Znásilnění je akt vyjadřující systémové významy

23. 4. 2010 / Kateřina Dušková

Jak uvedla ve svém úvodním projevu Klára Laurenčíková, vrchní ředitelka sekce speciálního vzdělávání MŠMT: „Znásilnění je bohužel problém, který není řešen systémově: z hlediska prevence, podpory, ochrany a obětí.“ Kulatý stůl se proto primárně zaměřil na případy dobré, ale i špatné praxe – zástupci a zástupkyně klíčových institucí diskutovali, jak zajistit bezpečnou a citlivou pomoc obětem, jak odstranit mýty a stereotypy, které zkreslují závažnost tématu, jak navázat efektivní interdisciplinární spolupráci, jak zabraňovat sekundární viktimizaci atd.

Přístup, možnosti a rezervy veřejných institucí

První blok kulatého stolu se soustředil na ochranu práv obětí z hlediska veřejných institucí. Policejní psycholožka a soudní znalkyně, Ludmila Čírtková, popsala současný stav, zásadní změny a otevřené problémy z pohledu viktimologie. Ačkoli v legislativě došlo k mnohým změnám, v praxi se situace příliš nemění. Podle oficiálních statistik tak dochází k 1 - 2 znásilněním denně, podle výzkumů latence je skutečný počet znásilnění desetinásobně vyšší. Znásilnění tedy není okrajový problém, jak si často myslí široká i odborná veřejnost. Podle Čírtkové „výzkumy latence ukazují, ze nejvíce zraňující činy zůstávají nejvíce skrývány“. Pokud si oběť může vybrat (není tedy znásilněním fyzicky ochromena na jednom místě) tak znásilnění nenahlásí. Dochází k tomu z několika důvodu: znásilněná osoba nevěří ve stíhání pachatele, případně se – v případě stíhání – bojí o svou bezpečnost. Důležité je totiž uvědomit si, že útočných znásilnění je minimum – největší část znásilnění pokrývají znásilnění vztahová, tedy taková, kdy jsou znásilněná osoba a pachatel blízké osoby (partneři, manželé – současní i bývalí, kolegové v práci atd.).

Je zapotřebí usilovat o vyšší oznamování znásilnění, ale oznámení nesmí znásilněné oběti ublížit, jak se doposud děje.

Právním úpravám se ve svém příspěvku věnovala právnička Barbara Havelková, postgraduální studentka a vyučující Právnické fakulty Oxfordské univerzity. Popsala hlavní změny, ke kterým došlo v roce 2001 a podle kterých „bylo trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k „jinému obdobnému pohlavnímu styku“, tedy orálnímu či análnímu styku“. Obětí znásilnění mohla být do té doby pouze ženy, od roku 2001 jí může být kdokoli. Další úprava českého trestního práva, od 1. 1. 2010, se od staré liší větší diferenciací násilného jednání a širším okruhem forem nátlaku, za kterých se čin považuje za závadný. Zcela nově trestní zákoník reflektuje též možné zneužití hierarchického postavení pachatele nad obětí. Problematickými zůstávají podle Havelkové následující oblasti: nový trestní zákoník neřeší problém vysoké míry podmíněných odsouzení, které vydávají české soudy, české právo je notoricky nedostatečné, co se týká ochrany obětí a specifickým problémem u případů vztahového násilí zůstává také institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného. Na všechny tyto problémy by mělo být pamatováno při přijímání nového trestního řádu. Havelková také zdůraznila, že: „Znásilnění je akt vyjadřující systémové významy. Nejde zde tedy jen o násilí nebo o sex.“

Poslední příspěvek prvního pohledu, který přednesl psycholog a učitel psychologie na Vyšší policejní škole Ministerstva vnitra v Brně Lukáš Sedláček, se zabýval vzděláváním policistů a policistek pro práci s oběťmi znásilnění. „Postup policistů a policistek je klíčový pro minimalizaci sekundární viktimizace oběti.“ Bohužel téma práce s obětí znásilnění není do výuky (na rozdíl např. od domácího násilí) pevně zařazeno, a je tedy na konkrétním vyučujícím, zda s budoucími policisty a policistkami provede nácvik, jak s obětí citlivě komunikovat a jak jí pomoci. Ačkoli znásilněné osoby spadají automaticky pod kriminální policii, která je v tomto tématu speciálně školena, oběti znásilnění se obvykle primárně setkají s běžnou, hlídkovou policií. Zkušenost s výukou, která zahrnovala modelové situace komunikace se znásilněnou osobou, odhalila časté případy sekundární viktimizace, neschopnost komunikace, stydlivost atd. Situaci komplikují: již výše zmíněná dobrovolnost zařadit práci s obětí znásilnění do výuky, nedostatek financí, který by zajistil simulaci funkčních modelových situací, bagatelizace závažnosti tématu ze strany kriminální policie.

Přístup, možnosti a rezervy nevládních neziskových organizací

Druhá část kulatého stolu se věnovala zkušenostem neziskových organizací. Sigþrúður Guðmundsdóttir z organizace Kvennaathvarf představila islandský kontext. Island je známý svou progresivitou v oblasti ochrany práv žen (kterou odráží i legislativa: např. nedávno přijatý zákon, který zakazuje striptýz), bylo tedy vidět některé podstatné změny oproti ČR. Island patří mezi země s nejvyšší mírou ohlášení případů znásilnění. Paradoxně se ovšem nejedná – jak by se mohlo jevit na první pohled – v porovnání s ČR o horší stav. Možné vysvětlení lze spatřit v: širší definici znásilnění v zákoně, procesním nastavením při hlášení případů na policii (např. policie musí evidovat všechny případy, i ty které nejsou následně definovány jako trestný čin) a celkově jsou implementovány mechanismy, které zvyšují důvěryhodnost v právní systém. Jako klíčové prvky islandského kontextu zmínila Guðmundsdóttir silné ženské hnutí, spolupráci s policií, ale i dalšími institucemi. Oproti ČR je také hlavní rozdíl v existenci národního akčního plánu, který umožňuje systematickou a koordinovanou činnost v potírání sexuálního násilí.

Českému kontextu se věnovaly dvě další panelistky, Blanka Bendová, zástupkyně ředitelky Oblastní charity Blansko a Hana Jandová, právnička občanského sdružení Persefona. Obě představily několik kazuistik, na kterých demonstrovaly příklady dobré i špatné praxe. Blanka Bendová se ve svém příspěvku věnovala převážně znásilnění v oblasti prostituce. Ačkoli si většina společnosti myslí opak, ke znásilnění žen prostitutek dochází – a to velice často (podle výzkumů minimálně jednou týdně). Tato skutečnost vede k velmi destruktivním důsledkům, kdy prostitutky umírají v průměru v 34 letech (pravděpodobnost zabití prostitutky na „pracovišti“ je 51x vyšší než u druhého nejnebezpečnějšího povolání žen v USA – při prodeji alkoholu ve specializované prodejně). Devět z deseti prostitutek si naléhavě přeje této „práce“zanechat a téměř polovina z nich se nejméně jednou pokusila o sebevraždu. Z příkladů špatné praxe, které představila Hana Jandová, vyplynulo následující: oběti, které znásilnění nahlásily, často nedostanou kontakty na jiná zařízení, která poskytují pomoc a poradenství; oběti nechtějí znásilnění oznámit v důsledku obav z opakovaných výslechů, z přístupu policistů, z velmi nejistého výsledku, oběti mají pocit, že se musí obhajovat, přitom často neznají svoje práva a povinnosti.

Z příspěvků i následných diskuzí vyplynula potřeba následujícího:

• Jednotné a jasné stanovisko společnosti (včetně právních úprav a postojů politiků)
• Vzdělávání, koučování, supervize + cílená individuální prevence (děti, rodiče, pedagogové, pomáhající profese)
• Národní akční plán, který bude řešit problematiku znásilnění/sexuálního násilí
• Interdisciplinární spolupráce
• Kvalitní dostupná odborná pomoc co nejdříve
• Spolupráce s médiemi – kampaň na podporu senzibilizace společnosti k tématu znásilnění
• Spolupráce neziskových organizací (vnímat se partnersky, dokázat předat klienty, poskytovat dostatek informací a předkládat společné projekty)

Projekt „Stop znásilnění“

Kulatý stůl pořádala obecně prospěšná společnost Gender Studies a občanské sdružení Persefona. Obě sdružení usilují o vytvoření podpůrného projektu pro oběti znásilnění a pokusu o něj v České republice. Tento projekt se skládá ze tří hlavních oblastí:

• Přímá podpora obětí znásilnění: Analýza situace v české republice a doporučení na zlepšení přímé poradenské interdisciplinární pomoci.
• Prevence porušování práv obětí: Zpracování podpůrných expertních materiálů pro odbornou veřejnost, ovlivňování systémových mechanismů pro řešení případů znásilnění
• Zvýšení citlivosti veřejného mínění k problematice znásilnění

Gender Studies, o.p.s. je nevládní neziskovou organizací, která slouží především jako informační, konzultační a vzdělávací centrum v otázkách vztahů mužů a žen a jejich postavení ve společnosti. Cílem organizace je shromažďovat a dále zpracovávat a rozšiřovat informace související s tematikou rodů. Prostřednictvím projektů GS aktivně ovlivňuje změny týkající se rovných příležitostí v různých oblastech, jako jsou například trh práce, politická participace žen, informační technologie apod. GS také provozuje knihovnu obsahující množství publikací a materiálů k feminismu, gender studies, právům žen a mužů atp.

Persefona o. s. vznikla odloučením programu proti domácímu násilí Ligy lidských práv, který poskytoval pomoc obětem domácího násilí již od roku 1999. Persefona svými službami klientům a klientkám působí zejména v Brně a regionu Jihomoravského kraje. Celorepublikový dopad činnosti má Persefona ve vzdělávacích a expertních aktivitách, kdy se soustředí na školení širší odborné veřejnosti a upozorňuje na bílá místa v péči o oběti domácího násilí.

Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci Finančního mechanismu EHP a Norského finančního mechanismu prostřednictvím Nadace rozvoje občanské společnosti. Autorka pracuje jako tisková mluvčí projektu.

Vytisknout