Neonacistický "speech", "speech act" a "act"

18. 2. 2010 / Štěpán Kotrba

reakce na článek Jana Čulíka "Posunuje se zákazem Dělnické strany ČR zase o krůček směrem k totalitě?"

Připadám si hůř, než na přednášce pro gymnazisty. Vysvětlovat neustále dokola, že politický program není jen žvanění v hospodě Na růžku, ale scénář reálných kroků, které mají mít společenský - mocenský dopad, je už nudné. Jan Čulík se z vlastní neznalosti mýlí. Zákon o politických stranách, stejně jako zákon o sdružování občanů rozpracovávají ústavní zásady a dávají rámec uplatnění svobody slova i činů při možném protiústavním chování jednotlivců i skupin. Stále platí, že práva občanů, garantována ústavou, může zákon omezit. A tak se stalo - zákonem o politických stranách. Politické strany nemohou působit na pracovištích a vytvářet paralelní řídící struktury, politické strany nesmí zřizovat ozbrojené složky a politické strany nesmí vyvíjet protiústavní činnost a usilovat o potlačování práv jiných skupin osob či podněcovat k nenávisti. Společenské organizace nemohou vyvíjet činnost politických stran a usilovat o naplnění politických cílů. A hned je jasněji...

Druhý omyl: Zrušení a likvidace politické strany neznamená konfiskaci jejího majetku, ale zápočet aktiv a pasiv k datu zrušení, a rozdělení zbytku majetku likvidátorem rovným dílem mezi zbylé členy, pokud se ke svému členství přihlásí....

Zrušení strany samozřejmě znamená, že členové mohou pokračovat v politické činnosti v jiné straně, třeba "milionářské". Ale pro nově vzniklou či existující stranu platí stejný zákon a pokud ho poruší stejným způsobem jako ta "dělnická", dojde k zákazu i této strany. A tak pořád dokola... Každá sranda něco stojí a provozovat celostátní politickou strukturu není levné.

"Myslet" si může cokoliv Jan Čulík i Tomáš Vandas. Říkat a dělat mohou oba jen to, co jim dovoluje zákon. Jan Čulík to už ví, neboť se kvůli jedné chybě musel kdysi omlouvat z rozhodnutí soudu. Žvanění o svobodě slova či "myšlenkové policii" s tím nemá co dělat. Myslet si může každý co chce. Stejně jako je nepřijatelný stalking (konkrétní čin), je nepřijatelná výzva (konkrétní čin) k nenávisti vůči cizincům, etnicky, kulturně či sexuálně odlišným osobám. To nebrání Janu Čulíkovi si "myslet", že cigáni by měli být exportováni do Indie. Sbírat na letenky do Dillí pro rodinu Červeňákovu (konkrétní čin) však nesmí.

Británii bych do toho nepletl - z mnoha důvodů. Jedním z nich je vazba části královské rodiny a části britské elity na nacisty a jejich nacistické postoje prakticky až do Bitvy o Británii, v myslích mnohých přežívající status koloniální velmoci a z toho důvodu poněkud pozměněné vnímání rovnosti osob v době ještě před padesáti lety. Myslím, že dokonce až dodnes, soudě dle poměrně striktní společenské stratifikace britské společnosti. Ostatně, podle Jana Čulíka "do nedávna" bylo možné, aby britská politická strana měla rasistické ustanovení stanov. V Československu už v roce 1920 nebylo možné, aby ženy nemohly volit (Ve Velké Británii až v roce 1928, v Maďarsku až v roce 1958, v Lichtenštejnsku v roce 1984). A dokonce ani prvorepublikoví čeští fašisté neměli ve svých stanovách rasistické ustanovení... Prokazování nesemitského / árisjkého původu zavedla až německá správa říšského protektora Heydricha. Druhým důvodem je poněkud menší a velmi, velmi selektivně nevyvážený vztah k vyřčenému slovu v britském právu. Genderově nekorektní narážka či pracovní diskriminace bude žalována postiženou ženou u soudu, ale nacismus má v Británii ještě i dnes otevřené dveře. Není to paradox? Jsou práva leseb či blondýn větší, než práva Cigánů či Židů? Zůstaňme proto raději u českého právního řádu, vzniklého z kontinentální tradice.

Další Čulíkův omyl: Dělnická strana nebyla zakázána za pouhá slova (to bylo deklarováno už posledním osvobozujícím rozsudkm o KSM), ale za činy, které po slovech následovaly. Slova vyřčená či napsaná ovšem vytvářela KONTEXT chápání činů. Motiv. Rámec. Cíl. Stačí si přečíst rozsudek Nejvyššího správního soudu a jeho odůvodnění. To ovšem Jan Čulík neudělal. Přesto "má názor". Závidím mu tu britskou lehkost, s jakou ho bezstarostně a nezodpovědně vůči své pověsti vyslovuje...

Rozsudek Nejvyššího správního soudu Pst 1/2009-348 ve věci zrušení Dělnické strany 699 str. 1,4MB NSSARCHIV BL

Vytisknout

Obsah vydání | Čtvrtek 18.2. 2010