Co a jak v proti-proudu

19. 2. 2010 / Bohuslav Binka

Začněme na první pohled podružnou charakteristikou. Valachova studie patří k těm objemnějším a to nejen co do počtu stran. Ve třech hlavních kapitolách knihy autor řeší velké množství poměrně různorodých témat počínaje analýzou Marxových myšlenek a jejich perverzním převrácením v komunistických režimech, přes kritiku biocentricky orientovaných environmentalistů a popis hrůz páchaných španělskými dobyvateli Ameriky až po současnou ekonomickou krizi. Takto rozsáhlý záběr témat vždy hrozí minimálně dvojím nebezpečím. Za prvé rozpadem hlavní myšlenkové linie, která se příliš širokým rozmachem naruší a rozdrolí. Za druhé povrchně-plytkým přístupem, u kterého často končívají knihy, které toho chtějí vyřešit příliš mnoho. Přes obě zmíněná nebezpečí není Valachova studie ani povrchně-zábavná ani zmatená. Jak je to možné? Všechna analyzovaná témata mají totiž jednotnou, stmelující linku -- kritiku panství mocenské a politické nerovnosti. Otázky kladené ve všech kapitolách studie tak mají společného jmenovatele -- analýzu metod, kterými je v té které společnosti či skupině udržována a ideologicky podporována mocenská a politická nerovnost. Jak je možné, že se Marxovy myšlenky v Leninově díle i praxi zvrhly téměř do svého opaku? Proč rozpad reálně socialistických zemí přinesl spíše sofistikovanější způsoby ovládání než svobodu? Proč se nemalá část environmentálních myslitelů obrátila k anti-humanismu jako jediné naději záchrany přirozeného světa? Je nerovnost a panství úzké elity nad ovládanou většinou přírodním zákonem, nebo jen jedním z možných modů uspořádání společnosti? To nejsou náhodně poskládané otázky, ale části jednotně zaměřené Valachovy analýzy.

Ještě lépe je na tom kniha z hlediska nebezpečí povrchnosti. Zde je ovšem potřeba krátké odbočky. Značná část vzdělaných lidí je přesvědčena, že povrchní texty vznikají především z důvodu ledabylého přístupu či hlouposti autora, čímž pomíjí v současné době stále sílící zdroj třetí -- dogmatičnost. Dogmatik není povrchní, protože je hloupý (dogmatik dovede být při obhajobě vlastního názoru velmi inteligentní a vynalézavý), či protože téma pojednává ledabyle (podívejme se na pečlivost, s jakou své argumenty řadí kreacionisté či neoliberální popírači environmentálního ohrožení). Povrchnost dogmatika má dvě značně odlišné příčiny. První je neschopnost ptát se, druhou sebeobrana. Jestliže kritickému pohledu otvíráte pouze taková fakta a názory, která jsou v souladu s Vašimi myšlenkami nepotřebujete (a ani nesmíte) svojí analýzou mířit příliš hluboko. Stačí selektivně vybrané úseky reality potvrzující vlastní ideu. Povrchnost je pak důsledkem toho, že vše už vlastně víte a zároveň ochranným skafandrem před skutečností a jinými názory. Přesně tímto způsobem je povrchní Václav Klaus, či z úplně jiného konce světa Jakub Patočka. Jenže kniha Milana Valacha je v tomto smyslu bytostně anti-dogmatická. Valach samozřejmě také pečlivě propracovanými argumenty podporuje svůj vlastní výklad skutečnosti, ovšem argumenty svých odpůrců bere velmi vážně. Autor, který ví vše už předem, by neměl potřebu na desítkách stran předkládat názory svých oponentů -- viz kapitola Ekologická výzva ke změně. Dogmatický marxista by jistě třetinu knihy nevěnoval zdrcující kritice marx-leninské praxe a důsledků z ní plynoucích.

Čímž se dostáváme ke třetí charakteristice knihy. V posledním roce jsem měl možnost přečíst hned několik velmi zajímavých a analyticky zdatných knih českých autorů, jejichž společným jmenovatelem byl cynismus. Dobrá věda nás přivádí k názoru, že veškeré morální hodnoty jsou podvod a nástroj ovládání druhých. Dobro a zlo neexistuje, jediné co skutečnost uznává, je biologická zdatnost. Pravda je jen způsob ovládání. To je tak zhruba hlavní hodnotové poselství těchto -- znovu opakuji myšlenkově velmi podnětných -- studií. Valachův text je v tomto pohledu jiný. Naivní cynismus (cynismus, který odsuzuje jakékoliv morální hodnocení, aniž by přitom tušil, že se právě tím dopouští velmi silného morálního soudu) je Valachově knize cizí. Valach se téměř nikde nesnaží nahradit argumentaci morálním odsouzením, jak se často děje v dogmatických textech, nicméně většinu svých argumentů staví na přijetí jistých hodnot a k jistým hodnotám též svojí argumentací dospívá. Existují lepší a horší způsoby života, existují společnosti svobodnější a otročtější, existují teorie pravdivější a méně pravdivé -- to vše, jakkoliv mnohdy nepřímo, tvrdí jeho studie. Při četbě detailů ze života prostých lidí ve Stalinově stínu, otroků či původních obyvatel Ameriky je těžké mu nedat za pravdu.

Jestliže za silné stránky knihy považuji dobré uspořádání i jednotící téma, odborný a zároveň nedogmatický přístup a zároveň cynismu-prostý pohled na svět, co vidím jako nedostatky textu?

Za prvé je to práce se zdroji. Valach sice načetl a zpracoval obdivuhodné množství zdrojové literatury, ale přesto se na některé zásadní autory nedostalo. V analýze sovětské komunistické praxe mi chybí například Arthur Koestler, jehož analýzy komunistického hnutí významně ovlivnily například George Orwella a další, v pojednání o fašismu a nacismu zase postrádám zásadní dílo Aurela Kolnaie "Válka proti západu", které vychází dávno před analýzami Hannah Arendtové či Allana Bullocka. V sekci věnované environmentálním problémům postrádám analýzy Andrew Dobsona či myšlenkové experimenty Richarda (Silvana) Routleye. Tím nechci tvrdit, že by rozbor děl zmíněných autorů zásadním způsobem ovlivnil argumentační linii knihy, s největší pravděpodobností nikoliv, ovšem i tak jejich nepřítomnost v textu cítím jako jisté ochuzení.

Druhá, tentokráte podstatnější výtka, nesměřuje pouze k Milanu Valachovi, a proto si jí dovolím uvést dalším stručným odbočením. Nejsem v žádném případě příznivcem myšlenky, že evolučně biologické směry myšlení (sociobiologie například) mají diktovat další vývoj sociálně-vědních disciplín a už vůbec nesouhlasím s autory jako je Jan Zrzavý či Matt Ridley, kteří by nejraději etiku, teorii pravdy a velké části sociologie nahradili vlastní sociobiologickou nad-vědou. Naopak jsem přesvědčen, že jejich pýcha předchází pád a jejich představa důsledků sociobiologie se ukáže jako vcelku nebezpečný nesmysl. Nicméně evoluční biologie v posledních deseti, dvaceti i čtyřiceti letech přinesla obrovské množství velmi důležitých poznatků o evoluční minulosti člověka a je pro mě těžké přijmout fakt, že se jim společensko-vědní myslitelé tak důsledně vyhýbají. Vždyť nejde o to slepě převzít současné interpretace poblázněných sociobiologů, ale zapracovat do své vlastní disciplíny důležité objevy vědy s ní související. Pokus o tuto syntézu, či spíše náznak uznání její nutnosti mi v jinak podnětné a moderní Valachově knize chybí.

Co říci závěrem. Kniha Milana Valacha je kvalitním počinem odborně zdatného a zároveň nedogmatického myslitele, který, s jedinou výjimkou, dokáže otevřít i ty dosud příliš nenavštěvované prostory společenských věd. Proto stojí nejen za přečtení, ale i za vážně míněnou návštěvu nějakého blízkého a kvalitního knihkupectví.

(Recenze na knihu Milana Valacha Svět na předělu -- o politické a morální krizi kapitalismu. Psáno pro Britské listy a Literární noviny.)

Vytisknout