ANALÝZA FINANCOVÁNÍ

Druhé dějství frašky o Národní galerii: jak zkušeně a profesionálně pouštět žilou národnímu kulturnímu stánku

22. 4. 2010 / Štěpán Kotrba

Hospodaření Národní galerie v Praze v letech 1995-1998

O hospodaření Národní galerie v letech 1995-1998 se vyprávěly mnohé historky. Do smíchu nebylo například pracovníkům Sbírky moderního a současného umění (Veletržní palác), na jejichž úkor tehdy Národní galerie financovala jiné své aktivity. Právě opakované stížnosti z Veletržního paláce, adresované tehdejšímu ministrovi kultury Pavlu Dostálovi, nakonec vyvolaly hloubkovou kontrolu ministerstva financí. Kvůli tíživé ekonomické situaci Národní galerie rezignoval v září 1998 na funkci generálního ředitele Martin Zlatohlávek. Jeho pověřená nástupkyně Dagmar Ševčíková, která nesměle zahájila konsolidaci finanční situace Národní galerie, sice pověření k zastupování Jiřímu Fajtovi neodebrala, ale uzavírat závazky jménem Národní galerie mu už neumožnila.

Výsledky kontroly ministerstva financí byly na instituci s tehdejšími provozními náklady ve výši kolem 200 milionů Kč ročně poměrně dramatické. Závěrečný protokol uzavřela kontrolní skupina 9. března 1999 a zastupující ředitelka Národní galerie podala 2. dubna 1999 k protokolu námitky. Tyto námitky ministerstvo financí vyhodnotilo, část jich akceptovalo a 14. května 1999 uzavřelo kontrolní akci dodatkem č. 1.. Veškeré dále citované údaje tedy prošly věcnou oponenturou managementu Národní galerie. Přesto dospěla kontrolní skupina ministerstva financí například k tomuto závěru:

„NG uzavřela za období od 1. ledna 1995 do 30. října 1998 nejméně s 24 firmami smlouvy, jejichž celkové finanční závazky přesáhly zákonem č. 199/1994 Sb. stanovenou finanční částku 100.000,- Kč (případně 500.000 Kč) a to bez řádného výběrového řízení. Na podkladě uvedených smluv organizace uhradila celkem 27.134.645,- Kč.“

    

Řadu z těchto smluv uzavřel v zastoupení generálního ředitele Jiří Fajt. Celková bilance hospodaření Národní galerie v tomto období byla podle kontrolní skupiny ministerstva financí následující:

• Celkové nedostatky: 615.563.429,81 Kč;
• Návrh na odvod do státního rozpočtu: 43.693.330,92 Kč;
• Penále celkem: 24.564.464,- Kč.

Na tomto výsledku se podílelo mimo jiné neoprávněné krácení účelově určeného příspěvku na provoz Veletržního paláce v roce 1997 o 21.622.418,72 Kč, které byly použity ve prospěch jiných středisek Národní galerie. Toto konkrétní nedodržení rozpočtové kázně ocenila kontrolní skupina návrhem na odvod této částky zpět do státního rozpočtu a vyměřením penále „za neoprávněné použití rozpočtových prostředků roku 1997“ ve výši dalších 7.892.183,- Kč.

V této souvislosti bylo neoprávněné použití provozních prostředků na investiční akce v Anežském klášteře v letech 1995-1997 v rozsahu pouhých 866.036 Kč, oceněné vyměřením penále ve výši sotva 594.051,- Kč, víceméně směšné. Nutno podotknout, že se nejednalo o cílevědomou kriminální činnost, ale o soustavné porušování rozpočtových pravidel, ignorování účetních předpisů a bohémské hospodaření ve velkém rozsahu, které přivedlo Národní galerii do mimořádně tíživé finanční situace. Za těchto okolností odňal dnem svého nástupu v polovině roku 1999 Milan Knížák Jiřímu Fajtovi oprávnění k zastupování generálního ředitele, jmenoval svého náměstka, ale Fajta ponechal ve funkci ředitele Sbírky starého umění. Zrušil také veškerá dosavadní dispoziční práva k účtům, jejichž počet vzápětí snížil na dva: korunový a devizový. Tím začala skutečná finanční konsolidace Národní galerie.

V době, kdy probíhala kontrola hospodaření Národní galerie, se Jiří Fajt zabýval přípravou instalace sbírky českého gotického umění v klášteře sv. Anežky České. Plánoval tunel skrz protipovodňovou hráz a podle svědectví prof. Ivo Hlobila a dalších odborníků odrážel námitky proti instalaci této sbírky v objektu hluboko v záplavovém území poukazem na potvrzení magistrátu hlavního města Prahy, že zaplavení areálu Na Františku nehrozí. Ani v té době, ale ani po katastrofálních záplavách ze srpna 2002, kdy voda areál zaplavila a záchranu sbírek umožnilo pouze to, že se Fajtem plánovaný průkop hrází neuskutečnil, však tento doklad nikomu neukázal.

Zkušenost s manažerským působením Jiřího Fajta v Národní galerii v letech 1995-1998, jehož následky se dosud nepodařilo beze zbytku odstranit, logicky vede mnohé české historiky umění ke krajní ostražitosti před jeho novým angažmá v roli generálního ředitele Národní galerie.

Proč zrovna Fajt?

Éra Milana Knížáka v Národní galerii končí, ať už odejde letos, nebo příští rok. Ví to celá česká odborná veřejnost a ví to pochopitelně i sám Milan Knížák, který slaví 70. narozeniny, k nimž mu jménem svým i jménem Britských listů blahopřeji.

Je tedy na čase vybrat jeho nástupce. V této souvislosti ovšem působí zvláštním dojmem minulý týden ukončený a ve výsledku poněkud komický pokus o výběrové řízení. Proč právě Jiří Fajt, když ve výběrovém řízení byli minimálně dva další relevantní uchazeči a kdyby ministerstvo kultury dalo více času na přípravu, jistě by se přihlásili i jiní? Nejpravděpodobnější odpověď je smutná a zároveň vskutku česká: část českých výtvarníků a kritiků hledala především někoho, kdo Knížákovi znemožní důstojný odchod z funkce.

Volitelé, kteří se Jiřího Fajta pokusili prosadit výše popsaným trikem, ve skutečnosti nebyli hybateli celého podniku. Averze vůči Knížákovi spojila například výtvarníka Jiřího Davida, kritičku Vlastu Čihákovou Noshiro, kurátora Jiřího Machalického či jeho ženu, novinářku Janu Machalickou. Kdybychom hledali, snadno bychom našli i další, neboť Knížákův dar dělat si nepřátele je všeobecně známý. Když Milan Knížák do Národní galerie nastupoval, patrně nikdo nepředpokládal, že v jejím čele bude stát dalších více než deset let. Mnozí s napětím čekali na nějaké jeho zásadní manažerské selhání, na příležitost, kterou poskytne svým oponentům. Deset let se nedočkali a dokonce i následky povodně z roku 2002 Národní galerie pod Knížákovým vedením zvládla se ctí. Počet návštěvníků Národní galerie v posledních letech klesl a z celkové činnosti instituce je vidět únavu a vyčerpání. Základní funkce, k jejichž plnění ji předurčuje zákon, však Národní galerie vykonává, a to bez porušování rozpočtových pravidel či fatálních účetních schodků. Za deset let se nenašel relevantní důvod Milana Knížáka z funkce odvolat.

Skupině Knížákových kritiků tak už léta mizí z obzoru možnost, že dosáhnou satisfakce v podobě potupného odvolání nenáviděného ředitele Národní galerie. Stále zřetelněji se naopak rýsuje možnost, že Knížák odejde sám v okamžiku, který si zvolí. Právě ukončené výběrové řízení bylo patrně poslední možností, jejímž prostřednictvím mohli výše jmenovaní a jejich příznivci ještě dosáhnout alespoň částečného zadostiučinění. Patrně právě proto se jejich favoritem stal Jiří Fajt, který několik posledních let vsází na ostře vyhraněný protiknížákovský postoj. Obávám se, že jeho zásadní kvalifikací pro vítězství ve zmanipulovaném výběrovém řízení byla právě naděje, že Milanu Knížákovi náležitě znepříjemní odchod z funkce a pokusí se bagatelizovat pozitivní roli, kterou Knížák v dějinách Národní galerie sehrál zejména po zmatcích z 90. let minulého století.

Nikdo z lidí, kteří pamatují Fajtovo působení v Národní galerii v letech 1994-2000, asi příliš nepochybuje o tom, že by se Fajt v ředitelském křesle dlouho neohřál. Přišel by opět s nějakým osobním megalomanským projektem, v jehož důsledku by by ministerstvo kultury během dvou nebo tří let pravděpodobně opět řešilo katastrofální finanční situaci Národní galerie a stížnosti by pršely ze všech stran. Patrně to tuší dokonce i ti, kteří nyní Fajta na místo generálního ředitele Národní galerie prosazovali. Za pohanění Knížáka a jeho odkazu jim to však zřejmě stálo. Opravdu nikdo mne nemůže obviňovat, že bych byl Knížákovým příznivcem. Můj krajně kritický vztah k současnému řediteli Národní galerie není žádným tajemstvím. Pokus demonstrativně ho alespoň nyní ponížit v okamžiku odchodu z funkce však pokládám za nízký, nedůstojný a hloupý. Proto prosím: při výběru nového generálního ředitele Národní galerie zapomeňme na Milana Knížáka a hleďme do budoucnosti; zápasy minulosti už stejně nevyhrajeme.

Závěrem aneb doporučení ministrovi

Nejnovější zkušenost s pokusem vybrat generálního ředitele Národní galerie ukazuje několik důležitých věcí:

• Je nutné změnit zákon o Národní galerii. Bude třeba definovat jeho prostřednictvím správní radu, která bude jmenovat a odvolávat generálního ředitele a nikoliv někoho pouze doporučovat, ale také ponese odpovědnost za jeho působení směrem k vládě nebo ještě lépe: k Parlamentu. Tím se vyhneme možnosti, že jakási „doporučující komise“ bude vybírat někoho, za jehož pracovní výsledky nebude nikomu odpovídat a kterého proto může vybrat zcela libovolně. Musí být také stanoveno funkční období ředitele Národní galerie, např. na pět let.
• Příprava zákona nějakou dobu potrvá. Proto je nutné, aby ministerstvo kultury na podzim letošního roku připravilo nové výběrové řízení důkladně a za maximálně transparentních podmínek. Mimo jiné to znamená:
• stanovit minimálně dva měsíce na přípravu projektu a zároveň si vyžádat povinný souhlas uchazeče se zveřejněním projektu;
• jasně stanovit kritéria výběru a dvou nebo tříkolový systém volby, vylučující podobnou manipulaci, k jaké došlo nyní;
• výběrová komise (jejíž sestavení bude po právě ukončené blamáži mimořádně obtížné) nechť se sejde nejprve ke stanovení vlastních procedurálních pravidel volby a tato pravidla nechť v předstihu před podáním přihlášek zveřejní.
• Profesní minulost uchazeče by měla být jedním z důležitých kritérií výběru.

Při splnění těchto podmínek příští výběrové řízení nemusí skončit fiaskem. Ministr kultury nové vlády, vybavený také mandátem k personálním změnám, o němž lze v případě ministrů úřednické vlády pochybovat, by se měl veřejně zavázat, že bude transparentně učiněné a řádně odůvodněné rozhodnutí komise respektovat. Pak se můžeme počátkem roku 2011 dočkat generálního ředitele Národní galerie, který bude mít šanci na dlouhé a úspěšné působení ve funkci.

První díl frašky o Národní galerii: výběrové řízení na generálního ředitele jako druhořadá komedie ZDE

16. 04. 2010 Štěpán Kotrba: Čert na zdi a Fajt v Národní galerii ZDE

Vytisknout