Mluvící kocour a mlčící Romové

23. 4. 2010 / Martin Profant

Požadavek katolické církve, aby ministerstvo odvolalo souhlas s čítankou pro sedmou třídu, protože je v ní ukázka z textu, který by mohl hrubě urážet katolické žáky, ten je známější. To protože církev před volbami roku 2006 podpořila svůj cenzurní požadavek dost široce založenou mediální kampaní. Nejvíce v živé paměti bude ale nejspíše požadavek, aby ve slabikáři větu: "Máma má maso" nahradila jiná, která by nepodporovala genderové stereotyp, že ženě sluší vařit, např.: "Máma řídí traktor".

Všechny jmenované příklady se od toho Mikova liší tím, že případné negativní dopady dotčených textů byly mnohem méně průkazné. Nejblíže by Ladově pohádce byl "Král Lávra". Nepochybuji, že podobné verše mohou drsně zasáhnout citlivé dítě ze židovské rodiny. ale kontext výpovědi, žánr díla, věk žáků, kterým či spíše s kterými by se četl, nemluvě o praktické neexistenci antisemitismu v současné české společnosti mimo extrémistickou scénu, to vše dodává Mikešově příhodě s Cikány neporovnatelně větší brizanci.

Liší se ty dřívější případy také radikálností požadavků, vždy se žádal zákaz inkriminovaného výroku či lépe celé knihy. Miko oproti tomu chtěl podle všeho jen metodický, vysvětlující text a cenzorské sklony mu připsala teprve později média.

Hlavní rozdíl je ale jinde. Nevyskytla se například ani jedna genderová organizace, která by se distancovala od požadavku změnit slabikář s poukazem na fakt, že na větě "Máma má maso" se šestileté dítě krásně učí spojovat slabiky, zatímco na mámě, která řídí traktor, si nejspíše zlomí jazyk. Natož, aby se vedla řeč o tom, zda se genderové role obejdou bez stereotypů a zda je moudré stavět proti stereotypům osvojovaným ve škole ty, které si dítě osvojuje v rodině ... přestože si o podobných diskusích v současné literární produkci genderových studií přečte člověk docela dost. Genderové organizace se prostě semkly v jeden šik a případné pochybnosti si nechaly až na dobu po boji.

Nevím -- a omlouvám se těm, které jsem snad v nastalé vřavě manifestace lásky k Mikešovi přeslech' - že by z úst nějakého romského aktivisty zaznělo něco ve smyslu, že by se ta Ladova pasáž mohla opravdu číst i rasisticky. Anebo, že sice není rasistická, ale přesto by kvůli ni mohlo mít ledaskteré romské dítě mezi spolužáky problém, nicméně to musí vydržet, protože svět je zlý a čím dříve si na to každé romské dítě zvykne, tím lépe pro něj. Anebo třeba že hodnota svobody slova vyžaduje oběti, byť by tou obětí mělo být nevinné dítě.

Nic takového, žádné vybočení z řady, leda u některých neromských diskutujících. Odmítnutí bylo zcela uniformní. Romští aktivisté, vesměs dobře etablovaní příjemci státních dotací a členové vládních i evropských rad pro integraci, přísahali masově a jednotně na černou mluvící kočku, zdůrazňovali, že čtou Mikeše svým dětem před spaní a jak mantru omílali dokola stejnou frázi o tom, že je Lada osobnost. Jen při spílání Mikovi popustili aktivisté poněkud uzdu své individuální tvořivosti. Uštvaný Václav Miko se k nim nakonec přidal a vyznav se předtím z lásky k kocourovi z Hrušic odvolal, co řekl i co neřekl.

Tak jako se mi v kauze slabikář nedaří vytěsnit Šaldův výrok o intelektuálské husičce pekáče již dávno dozrálé, nějak si tady zase neumím zbavit vzpomínky na staré romské přísloví: "Když ti všichni říkají, že ten vůl je kráva, říkej to taky, ale nezkoušej ho dojit." Tedy zbavit se podezření, že ta romská jednohlasnost říká: Je před volbami a to musí politici ukázat, že se umí zastat svých lidí. A když se rozzlobí, nebudou dotace na časopisy, které sice Romové nečtou, protože jsou psány v romštině a té oni nerozumějí, ale nás jejich vydávání živí, nebude dotace na Miss Roma a folklorní festivaly. Proč provokovat, když z toho nic nekouká?

Ošklivé podezření, ale mohlo by být ještě hůř. On by ten souhlas mohl být opravdu spontánní. A to by znamenalo, že si romské iniciativy, podle kterých si my ostatní děláme představu o problémech a náladách Romů, neumějí vytvořit vlastní názor na situaci romských dětí ve škole. Nejde o to, jestli by ten názor takový či makový, ale on není žádný. Protože kdyby nějaký měly a dokonce i kdyby u naprosté většiny z nich osciloval kolem onoho monotónního říkání, co zaznělo v médiích, přece by byly znatelné rozdíly ve vyjádření, blízkost názoru nedokáže vytvořit uniformitu, tu vytváří jen absence názoru a mechanická konformita s většinovým postojem.

Nakonec zazněly minoritní hlasy, které z pod nánosu mediální hysterie zkoušely vyhrabat nějaké věcné jádro problému, jen ze strany neromských autorů.

II.

První z lidskoprávních rušitelů občanského smíru, těch nebezpečných figur Kotrbova osobního panoptika, je Saša Uhlová. Ta nejen souhlasí s Václavem Mikem a tvrdí, že dotčená pasáž Ladova Mikeše není stran xenofobních předsudků nevinná, ale navíc tato subverzivní osoba pasáže z Mikeše podle vlastního přiznání po přečtení svým dětem vysvětluje. Dítka budou malá, když jim maminka čte pohádky, zřejmě školou ještě nepovinná. Rád bych věděl, jak to paní Saša dělá?

Ne snad z nemístné zvědavosti a z touhy nahlížet ji do soukromí. Ale ono to není vůbec jednoduché. Slovy klasika, ony děti těmi svými malými hlavičkami těžko chápou ty velké problémy, co my, dospělí, máme mezi sebou: války, rozvody, genocidy a ovšem také rasovou zášť. Obvykle se snažíme, nikoliv vždy se zdarem, vytvořit domov, který děti před problémy toho našeho velkého dospělého světa zaštiťuje. Do toho domova patří vyprávění, čtení a poslouchání pohádek. Nikoliv ale pohádky samotné, ty přicházejí zvenčí, ze světa fantasie a také z toho dospělého vnějšího světa. A právě pro ten vpád dospělého světa skrze pohádky se nám, dospělým, občas stává, že přestaneme číst a začneme dětem něco vysvětlovat.

Někdy to děláme ze strachu, aby dítě nezkoušelo nějaký kousek, co ho dělá pohádkový hrdina a nezranilo se přitom, jindy se najednou posedne oba, aby se nedomnívalo, že lišky jsou opravdu tak veliké, aby uvezly na ocasu chlapce. Obvykle provozujeme takové vysvětlování kvůli sobě, pro klid svědomí, děti nás trpělivě a roztržitě poslouchají a čekají, až už konečně zase začneme číst. Rozlišovat svět pohádek a svět kolem sebe se lidská bytost naučí zároveň s tím, jak se naučí mít ráda pohádky a jiná vyprávění ze světa fantasie. A právě pro tuto schopnost užívat si smyšlených příběhů a poznat je jako pohádky děti obvykle neusekávají jiným dětem končetiny, přestože viděly v kreslené grotesce, jaká je to legrace. I bez našeho výchovného výkladu vědí, že pískoviště není film.

Třeba to Saša Uhlová umí anebo má geniální děti a tak jim opravdu dokáže vysvětlit ty rasismem a xenofobii zavánějící pasáže z pohádkových knížek. A pokud to neumí jako většina nás, ostatních rodičů, a říká dětem věci, který jim nic nevysvětlují, protože je nemohu pochopit, taky dobře. Poslouchají maminku a až jednou uslyší podobné výklady s potřebnou výbavou k porozumění, budou k nim otevřené. A hlavně dávno předtím, než k této výbavě dospějí, budou vědět, že soudit a odsoudit lidi podle barvy kůže anebo příslušnosti k nějakému národu, to že se nedělá. Budou to vědět, protože jim to řekla maminka. A té slušný člověk věří.

Ve škole ale i pohádky čteme proto, abychom byli připravováni pro přechod z domova do toho velkého a nebezpečného světa dospělých. Tedy čteme je jinak.

Mluvícího kocourka naláká skupina zlých a záludných lidí k ohni a pak ho proti všem zásadám pohostinnosti svážou, hodí do pytle, ránami holí a hrozbou zastřelení donutí mlčet. Vypravěč jasně říká, proč to ti lidé udělali a jeho vysvětlení ztrácí ve škola bezprostřední nevinnost pohádky. Protože tady má váhu autorského díla a tištěného textu, tedy právě těch autorit, jež naše škola dětem vtlouká do hlavy horem dolem. A to vysvětlení zní: "Milé děti, ti lidé byli cikáni!"

A teď si představte tu nejhorší situaci, o které mluvil druhý Kotrbou vykřičený lidskoprávník, Lukáš Matoška. Jsi jediné romské dítě ve třídě. Už sis na vlastní kůži vyzkoušel, co to je, když se nějak lišíš. A děti bývají ve své konformitě naprosto nemilosrdné; jako stádo, které vyhání postižené tele. Věta o cikánech zazní, oči všech se upírají na tebe a ty v nich vidíš, co budou pokřikovat, jen co nebude paní učitelka na doslech.

Opravdu je této situaci nepřiměřená Matoškova otázka, zda by ohled k utrpení dítěte neměl mít přednost před libovůlí učitele při výběru textu k školnímu čtení?

Mohou být i jiné konstelace třídy. Menšina romských děcek, která svoji diskriminaci ze strany ostatních žáků řeší zvýšenou soudržností a zvýšenou agresivitou, která šikanují a vyvolávají konflikty. Potkáte se s nimi na ledaskteré české škole, i když se o tom bůhví proč nemluví. Ty děti to samozřejmě nedělají, protože jsou Romové, ale protože vzdorují vyloučení, jenomže k utužení podobné skupiny se hodí ledacos. Například i provokativní přihlášení se ke špatné pověsti: "Ano, jsme zlí."

Co s tím může paní učitelka nebo pan učitel dělat? V prvé řadě tuhle kapitolu z Mikeše ve škole nečíst. Z politické korektnosti? Vůbec ne, ze soudnosti. Po větě přečtené v pohádkovém příběhu mohu už jen napravovat napáchané škody a to se nejspíš stejně nepodaří. Zatímco až budu jednou žákům, mezitím již pohádkám již trochu odrostlým, vyprávět o stereotypech v literatuře a budu přitom probírat ukázky, nebude už bojovat proti mocné magii vyprávěného příběhu ani proti autoritě tištěného slova. Ladovi Cikáni se ocitnou ve společnosti krvelačných Turků moravských balad, krutých Němců a řady národů, které jsou obzvláště odporné prostě proto, že s námi sousedí či sousedily, sejde se tu český Cikán se žabožroutskými Francouzi (kteří nás ostatně pomlouvají nazývaje své cikány Bohémy, tedy lidmi z Čech), s lakotnými Skoty... a ovšem se Židy. Nemluvě o obrazu Čechů v literatuře a ve rčeních okolních národů.

Mikeše není třeba ve školách zakazovat. Ale vyskytuje-li se kdekoliv na prvním stupni základní školy pedagog, který čte ve smíšené třídě právě tuhle dotčenou pasáž z Mikeše, pak by měl zvážit, zda nejsou povolání, která by byla přiměřenější jeho vzdělání, intelektu či přesvědčení. Protože tak činí jen z pitomosti anebo rasismu (lhostejnou nepřemýšlivost zahrnuji pod první jmenované). A pokud podobné úvahy není schopen on, měl by mu pomoci ředitel školy a Česká školní inspekce.

III.

Americký model politické korektnosti je v kostce řečeno soustavné úsilí o potlačení všech výrazových prostředků, které vyjadřujíce nějakou společensky vnímanou odlišnost libovolné skupiny, by mohly zároveň přinášet takto charakterizované skupině znevýhodnění. To je možné jen za cenu neustálého násilí na jazyce, umění a historické paměti, ale také to vyžaduje soustavné omezování faktického poznávání problémů.

Abych nechodil do USA. Umíme kvalifikovaně odhadnout, že romské děti, které navštěvovaly mateřské školky, bývají mnohem úspěšnější při zvládání vstupu na základní školu. Nevíme ale o kolik úspěšnější. Nevíme ani, zda se výchozí rodiny těch, co do školky chodí a těch, co ne, neliší v nějaké další základní charakteristice. Protože to bychom museli zjišťovat údaje, které zjišťovat nesmíme. Protože by je mohl třeba někdo zneužít k rasistickým pomluvám Romů. Odhadujeme, že by se u romských dětí měla věnovat zvýšená pozornost některým poruchám zraku a sluchu, ale opět ze stejných důvodů chybí přesnější údaje.

Kauza Miko-Mikeš nás posunula po šikmé ploše k politické korektnosti. V tom má Štěpán Kotrba pravdu. Jen se tak nestalo, když pan Václav Miko poukázal na faktický problém a navrhl jeho možná nepříliš šťastné řešení, ale později - když novináři včetně Kotrby onen faktický problém potlačili, aby mohli to prázdno, které zbylo vtlačit do předem připravené univerzální formy boje o svobodu slova a zachování národních hodnot ztělesněných v mluvícím kocourkovi. Jen škoda, že jim ho pro tuhle potřebu pan Lada nenamaloval dvojocasého.

Vytisknout