Proč jsou dnešní dívky nesnesitelné?

23. 4. 2010 / Jan Stern

O naší době se často říká, že je krizí muže. Já jsem však přesvědčen, že vidíme před sebou mihotání zcela jiného kulturního dramatu: strašlivé krize ženství, ba že sledujeme na vlastní oči skutečnou smrt ženství.

Co že je ono ženství? Odpovědí může být jistě celá řada. Já se pokusím odpovědět s Jacquesem Lacanem. Nechci předstírat, že jeho teoriím rozumím, ostatně to by ho jistě také velmi zklamalo, kdyby mu byl schopen porozumět nýmand z periferie jakéhosi východoevropského města. Nejsem také zrovna fanouškem této, řekněme strukturalistické, větve freudismu. Avšak povšiml jsem si, že právě lacanismus stal se jakýmsi trojským koněm psychoanalýzy za hradbami feminismu. A tak se tedy pokusím vstoupit na jeho území, abych mohl diskutovat s těmi, kdo tragédii vydávají za vítězství, kdo smrt ženství vydávají za svobodu.

V čem se liší Freud a Lacan? Ve svém myšlenkovém světě, který nemá pařížského ducha, ale aspoň se v něm nemusí vymýšlet soukromý jazyk, jsem dospěl k tomu, že máme-li pochopit tento rozdíl mezi moudrým a vlivným, musíme začít od touhy.

Freud se nikdy nezbavil základní, lehce biologické, představy: že psychický systém nesnese tlak a nerovnováhu a vše v něm je uzpůsobeno k tomu, aby tlak zmizel a rovnováha byla znovu nastolena. I sexuální touha je dle Freuda psýchou bičována ke svému vyvrcholení proto, aby se tato psýcha mohla od touhy osvobodit. "My všichni jsme zakusili, že největší nám dosažitelná slast, slast pociťovaná při sexuálním aktu, je spojena s okamžitým pominutím vysoce vystupňovaného vzrušení. Vázání pudového hnutí (rozuměj na psýchu) by tak bylo přípravnou funkcí, která má podráždění upravit pro konečné vypořádání s ním ve slasti z odmítnutí ," píše Freud v pozdním textu Mimo princip slasti . Ve stejném textu vykresluje představu, že psýcha funguje jako "nediferencovaný puchýřek dráždivé látky", jehož hlavním vývojovým cílem je zmenšit vnější dráždění ustavením povrchové "korové" vrstvy, která by snížila intenzitu vnějších impulsů a odfiltrovala ty nepodstatné. V psýše bylo pro Freuda touto korovou vrstvou vědomí, které se snaží duševní aparát zbavit podráždění či výkyvů jeho amplitudy -- čímž je ve sporu s principem slasti.

Lacan však vidí člověka zcela jinak. Lacanovský člověk je v jádru jiným člověkem než člověk Freudův, a proto jsou Lacanovy závěry o něm také zcela jiné, ač slavný Francouz zdánlivě opakuje stejnou teoretickou cestu k oidipovskému komplexu. Po té cestě jde u Lacana ovšem člověk toužící . I Lacan vidí lidskou bytost jako vytrženou ze řetězu principu strasti a slasti, ale vytrženou ve jménu touhy, nikoli rovnováhy. Člověk chce toužit a upřednostňuje touhu před dosažením jejího cíle -- to je základní Lacanova hereze. Od ní se odvíjí vše.

Člověk se vstupem do jazyka a zkonstruováním Ega ztrácí jakýsi psychotický praobjekt (v zásadě je to předoidipovská matka) a jediný způsob, jak si ho může uchovat , je toužit po něm jako po nedosažitelném . Této touhy se člověk nehodlá vzdát. Je to obchod -- člověk vymění uchování touhy za její ukojení, říká Lacan.

Člověk by mohl učinit ještě poslední krok, zříct se této touhy plně ve prospěch realistického Ega, avšak Ego je pro Lacana vždy nevyhnutelně druhem zdání . Jednota, soudržnost a identita -- to jsou hlavní iluze, které Ego nabízí. Poskytnout je ve skutečnosti jako hodnoty, dle Lacana, nemůže, neboť uvnitř Ega je malé prázdno, střípek nicoty, který nutí Self (subjekt) nikdy Egu plně nedůvěřovat, nikdy se mu plně neodevzdat, zůstat od něj odštěpeno ve prospěch možnosti přisvědčit předoidipovskému světu. Tato možnost přisvědčit je ona věčná touha po ztraceném objektu, jíž si nechce Self nechat vzít.

Ve freudovských očích bylo léčbou duše opevnit Ego a přimět Self k tomu splynout s jeho realismem, přijmout plně jeho míru. V lacanovských očích je taková terapeutická ambice příliš modernisticky násilná -- Lacan své pacienty chtěl přimět jen a pouze k tomu, aby nahlédli své rozštěpení a pochopili, že v nich je neuhasitelná touha, které se jejich subjektivita nikdy nezřekne (no, potěš je pánbůh).

Když pochopíme toto základní odchýlení Lacana od Freuda, měli bychom nyní už chápat mnohem více. Teď je nám totiž jasné, že základní otázka, kterou si Lacan pokládal při pohledu na člověka vstupujícího do výhně oidipovského dramatu, musela znít jinak než otázka Freudova. Freud se v podstatě ptá: "Jak člověk řeší konflikt?" Konflikt mezi dvěma touhami po dvou objektech, mateřském a otcovském? Jeho odpověď je pak nevyhnutelně spjata s představou puchýřku: vyřeší ho tak, aby snížil napětí a aby si uchoval oba objekty touhy -- s tím cílem touhu udusí .

Lacan se však ptá jinak: "Po čem člověk vlastně touží?" Musí dospět k jiné odpovědi než Freud. Neboť musí věřit, že člověk nikdy nevymění touhu za objekty touhy, může leda směnit jednu touhu za jinou touhu . Oidipovský komplex je u Lacana střetem několika tužeb, touhy matčiny, otcovy i dítěte. A proto Lacan z oidipovského komplexu učinil "komplex falický".

Jak k tomu konkrétně došlo? Kastrační drama u Lacana probíhá podobně jako u Freuda. Chlapec i dívka pochopí, že matka nemá falus. Chlapec se začne bát kastrace, dívka se -- velice záhadně -- odvrátí od matky s tajuplnou výčitkou, že to kvůli ní falus nemá, říká Freud. Avšak u Lacana subjekty myslí jinak. U Lacana se chlapec i dívka počnou ptát: Po čem tedy matka opravdu touží? Proč je vlastně s otcem? U chlapce i dívky je odpověď zřejmá: Matka touží po falu. Chlapec takový falus má, byť nedostatečný, a tak počne snít o tom, že tento falus je silný a že je dostačující k tomu, aby naplnil matčinu touhu. Dívka musí fantazírovat trochu jinak, fal nemá, musí tedy začít toužit tímto objektem matčiny touhy se stát, být tím, co matka opravdu chce -- tedy "být falem".

Naplnění této touhy však není možné, protože je tu Otec. Řád dospělosti a realismu. Symbolično. Matka patří jemu , musí být klíčovým oidipovským objevem. Nezbývá tedy, než se Otci podřídit. Přijmout ho jako falus symbolický , který chlapci nahradí nedostatečnost a dívce absenci.

Protože však Lacan nevěří v model puchýřku, neuvěří ani, že přijetí symbolického falu ruší touhu, jež tomuto přijetí bezprostředně předcházela. Touha je klasicky vytěsněna, přičemž však zároveň dojde k jakési fúzi ztracených objektů. Oidipovské drama pro Lacana znamená, že stará neukojitelná touha po rozpuštění v děloze-pramatce převlékne svůj kabát a obleče si nový apartní model, který letí právě tuto sezonu: u chlapce se tento model jmenuje "mít falus" , u dívky "být falem" . Vrchol Oidipa je u Lacana dvojfázový: je přijmut realismus a naše Self svou starou předoidipovskou touhu přemění v touhu po falu (přesněji, ty touhy se prazvláštně promísí), čímž se Self definitivně rozštěpí (právě tento rozštěp je onou lacanovskou "kastrací").

Nyní už můžeme snadno pochopit Lacanův pesimismus, pokud jde o mužsko-ženskou kompatibilitu. Vidíme, že nevědomá touha muže vibruje zhruba na třech pozicích. Za nejhlubší regrese muž touží po absorpci matkou (1), v pokrokovější mutaci touží mít dostačující falus pro ni (incest), při maximálním promíšení s prvky reality se pak jeho nevědomá touha proměňuje ve variantu získat falus aspoň v podobě ženy.

U ženské nevědomé touhy je to podobné. Hlubinu sdílí s mužem, tedy touhu po návratu do rajské dělohy. Pak se však vývojově posune k pozici "být matčiným falem". V nejpovrchovější variantě se tato nevědomá touha ztransformuje na kompromis: ano, být falem, aspoň tedy tím, po němž touží muž.

To je tedy v souhrnu ona záhadná "zakázaná touha", ona Lacanova "jouissance" (tedy ještě jednou: děloha-matčin falus-aspoň falus ).

Další směr úvah u Lacana míří k tomu, nakolik může být jouissance ukojena v symbolickém, ideologickém, kulturním systému (dá se předpokládat, že obě pohlaví zde nedostávají stejnou porci). Feministky se zase soustředily na zvláštní rozpornost v ženské jouissance: ženská touha "být pro muže" vlastně vzniká z jakési touhy homosexuální, být čímsi pro ženu (ve skutečnosti vzniká z touhy oidipovské, být čímsi pro matku). Ale tyto možnosti rozvíjení Lacanových vzorců pro nás nejsou tak zajímavé, a mnohdy dokonce vedou na scestí. My se vydejme jinou lákavou stezkou.

Tato Lacanova reformulace oidipovského komplexu má mnoho nevýhod, ale i jednu velikou výhodu: je tak strašně šikovná, když chceme uvažovat o ženství! Proč? Protože báječně ladí s jednou hodně chytrou myšlenkou, jíž roku 1929 zformulovala psychoanalytička Joan Rivierová v článku Ženství jako maškaráda .

Rivierová si povšimla, že to, co povětšinou považujeme za ženství, je jen maskou, přetvářkou, maškarádou. My s Lacanem dodejme: falickou maškarádou . Vždyť jste si toho již sami museli mnohdy všimnout a přemýšlet nad tím: proč jsou módní znaky ženství a erotismu tak okatě falické? Kdysi to byly copy či korzet, později vysoké podpatky, špičaté boty, kozačky, odhalené nohy, elastizované nohy, obepnuté oblečení, dlouhé nehty, vytrčený jazyk, "štíhlý pas a ňadra dmoucí" (kořen penisu-žalud). Ano, to je maškaráda. Ale nikoli maškaráda, jíž se žena přizpůsobuje sociálnímu falickému řádu, ale maškaráda, jíž vychází vstříc své nevědomé fantazii třetí úrovně (být falem aspoň pro muže). Potřeštěné lesbické feministky (vzpomeňme Judith Butlerovou) v minulosti doporučovaly, velice kuriózním způsobem, tuto nevědomou maškarádu vyměnit za nevědomou maškarádu druhé úrovně a osvobození viděly v tom stát se původnějším a pravějším falem -- falem pro matku (my samozřejmě dobře chápeme, proč se jim to tak hodilo do krámu). Logickým dalším krokem v takovémto "osvobozování" by pak nutně byla psychóza a schizofrenická děložní nicota.

Mnohem podstatnější otázku si v této souvislosti položila sama Rivierová: co je za maškarádou? Za fasádou? A odpovídá realisticky: Není tam nic. Ženství samo neexistuje. Se složitým teoretickým aparátem jí později přisvědčil i Lacan (tuto "druhou Lacanovu teorii ženství" z knihy Book XX. Encore , kde Lacan využívá k definici femininity spíše formální logiku než psychoanalýzu, zde nerozebíráme).

Já bych si však dovolil dát odpověď trochu jinou: Za maškarádou byl vždy svobodný prostor , kulturní alternativa . Jestliže maškaráda je vnějšek, otevírala se přijetím tohoto vnějšku vždy možnost něco nového vytvořit uvnitř, vynalézt ženství , vynalézt alternativu k falickému světu (který musí být buď falický, anebo regresivně děložní-matriarchátní -- zde je lacanismus stejně neoblomný jako freudismus).

Maškaráda byla možností zdůraznit maškaróznost a hledat na nejintimnější rovině její opozici, přesněji tvořit její opozici, přičemž zajisté klíčovou pastí takové tvorby je přitakat zakázané jouissance a prohlásit: toto je ono utlačené ženství. Ale perverze není subverze, jak říká Žižek. Subverzivní ženství se nemůže opřít ani o bios (mateřství) a jeho mystiku ("archetypy" Velké Matky či Divošky), ani o předoidipovskou imaginaci (předrozumová emocionalita jako opozice vůči falickému patriarchátu). Musí se vytvořit "z ničeho", přesněji z míry a rozumu. To snad měl či mohl být úkol feminismu.

Jenže co vidíme dnes? Co vidíme na oněch slečnách, z nichž se mi v hrůze už ani nepostaví? Vidíme na nich stejné kecky jako na klucích, stejné mikiny, stejné cigarety, stejné sprostoty, stejné pohyby, stejnou agresivitu, ze sluchátek v uších jim zní stejný hard core . Osvobození od maškarády? Ale kdepak! Vidíme jen děsivý proces, kdy maškaráda sestoupila z povrchu přímo do jádra subjektu , dobyla nejintimnější zónu. Dívky se staly maškarózním falem uvnitř , pokryly maškarádou samotné "ženské" Self. Ne, ženství tím nezmizelo ze světa, neboť žádné předtím neexistovalo. Zmizela možnost jeho tvorby , zmizela potencialita alternativy. Možnost vytvořit něco opravdu nového a opravdu kulturního. Padly kulisy, za nimiž jsme mohli tušit zárodky skutečných krajin. Vidíme už jen všudypřítomný všepronikající falus divadelního ledví, tvořeného systémem lešení a primitivních kladek.

Nás freudiány to nemůže překvapit, což neznamená, že nás to nemusí mrzet.

Žena měla být budoucností muže, stala se však jen jeho falickým vězením a její falem zotročené Self to musí chápat jako dobytí odpírané moci -- tak lze popsat feministickou tragédii naší doby.

Poznámky:

(1) Podobné téma řeší i Mervyn Glasser svým konceptem "jaderného komplexu". Dle Glassera vždy přítomnému oidipovskému rozcestí předchází obdobné vždy přítomné rozcestí, na němž se člověk rozhoduje mezi touhou po jednotě s objektem (v zásadě matkou) a touhou se od objektu oddělit. Lacan, zjednodušeně řečeno, slučuje tento jaderný komplex s oidipovským do jednoho modelu.

Literatura:

Butler, Judith: Bodies that Matter , London, Routledge 1993.

Freud, Sigmund: Mimo princip slasti , in Sebrané spisy Sigmunda Freuda 13, Praha, Psychoanalytické nakladatelství 1998.

Glasser, Mervyn: Identification and its vicissitudes as observed in the perversions , International Journal of Psychoanalysis 67/1986.

Lacan, Jacques: Four Fundamental Concepts of Psycho-Analysis , London, Hogart Press 1977.

Lacan, Jacques: Seminar of Jacques Lacan: On Feminine Sexuality, the Limits of Love and Knowledge, in Book XX. Encore 1972--73 , London, W. W. Norton & Co 1998.

Riviere, Joan: Womanliness as a Masquerade, International Journal of Psycho-Analysis 8/1929.

Wrightová, Elisabeth: Lacan a postfeminismus , Praha, Triton 2003.

Vytisknout