Kocour Mikeš a židovská muchomůrka

23. 4. 2010 / Alice Burdová

Diskuze, která se rozhořela ohledně Ladova koucoura Mikeše, rozděluje její účastníky na dva tábory. Jedni nevidí na Ladových obrázcích v podstatě nic pohoršujícího, jiní je označují za rasistické. Například Tomáš Koloc se ve svém posledním příspěvku postavil proti "importované politické korektnosti". Jedním z jeho argumentů je, že "dobrá literatura je svébytná umělecká disciplína, která disponuje nesmrtelností", a proto je jakékoliv moralizováni či politické korigování pouhou bláhovostí. Koloc bohužel nikde nevysvětluje, co míní dobrou literaturou, ani se nesnaží objasnit, proč zrovna Ladovy výtvory by jí měly být.

Z mého pohledu se však jedná především o text, který přenáší na příjemce nějaké sdělení. Nebudu se zde přít o tom, do jaké míry je jeho obsah rasistický. Myslím ale, že se všichni shodneme na tom, že "cikány" do jisté míry stereotypizuje.

Je s podivem, že Kolocovi takovéto vyjádření na adresu Romů nevadí. Nedávno to však byl právě on, kdo se pohoršoval nad tím, jak Mary Heimann ve své knize Czechoslovakia: The State That Failed nepřípustně generalizuje, když mluví o Češích:

"Jenže co ti Češi, kteří to zažili a kteří s ideály, již jim vštípila Masarykova republika, opouštěli v roce 1938 své domovy v pohraničí, přežili válku v nacistickém koncentračním táboře, na nucených pracích nebo totálně nasazení, přišli o někoho blízkého, který zemřel v myšlence na domov jménem Československo, a přitom nikdy žádnému spoluobčanovi jiné národnosti neublížili? Vůči nim jsou takové globalizující formulace přinejmenším stejně kruté, jako jsou vůči našim vyhnaným a perzekvovaným spoluobčanům jiných národností věty poválečného ministra Václava Kopeckého o "zachování národního a slovanského charakteru republiky". ZDE (zvýraznila A.B.)

Někde tedy generalizace nevadí, protože prý jde o umění, ale jinde je přímo krutostí. Asi není úplná náhoda, že předmětem oněch údajně "krutých" a "globalizujících" formulací, kterých se Heimannová dopustila, jsou Češi.

Jádro problému je ale jinde. Musíme se zeptat: jsou jakékoliv výtvory určené dětem, které v minulosti vznikly, neškodné a je jedno, jestli se jim budou předkládat jako četba ve škole? Nebo existuje jistá hranice přes kterou jít nelze? Kreslená pohádka o jedovaté židovské muchomůrce s názvem Der Giftpilz, která běžně kolovala v době hitlerovského Německa na školách, může být sice příkladem extrémním, ale věrohodně ukazuje, že jistá hranice přijatelnosti přece jen existuje ZDE a doprovodný článek ZDE.

Ne vždy se při tendenci zabránit kolování podobných textů jedná o importovanou politickou korektnost. V diskuzi bychom se měli pokusit stanovit, kde tato hranice mezi přípustnou legrací a morálně neakceptovatelnou propagandou leží. Ono to totiž není vždy úplně jasné. Alespoň mně ne.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 23.4. 2010