Anketa Romano hangos:

Měla by být romština zavedena do škol jako nepovinný jazyk? Vy sami romsky mluvíte?

23. 4. 2010 / Pavel Pečínka

Je to aktuální. Romů stále přibívá, mají problém s dorozumíváním ve školách i na úřadech. Pokud se najdou Neromové, kteří budou mít zájem, bude to dobré pro obě strany. A Romové? Aspoň se ve svém jazyce zdokonalí v gramatice i výslovnosti.

Tam, kde je k mání schopný učitel, ano. Je to rodný jazyk a Romové se jím dorozumí po celém světě. Je to kulturní dědictví

Nejsem Romka, ale myslím, že je velmi důležité zavést výuku romského jazyka na školách. Znám hodně Romů, kteří v rámci integrace do většinové společnosti zapomínají programově na svůj původ a se svými dětmi komunikují výhradně česky. Je to škoda, protože každý člověk by měl znát svůj původ, kořeny, tradice, rodný jazyk - jen tak si může najít místo ve společnosti. Žádná rostlina nemůže žít bez kořenů a žádný člověk nemůže žít bez své identity. Časem jej vždy čeká pocit vykořeněnosti a frustrace. Romská kultura je bohatá a pokud zůstane zachována, může obohatit i většinovou společnost. Proto je nutné v dětech probouzet a uchovávat jejich romství i kvůli nám, "gádžům".

Odpovídám trochu netradičně: Jako všechny kmeny, národnosti a národy máme i my Romové svou minulost. Romský jazyk je třeba zachovat a zdokonalovat, jinak hrozí ztráta identity. Takže jsem pro výuku nepovinného romského jazyka. Myslím, že do budoucna by to přineslo pochopení a nalezení vlastní identity, tedy něco jako národní obrození. Romsky hovořím denně a děti to pomalu učíme.

Jsem pro zavedení romštiny jako nepovinného jazyka. Pro romskou mládež by to přineslo sebepoznání a pro neromskou obohacení o romskou kulturu. Romsky naše rodina hovoří.

Výuka romského jazyka ve školách mě moc nenadchla. A po přečtení diskuse na toto téma jsem zjistila, že by o to asi valný zájem nebyl. Pro většinu lidí to je směšné až pohoršující. Podle mě by to nepřineslo nic dobrého, jen by byli Romové opět středem pozornosti, opět v ne moc příznivém světle. Ten, kdo se chce naučit romsky, tak určitě ví, jak se k romskému jazyku dostat. Já i můj manžel romsky komunikujeme, ale jen občas. Dceru zatím romsky neučíme, ale děti jsou všímavé a pár slovíček sama pochytila, většinou už pozná o čem je řeč. Jde to samo, přirozeně. Dcera je zatím malá, ale do budoucna si představuji, že romštinu bude ovládat.

Je to blbost, za prvé nemáme tolik kantorů. Za druhé je asi lepší učit děti o Romech něco jiného než zrovna jejich jazyk. Ten jim alespoň nikdo nevzal.

Jelikož chodím na Střední odbornou školu managmentu a práva v Brně, máme tu jako jeden z předmětů romštinu. Podle mého je dobré vědět, co se správně romsky řekne, jaký je původ onoho slova a jak se to také píše. Jako druhý předmět máme romistiku -- tedy slavné osobnosti, historie Romů atd. Já mluvím plynule romsky, nemám s tím žádný problém. U nás doma se mluvilo odjakživa romsky, takže jsem to pochytila už od malička. Vždyť romština patří k nejkrásnějším jazykům světa. Takže? Upre Roma!

Začnu odzadu: romsky neumím téměř ani slovo, takže nekomunikuji. Je to samozřejmě škoda, protože ze své praxe vím, že i pozdrav či přání vyslovené v jazyce člověka z jiného etnika či národnosti působí jako vstřícný krok. Proto proti výuce romštiny jako nepovinného jazyka rozhodně nic nemám, naopak si myslím, že to může přispět k porozumění ve věku, kdy se formují postoje vůči jinakosti.

Pro výuku romšiny jsem, a to i kdyby tím Romové třeba měli přijít o svůj tajný jazyk. Ve faktu, že to vláda chce prosadit, vidím snahu udělat pro Romy něco užitečného a romský jazyk zachránit. To by byla super šance. Ale musím se bohužel podělit o zkušenosti z prostředí spolužáků - středoškolaků (nikoliv Romů). Většina z nich má problémy s jazykem anglickým nebo německým. Čili jeden jazyk jim jde a druhý ne. Když by se jim přidala romština jako třetí jazyk, vidím to z pedagogického hlediska jako nereálné. Já jsem doma mluvil romsky od malička do té doby, než jsem začal navštěvovat základní školu. Romsky umím, v romštině se pokouším i tvořit. Ale bohužel čeština mám v sobě natolik zakódovanou, že už myslím a automaticky mluvím česky. To ale neznamená, že bych romsky teď vůbec nemluvil - ať už doma, v rodině nebo mezi kamarády.

Nejsem Romka, rozumím romsky jen pár slov. O romskou problematiku se více zajímám asi dva roky. Romano hangos jsem objevila při návštěvě Muzea romské kultury v Brně a několik výtisků jsem si vzala v Zemanově kavárně v Brně, kterým občas projíždím. Navázala jsem kontakt s několika Romkami v Hodoníně. Snažím se zjistit jejich názory a pocity. Bydlím v malém městě na Vysočině, kde jsem se přidala ke skupince snažící se pomoct romským dětem doučováním a mimoškolními aktivitami.

Vyučování romštiny jako nepovinného předmětu bych možná brala, ale kdo by to učil? Víc než výuku romského jazyka ve škole asi potřebují sehnat odpovídající práci v oboru, v němž se vyučí. Mnozí se nejdou učit s tím, že je to finančně náročné a pak je stejně nikdo nezaměstná, protože jsou snědé pleti. Větší význam pro integraci by podle mě měla předškolní výchova budoucích prvňáků (chybí jim mnoho základních návyků (používání kapesníku,...) a vědomostí (mnozí neumí stříhat nůžkami,...) a hlavně zájem rodičů, aby děti plnili své školní povinnosti. Ale to vy moc dobře víte.

Určitě nejsem příznivcem výuky romšiny. Já si myslím, že žijeme v České republice, a každý by měl především umět jazyk český. Je to základ komunikace. Doma ať si mluví každý jak chce. Já s dětmi mluvím doma jenom česky, ale s rodiči romsky. Myslím si, že snaze začlenit se prospěje spíš jazyk český.

Som pre výuku romského jazyka jako nepovinného predmetu. Rómovia, ktorí svoj jazyk dodnes aktívně používajú, mali by ho poznať aj v písomnej podobe a poznať gramatiku, veď majú na to právo. No, je otázka, ako by sa k tomu oni sami postavili. Rómovia, ktorí jazyk aktívne používajú, ich deti automaticky hovoria romsky, učia sa jazyku v rodine. Samotný Romovia, zozačiatku nebudú vidiet v tom potrebu aby sa jazyk učili eště aj v škole. Neviem, či by tuto možnosť vobec potom využíval a prihlásili svoje dieta na volitelný predmet rómského jazyka.

Asi z toho dôvodu, že by svoje dieťa nechceli zaťažovať dalším školským predmetom, keď oni sami sú schopný svoje dieťa jazyk naučiť. Niektorí by zas argumentovali, že to nie je doležité, že i tak ten jazyk nikde nemožeme využívať. No myslím si, že by sa našli i taký, ktorí by tuto možnosť uvítali a využívali. Keď by to malo byť len pre část Romov, malo by sa tak stať, čo je najdoležitějšie - získajú opeť časť svojej identity, ktorú stratili v čase tvrdej asimilácie. Ja som jedna z tých, ktorí už romsky nehovoria vďaka asimilačným krokom vlád minulého storočia. A mrzí ma, že sa nedokážem romsky porozprávať z inými Romami. Aká som to Rómka?

Myslím si, že to prinesie len pozitíva. Ako pre Rómov, tak pre spoločnosť. Jazyk je súčasťou kultúrnej identity človeka. U Rómov bol okrem iného potlačovaný. Až by sa dostal do škol, pozdvihlo by to sebavedomie Rómov, ktorý jazyk aktívne používajú, že je rovnocenným jazykom, ako každý iný a používaný i na verejnosti. Rómský jazyk je zaujímavým a dá sa povedať i svetovým jazykom. Verím tomu, že by určitě začali romsky hovoriť i Rómovia, ktorí jazyk aktívne už nepoužívajú a možno by to skusili i Češi.

Ja rómsky zatial nehovorím, ale rómský jazyk sa učím, manžel je Čech a romština ho tiež oslovila, navštěvuje kurzy romštiny poriadané v Muzeu romské kultury. Preto dúfam, že sa u nás v rodine bude opät hovoriť romsky.

Měli by si Češi uchovat češtinu, nebo rovnou přejít na angličtinu jako jazyk mezinárodní komunikace? Jenže mateřský jazyk není jen nástroj komunikace. Na to by stačilo esperanto. Je pokladnicí národní totožnosti, kdo jej ztratí, ztrácí s tím i kus duše. Češi si to museli zodpovědět před dvěma sty lety. Tehdy čeština zcela vymizela ze salonů, učeben, úřadů, přežívala jen tu a tam na venkově. Většina obyvatel země mluvila německy, a němčina byla mostem do světa. Čeština by nás prý uzavřela v českém ghettu. Přesto jsme češtinu vzkřísili, a stálo to práci, obětavost, úsilí. Leč díky tomu dnes máme svoji totožnost, jsme Češi, s bohatstým kulturním zázemím vzpomínek. Kdybychom češtinu nechali vyhynout, bylo by to snažší, ale byli bychom o tolik chudší. Pokud bychom vůbec ještě byli. Romové se potřebují sami rozhodnout. My ostatní jim jen můžeme říct něco z naší zkušenosti, ale ta je dost jednoznačná. Snad proto mám radost, když na ulici slyším romštinu. Protože pestrost je život.

Lačho džives savorenge. Amari Milena Hübschmannová, del lake o somnakuno Devloro loki phuvori phenelas: "Vakeren romanes, na gadžikanes, sem tumari romani čhib hin nekhguleder pro svetos..." Zdravím s přáním dobrého dne. Naše drahá Milena Hübschmannová nám kladla na srdce: "Mluvte romsky, ne gadžovsky, vždyť váš jazyk je nejsladší na světě..." Has la baro čačipen - Měla velkou a svatou pravdu. Díky mé práci a činnosti pro náš romský národ, amaro nipos, jsem i s ní viděl kus světa - phirdžam but thema a so gondoľinen? Sar amen vakerahas? Jak jsme se ve světě domluvili, co myslíte? Romanes! Romové žijí až na Antarktidu téměř všude, tam náš praotec Lakatoš nedorazil, díky Bohu. Jsem pro, aby zmaru nekhguleder čhib se učila na školách. Romština je na pokraji vyhynutí, je už po dvanácté a nejvyšší čas. Jestli učíme naše čhavata romanes? Se ženou jsme zplodili a vychovali pět dětí, máme krásná vnoučátka a od narození jsme je učili a učíme romanes. Když mě přály moje milované vnučky - dvojčata Sára a Karolína k padesátce: "Jendapapu, kamav tut", slzám štěstí jsem se neubránil. Mangav tumenge but bacht sastipen -- the maladžan pumen te vakerel -- dumadel romanes! Nestyďte se Romale za svou rodnou řeč - čhib. Ta je nejsladší na světě.

Návrh výuky romského jazyka není nový a je s podivem, že trvalo tak dlouho než jsme se k němu dostali znovu.

Přitom po celou tu dobu víme, jak je hloupé a nezdravé odpojit dítě nebo dospělého člověka od jejich mateřštiny, zvyklostí, rodinných a generačních návazností, ale i přirozených posunů. To je důležité si uvědomit. Nastane čas, kdy se naše děti budou zajímat o druhé tak jako to děláme my. Protože budeme-li se my - jejich rodiče hned teď s radostí a se zájmem a třeba i náhodně setkávat s lidmi z jiných kultur, rozhodnou se pro takový postup i mnohé z našich dětí. Pokud toho nejsme schopni nebo se nám do podobných věcí nechce, nedonutíme k tomu ani své ratolesti. Pro začátek postačí minimum, když o tom druhém vedle sebe budeme vědět a podle toho se chovat. 

Myslím, že se zavedením romštiny dostane konečně i romské dítě rovnou šanci ukázat co v něm je, bude moci svobodně a při plném vědomí toho kdo je vyjádřit, kudy chce životem jít. Všichni bysme ale nejdříve měli poznat sami sebe, být na sebe hrdí, mít se co nejvíc rádi. Je ale dost těžké sebe takto kultivovat, pokud řešíte kardinální problém práce nebo bydlení. Přesto myslím, že Romové mají stále co nabídnout, dávají svá široká srdce, veselou povahu, pohostinnost, na odiv lehkost s jakou dokážou i v té mizérii žít. Rozdíl v blízké budoucnosti bude jediný a podstatný, alespoň v to doufám, že ti druzí budou chtít poznat také nás.

Bohužel jsem vyrůstala v době, kdy etremismus počal vystrkovat své růžky - odmítnutí a napadení v restauraci, slovní výpady a výhrůžky kdekoli na ulici. Nedokázala jsem v tomto stavu odvážně žádat o romské občanství ani jinak oslavovat a ukazovat své romství. Barvu kůže ale neskryjete, a tak jsem své o dva odstíny světlejší dítě vychovávala spíše jako Čecha. Jezdíme za romskou částí naší rodiny, doma často slýchá romské písně. Občas na něj mluvím romsky a on se někdy zeptá co to říkám. Nikdy jsem své dítě do ničeho nenutila. Myslím, že některé věci potřebují čas a jiné přirozeně vyplynou. Ví, že je napůl Rom a je s tím smířený. Problémy naštěstí nemá, řekla bych ale, že velkou roli hraje právě to, že jako někdo jiný nevypadá.

Já jsem tmavá Romka, ale také Češka. Nechci si vybírat národnost ani člověka se kterým budu sousedit. Sílu, odvahu i lásku mi dodávají především mé romské kořeny, které nelze papírem zrušit ani jinak přetrhnout.

K otázce "romština ve škole" lze mluvit dlouho, tak se snažíme být hodně struční. Výuka romštiny může zahrnovat nejrůznější stupně, od zábavného kroužku odpoledne přes jazykové vyučování několik hodin týdně až po výuku části předmětů (matika, čeština) nebo všech předmětů přímo v romském jazyce. Vyučovat můžeme rodilého mluvčího (tak jako Čech chodí celou školní docházku na češtinu) anebo člověka, který jazyk neumí (tj. výuka romštiny coby cizího jazyka). Může být na bázi dobrovolnosti nebo jako povinný předmět pro určité nebo všechny žáky či studenty. Může znamenat výuku hlavně v tzv. severocentrální romštině, jihocentrální romštině anebo olaštině. Může se odehrávat na soukromé nebo na státní škole, a může být vyučována na všech možných stupních školství, od školky až po univerzitu. Romština se v České republice vyučuje minimálně 35 let (tehdy na jazykové škole v Praze), současně jde o to zabezpečit výuku na prvním a druhém stupni jako dobrovolný předmět, formou výuky cizího jazyka, pro začátečníky, ale i pro rodilé mluvčí. Nabídka má vycházet z lokální situace a hlavně má zatím připravit půdu pro případný zájem, který ani nemusí nastat. V otázce dorozumění mezi dialekty má nepřímo podpořit myšlenku domluvy v podobném duchu jak funguje např. mezi Čechy a Slováky.

Iniciativa vychází z nabídky Rady Evropy, která byla inspirována řadou výzkumů v oblasti jazykovědy. V otázce výuky jazyka menšin došlo v posledních dvaceti letech k významným pokrokům. Zjistilo se na základě plošných studií ve Spojených státech, Švédsku, Indii a Švýcarsku, že děti měly jasně lepší výsledky ve vyšších třídách, jestliže výuka v prvních třídách proběhla v jejich rodném jazyku (což by u nás znamenala romština, pokud rodiče nemluví doma česky). Měly přitom dobrou výuku jazyka většiny (u nás češtiny). Přestože nebyly vyučovány od první třídy v jazyce většiny, mluvily nakonec lépe než vrstevníci, kteří absolvovali čistě většinovou školu. Jazykověda dnes už ví, proč tomu tak je, ale na rozbor tu není místo.

Dalším překvapením v souvislosti s učením se jazyků spočívá v tom, že s jazyky se to nemá jako s místem v garáží -- tam si musím vybrat, jestli do ní postavím české nebo romské auto. Do našeho mozku se jich obrazně řečeno vejdou oba, a navrch ještě francouzština, angličtina, ruština a spousta dalších. Proto neplatí argument, že nesmím mluvit romsky, abych si kazil češtinu, jak se stále tvrdí. Je spíš otázkou, jak udržet tu češtinu v kondici. Osobně znám spoustu rodin, kde se mluví doma jiným jazykem než ve škole, a děti nejsou pozadu.

Ale tak daleko jako v těch studiích tu nejsme, v českých poměrech je výuka romštiny spíš otázkou jednotlivých škol, žáků a jednotlivých výukových hodin, a romský mluvící učitel je utopií. Příčinou je těžký postoj, který romština tu má, a to jistě proto, že je jazykem Romů, kteří sami o sobě mají problém s uznáváním. Dalším důvodem je, že minulý režim romštinu soustavně a programově vymycoval. Šířil mezi Romy a po školách povědomí, že tento jazyk je překážkou pro děti, že jim brání ve vzdělání. Proto dnes polovina Romů nemluví romsky a spousta jich má negativní vztah k romštině (někdo ji pak navíc nemá rád tak jako zhrzenou lásku, kterou už nemůže mít). Je proto pochopitelné, že si dnešní rodiče nepřejí, aby se jejich děti učily tomuto "zastaralému" jazyku. Přitom by měli mít zlobu spíš na ty, kteří jim to způsobili, protože Romům ztráta jazyka v ničem nepomohla: Romština odešla a vzdělání nepřišlo. O této minulosti by každopádně měli lidé vědět, než se rozhodnou pro nebo proti výuce romštiny, protože názor lidí na romštinu nepadl z nebe, a rozhodnout by se člověk měl poté, co se mu dostálo všech informací.

Nejsmutnější na kapitolce "romština" je ovšem postoj velké části většiny. V 18. století zápasila čeština o život, protože císařovna Marie Terezie nezmínila ve své školní reformě jiné než německé školy a mnoho Čechů chtělo v té době pro své děti slušnou výuku v němčině, státním jazyku monarchie. Dvě stě let poté už čeština není ohrožena, ale najednou brojí Češi sami proti snaze druhých o jejich mateřský jazyk. Desítky tisíc lidí se nadchly pro iniciativu na Facebooku, která má jejich spoluobyvatelům brát možnost, aby se něco dozvěděli o podstatné části své kultury. Vlna pobouření je těžko racionálně pochopitelná, protože nereaguje na kriminální podnět ani na jiný zavrženíhodný čin, ale jen na snahu o vzdělání. Právě proto je důležité, aby oficiální místa zaujala jasný postoj v této otázce. Pokud je dobře motivováno a doprovázáno argumenty, může být zavedení romštiny vynikajícím signálem pro všechny účastněné. Pro jedny, že romština není jen starobylá hantýrka a rušivý prvek na české půdě, pro druhé, že někdo stojí za nimi a chápe je jako obyvatele společného státu. Že podléhá nejen stejným zákonům, ale že dostává i stejné možnosti. Z historického pohledu lze chápat současnou iniciativu o usnadnění romštiny navíc jako jakési odčinění křivdy a zmírnění dopadu pokusu o její odstranění v sedmdesátých letech. Nám osobně ani nejde natolik o naše dcery, ty získají jak praktickou, tak teoretickou výbavu v romštině a o ní od nás rodičů, ale o klima ve společnosti, které se jich bude bezprostředně týkat.

Důležitý moment v úvahách je i otázka, jak se cítí romské dítě ve škole, což silně ovlivňuje jeho vůli a výdrž při zapojení se do výuky. Symbolický čin státu mu nepřímo říká, že škola je tu pro něho, že ono a jeho kultura je vítané tak jako dítě české.

I pokud by projekt ztroskotal, protože bude čelit nesčetným obtížím, je důležité, aby se společnost o to vážně pokoušela.

Pro zájemce mohu vřele doporučit další literaturu o romštině a o menšinových jazycích, dostupnou bohužel jen v knihovnách:

Kniha o kráse domluvy s jinými lidmi: Šaj pes dovakeras -- Můžeme se domluvit (Milena Hübschmannová), vydala Univerzita Palackého v Olomouci.

Časopis Romano džaniben, číslo Jevend 2006. Vydává o.s. Romano džaniben, detaily na www.dzaniben.cz.

Interaktivní DVD o romštině: http://romani.humanities.manchester.ac.uk/cd/cz.zip

Wikipedie, heslo "Romština", jako rozcestník pro další informace.

Vychází v Romano hangos 5/2010 ZDE

Vytisknout