Nespravedlnost byla nespravedlností i v minulosti, stejně jako je nespravedlivá i dnes v přítomnosti

22. 4. 2010 / Jan Čulík

Je mi stále ještě neuvěřitelně trapně, když si vzpomenu, co se stalo v tom školním autobuse. Ta hanba se mnou stále zůstává, píše šéf Liberálnědemokratické strany Nick Clegg v deníku Guardian.

Jeli jsme všichni společně - třída sedmnáctiletých studentů z mé školy a za školy našich německých partnerů, kde jsme byli na výměně - na výlet do hor v Bavorsku. Němečtí sedmnáctiletí už předtím strávili měsíc v naší škole v centru Londýna. Teď byla řada na nás strávit měsíc v Mnichově, bydleli jsme v německých rodinách a chodili jsme do místní školy.

Začal to kluk jménem Adrian. Vykřikl zezadu v autobuse: "Vlastníme vaši zemi, vyhráli jsme válku!" Ostatní chlapci se začali smát. Jeden z nich si dal ukazováček vodorovně pod nis - naznačil tím, jak je ve školách zvykem, hitlerovský knírek, udělal paží nacistický pozdrav a začal vojensky pochodovat uličkou autobusu. Následovala vlna protiněmeckých vtipů, většinou posměšným německým přízvukem v angličtině.

Pamatuju se jasně na dvě věci. Zaprvé se na tom nepodílely žádné dívky z mé třídy. Dělali to jen kluci. Zadruhé, němečtí studenti se nerozhněvali, ani nevypadali uraženě. To bylo právě hrozné. Vypadali jen zmateně, naprosto nevěděli, co mají dělat. Pro generaci mladých Němců, vychovaných s břemenem obrovské, introspektivní viny poválečného Německa, byl pohled na toto trapné klaunovství prostě nesrozumitelný.

Podíval jsem se nervózně na Bernharda, na svého německého partnera při výměně, který vedle mne seděl v autobuse. Viděl jsem, že se chce obrátil a čelit těm "vtipům". Namísto toho seděl jako zařezaný, civěl mlčky dopředu. Druhého dne, když jsme šli ráno do školy, jsem se mu chabě omluvil za to, co se stalo. Styděl jsem se, že jsem v autobuse nenašel odvahu jeho jménem protestovat. Zastavil se a vysvětloval. Řekl, že měl pocit, že nemá právo vůbec jakkoliv reagovat. Bylo to součástí viny, kterou má povinnost nést jménem svých rodičů a prarodičů. Taková je síla kolektivní viny.

Na to všechno jsem si vzpomněl, když jsem se tento týden dočetl o osudu pánů Puhleho a Sawartzkiho, dvou Němců, zaměstnaných v mezinárodním call centru firmy Motorola v anglickém Swindonu. Natolik je zničila vlna protiněmeckých vtipů od jejich britských kolegů "pořád nám nadávali, že jsme 'zasraní Němci' a zpívali před námi o Hitlerovi" - že byli nuceni vzdát se svého tamějšího zaměstnání.

Je lehké vysvětlit směsici arogance a komplexu méněcennosti, která je zdrojem této zvláštní britské obsese. Být svědkem toho, jak se Německo po válce vzpamatovalo a stalo se neuvěřitelně bohatou zemí, to není pro horečnatou britskou duši zrovna lehké. Vyhnat Němce v Británii ze zaměstnání padesát let po válce, to je dost síla.

Všechny národy mají nějaké problémy, a Německo má jistě problém velký, v důsledku své nacistické historie. Ale Britové mají ještě závažnější problém. Je to nepřiměřený pocit nadřazenosti, podporovaný falešnými představami vlastní velikosti a tvrdošíjné posedlosti druhou světovou válkou. Pro Brity je neuvěřitelně obtížné se tohoto postoje zbavit. Přeju pánům Puhlemu a Sawartzkému všechno dobré. My Britové potřebujeme, aby nás někdo pěkně usadil.

Zdroj v angličtině ZDE

Vytisknout