Starejte se o maminku, přijdete o invalidní důchod

17. 7. 2010 / Jan Čulík

Z aktuálních důvodů znovu vydáváme článek, který původně vyšel v BL v roce 2006 ZDE

"Česká správa sociálního zabezpečení vám zamítá žádost o invalidní důchod pro nesplnění podmínek. Doba pojištění potřebná pro nárok na invalidní důchod činí pět roků. Vy jste však získal jen 3 roky a 264 dní pojištění," sdělila Vojtěchu Voříškovi (59) nepořádně napsaným úředním dopisem (nesmyslně v něm opakuje některá slova) "ing. Nováková Marie" za "odd. 422" z České správy sociálního zabezpečení, Křížová 25, Praha 5.

Vyšlo v pondělí 21. srpna 2006 v deníku Metro.

Voříšek je vážně nemocný kardiak. Srdce mu pracuje na 25 -- 30 procent. Přes dvacet let byl zaměstnán jako knihovník v pražské Technické knihovně, v posledních letech měl kvůli věkové diskriminaci, tak časté v dnešní České republice, potíže nalézt zaměstnání, tak pracoval v různých krátkodobých manuálních zaměstnáních, často u firem, které si vynucovaly "smlouvu o dílo", aby nemusely za zaměstnance platit pojištění; (v Británii je toto vydírání od firem nezákonné, "smlouvu o dílo" tam smí firma s pracovníkem uzavřít jen tehdy, pokud zaměstnanec pracuje pro více podniků zároveň). Anebo i když to byl řádný pracovní poměr, firmy šlendriánsky prostě za zaměstnance pojištění neplatily, dávno zmizely ze světa a zpětně je lze dohledat jen velmi těžko.

Nakonec se Voříšek staral ve své domácnosti o nemocnou, invalidní matku, až do její smrti. Tuto jeho péči stát uznával a honoroval: Úřad městské části Praha 4 mu vyplácel příspěvek na péči o osobu blízkou. Bohužel ho však stát nikdy neinformoval, ani v době péče o nemocnou maminku, že se musí k účasti na důchodovém pojištění sám přihlásit. Chybějící platby vyšly najevo teprve, když se Voříšek octl ve vážném zdravotním stavu. Navrhl, že peníze doplatí. Byrokraté oznámili, že to nejde.

Česká republika má teď osvícený systém finanční podpory pro lidi, kteří se doma starají o invalidní osobu blízkou. Bohužel však nedostatky, neobratnosti a neefektivita úředníků znamenají, že jsou postoje státní správy ve svém důsledku často drsně kruté. "Nedovolila jsem vám, abyste si sedla," řekla úřednice v kancelářích ČSSZ v Křížové ulici v nedávných vedrech Voříškově sestře.

Voříšek je v těžce nemocném stavu. Neměl informace a nesplnil určité byrokratické požadavky. Má tedy zhebnout? Je tento případ invalidy skutečně neřešitelný? Kolik takových lidí, které úředníci neinformovali, že si při péči o osobu blízkou musejí zařídit platby důchodového pojištění, v české společnosti asi existuje? Jak žijí?

Od února do srpna 2006 byl Vojtěch Voříšek bez prostředků. Živila ho sestra Ludmila, která je také v invalidním důchodu, poté, co ji z katolického nakladatelství Vyšehrad, které založil její otec, intelektuál Rudolf Voříšek (jím se nakladatelství na svých internetových stránkách dodnes pyšní) nedlouho před odchodem do penze vyhodili jeho majitelé, zbožní věřící, protože jim "kazila věkový profil". Oba sourozenci žili letos z celkové měsíční částky 8700 Kč.

Rudolf Voříšek byl v padesátých letech zatčen a poslán na práci do uranových dolů na Příbrami. Ve vězení zemřel na leukémii. Obě jeho děti mají od státu nárok na odškodné 20 Kč měsíčně za každý měsíc otcova věznění. I když o ten příspěvek žádají, nedostávají nic. Zajímavý přístup státu k těmto postiženým lidem.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 26.3. 2010