Trojí nepochopení zelené levice

19. 3. 2010 / Pavel Urban

Pro tentokrát si dovolím generalizovat a psát o zelené levici jako celku s vědomím, že ne vše níže uvedené platí pro všechny.

Kapitalismu se vytýká spousta ošklivých či problematických věcí. Mnohé z nich tu ovšem byly vždy. Například války, genocida, boj o omezené přírodní zdroje... Možná měly tyto ošklivosti méně globální charakter. Ale ono u těchto věcí příliš nezáleží, zda máme jednou hodně nebo stokrát málo. Rozhodně to může být ukradené těm, kteří jsou v daném časoprostoru slabší, než jejich nepřátelé. Pokud někdo považuje za zdroj těchto ošklivostí kapitalismus a naznačuje, že s jeho odstraněním by zmizely (nebo by aspoň byly citelně omezeny), pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Součástí kapitalismu je i sociální stát. Tato instituce nezrušila existenciální závislost na penězích a těch, kteří je mají. Pouze tuto závislost zčásti přenesla z individuální na kolektivní úroveň. Lze to chápat i jako projev společenské solidarity. Ale není to zadarmo. Sociální politika vyžaduje velké peníze. Potřeba peněz znamená závislost na těch, kteří je dokáží vydělat. Ti se stávají důležitějšími, aniž by museli navíc hnout prstem. Naopak ti, kteří tak dobří ve vydělávání nejsou, vypadávají z kola. Firmy i jednotliví zaměstnanci. Sociální stát není zdaleka jediným fenoménem upevňujícím moc peněz. Patří ale k nejspolehlivějším zárukám, že vývoj nenabere zpětný chod. Lze odsuzovat moc ekonomických elit a být skeptický k sociálnímu státu. Lze obhajovat sociální stát a akceptovat moc ekonomických elit jako nutné zlo. Pokud ale někdo odsuzuje jedno a obhajuje druhé, pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Kapitalismus bývá obviňován ze zotročení člověka, ze znásilnění jeho přirozenosti. Ve skutečnosti dal kapitalismus lidem svobodu, jakou nikdy předtím neměli. Respektive byl v tomto směru úspěšnější, než jakákoli jiná alternativa. To platí i pro přirozenost jednotlivce. Té máme dnes tolik, že je to až nepřirozené. Mezi přirozeností jednotlivce a přirozenou společností totiž existují rozpory, které nelze řešit bez obětí na jedné či druhé straně.

Možná se nám po té přirozené společnosti stýská, a možná to není jen konzumní přežranost hledající nová vzrušení. Možná skutečně nastane situace, kdy obnova přirozeného společenství bude nutnou, nikoli postačující podmínkou k přežití.

Pak bychom si ale měli poctivě přiznat, co ta přirozená a "nerůstová" společnost znamená. Moderní společnost si může dovolit toleranci vůči disidentům, kteří ji chtějí zničit. Takováto tolerance je ve společnosti růstu (či změny obecně) investicí, která se z dlouhodobého hlediska vyplácí. Samozřejmě za podmínky, že tato společnost je dostatečně stabilní, aby ji tito disidenti doopravdy neohrozili.

Malé a soběstačně komunity ale nejsou takto stabilní nikdy. Jakákoli nepotlačená asociálnost je může svést (a také někdy svádí) na kolej vedoucí do propasti. Nebo, v lepším případě, do pořádné a bolestivé krize. Asociální je přitom vše, co narušuje zaběhané pořádky. Včetně věcí, které jsou samy o sobě nevinné a v podobné společnosti s jiným pořádkem docela dobře fungují. Podstatná je totiž právě ta stabilita, nikoli její konkrétní obsah. Ten musí jakž takž vyhovovat většině. Menšina se musí přizpůsobit, odejít nebo musí vnutit své pořádky většině. I to se někdy stává. Toleranci na jakou jsme zvyklí si ale takovéto společnosti zpravidla nemohou dovolit.

Pokud to někdo s obnovou samosprávných a soběstačných komunit myslí vážně, měl by se v prvé řadě naučit myslet konzervativně. Vybudovat fungující a materiálně nezávislou alternativní společenskou kulturu je něco jiného, než si vybírat v supermarketu ideologií hračky, které odhodíme, až nás přestanou bavit. Volá-li někdo po samosprávných a soběstačných komunitách a zároveň jednoznačně odmítá xenofobii a netoleranci např. křesťanské pravice, pak zřejmě cosi důležitého nepochopil.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.3. 2010