripta zpaměti, ocitá se tento kadet Biegler ze Švejka před nelehkým úkolem vychrlit ze sebe během několika minut celý volební program své strany a přidat k němu i pár vlastních moudrostí, s průhledným záměrem zapsat se do paměti diváků, neboť toto je možná jeho první a poslední příležitost takto se producírovat. Neštěstím kategorie embryonálních politiků je, že po mnoho let pilně studovali mediální projevy ostřílených veteránů, takže pochytili jejich slovník, gesta, grimasy a na verbální úrovni i celé fráze. Jako například: "Kdybyste mě, pane redaktore, nechal domluvit, tak byste se dozvěděl, co jsem chtěl říct." Divák pak s údivem hledí na to, jak nová ústa přežvykují staré kecy, a neví, jestli se má smát nebo zaplakat nad letošní úrodou.

Při vstupu reprezentanta naší poslední kategorie na jeviště, vskutku zaplesá srdce gurmána lidské blbosti. Nové neštěstí vykoukne na kameru, pozorně a s velikou důstojností vyslechne z úst moderátora své stručné a fádní curriculum vitae a pak řekne: "Dobrý večer, pane redaktore. Dobrý večer divákům tady v sále a dobrý večer i divákům u televizních obrazovek." Po takovémto entrée by se mělo zase otočit na podpatku a co nejrychleji zmizet ze scény. Ale nové neštěstí vyhodnotí situaci jinak. Blaženě se usměje a zaujme své místo mezi ostatními hosty. Inu, blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.

Vytisknout