Jak Hřebejk bojuje s antikomunismem

26. 3. 2010 / Jan Čulík

Jarchovský se kdesi vyjádřil, že scénář k filmu Kawasakiho růže začal psát, když si přečetl knihu historika Jiřího Suka o převratu r. 1989, kde ho zaujalo Sukovo upozornění, že při analýze historických událostí nelze spoléhat na subjektivní, osobní svědectví. Proto jeho scénář téměř kunderovsky konfrontuje historické události nejméně ze tří úhlů pohledu, a tato tři svědectví se v podrobnostech neshodují, a nikdo už neurčí, kdo měl vlastně pravdu. Tímto "postmoderním" přístupem jsou Hřebejk a Jarchovský vlastně velmi současní, i když jejich film se současným životem v České republice skoro vůbec nezabývá. Základním tématem jsou traumata z minulosti a to, jaký dopad to má na dnešní mezilidské vztahy v rodinách a mezi přáteli a známými.

Na rozdíl od některých předchozích Hřebejkových filmů, jejichž struktura nebyla nutně vždy vybroušená, Kawasakiho růže jsou dost profesionálně napsané. Film zaujme; je v něm relativně málo hluchých míst: snad epizoda o nádorovém onemocnění Luďkovy manželky Lucie a o jejím vyléčení na začátku filmu je ve struktuře díla neústrojná, stejně jako scéna, kdy se Luďkova milenka Radka přijde do Luďkovy rodiny omlouvat a Luďkově manželce doporučuje jakousi esoterickou východní pseudonáboženskou knihu.

Důležitým motivem filmu Kawasakiho růže je však zpochybňování povrchní, stereotypní, mediální interpretace věcí. Martin, dokumentarista jedné české televizní stanice (hraje ho komentátor z ČRo6 Martin Schulz) , natáčí oslavný film o bývalém disidentu, slavném českém psychiatru Pavlovi (Martin Huba), který má dostat především za svou disidentskou činnost jakousi současnou českou establishmentovou cenu. Psychiatra Pavla nenávidí jeho zeť Luděk, zvukař pracující na natáčení zmíněného oslavného dokumentu, muž středních let a poněkud nevyrovnaných emocí. Luděk považuje stárnoucího Pavla i jeho manželku Janu (Daniela Kolářová) za ješitné a samolibé establishmentové snoby. Pavel údajně Luďkem jako nápadníkem jeho dcery Lucie pohrdal, protože byl Luděk z komunistické rodiny a "byl nikdo".

Luďkovi je proto velmi vhod, když se objeví Pavlův svazek od komunistické tajné policie Stb, z něhož vyplývá, že než se Pavel stal disidentem, tajná policie ho vydíráním donutila k udavačství, které přineslo i Pavlovi osobní prospěch. Policii se začátkem sedmdesátých let znelíbil bohémský a provokativní mladý umělec -- student Bořek - a rozhodla se, jak televizním dokumentaristům posléze vypráví s profesionálním zaujetím někdejší vyšetřovatel Stb Kafka, Bořka buď zcela psychologicky neutralizovat, anebo ho donutit k emigraci. Pavlova nynější manželka Jana byla tehdy Bořkovou dívkou a byla s ním těhotná. Pod policejním tlakem se Bořek psychicky rozložil a Jana se obrátila s prosbou o pomoc na psychiatra Pavla, který Bořkovi začal pomáhat, avšak všechno, co mu Bořek sdělil, Pavel předával tajné policii. Ta Bořka tak mohla úspěšně donutit k emigraci do Švédska, kde se Bořek posléze stal uznávaným umělcem. Pro Pavla byla spolupráce s tajnou policií výhodná i osobně, neboť se začal ucházet o Janu a když byl Bořek odstraněn ze scény, mohl si ji vzít a postarat se o ni i o Bořkovu dceru. Objevují se tu zavedené Jarchovského motivy: náhlá a překvapivá změna partnerů, emigrace, úvahy nad vinou a útlakem a samozřejmě, jak už to v Hřebejkových filmech bývá, i určitá míra (tentokrát únosné) sentimentality.

Všechno dopadne dobře: Bořkovi se ve Švédsku, které přijal za svou novou vlast, dařilo nakonec daleko lépe, než by tomu bylo v Čechách (Hřebejk a Jarchovský si vždycky ve svých filmech idealizují emigrantský život na Západě) a z Janiny dcery vyrostla rozumná žena, která má posléze i sympatickou -náctiletou dceru.

O čem tedy Kawasakiho růže nakonec jsou? O tom, že se uprostřed dějů a skutečností mohou náhle objevit nepředvídané skutečnosti (policejní svazek o Pavlově udávání), o tom, že ty skutečnosti už nikdo nezrekonstruuje v původní verzi (jak jsem uvedl, svědectví estébáckého vyšetřovatele Kafky, Pavla i Bořka se ve významných podrobnostech liší -- je to snad odkaz na případ Milana Kundery, kterého Respekt nepodloženě označil za udavače?), o tom, že každý musí v první řadě řešit svou minulost, že vlastně nevíme, co se dělo, a že jediná možnost je tedy smíření. K němuž, poněkud sentimentálně, v Hřebejkově a Jarchovského filmu nakonec dojde. Pavel establishmentovou cenu za své disidentství na schodech v pražském Národním muzeu sice přijme, ale ve své řeči po převzetí ceny se přizná k svému udavačství. Všichni tleskají, v Praze po letech přítomný umělec Bořek Pavlovi odpustí, poté, co vyjmenoval ze Šmírbuchu Patrika Ouředníka (slovníku vulgarismů) řadu nadávek, které by Pavlovi býval adresoval před jeho veřejným přiznáním viny.

To, že je scénář relativně dobře napsaný, se projevuje i několika promyšlenými, navzájem provázanými paradoxy. Například: zvukař Luděk udá dokumentaristu Martina vedení televizní stanice za to, že Martin údajně natáčí "film omlouvající udavače". Svým udáním se tak Luděk ovšem také stává udavačem, tedy tímtéž, co v udání sám kritizuje. Zajímavě -- a vlastně aktuálně -- je ve filmu vždy provázána politika, objektivní fakta, osobním zájmem a nasazením. Pavel za komunismu udává nejen proto, že ho vydírá policie, ale i proto, že tím získá ženu, o niž usiluje. Luděk udává čistě z osobní zášti.

Z traumat minulosti se Jarchovskému a Hřebejkovi podařilo vytvořit film, který zaujme a působí relativně přesvědčivě. Pozoruhodné ovšem je, že v Kawasakiho růžích se skoro vůbec nevyskytne česká současnost. Možná jsou traumata z komunismu stále ještě živá a je nutno o nich natáčet filmy, mám však pocit, že v dnešní době má většina českých občanů úplně jiné starosti.

Vytisknout