Monitor Jana Paula:

Chaos jako ne-řád

19. 2. 2010 / Jan Paul

Nedávno jsem navštívil klauzury na VŠUP a zděsil jsem se. Připadal jsem si jako kdysi ve výchovném ústavu pro mládež. Posprejované dveře a záchody, polepené zdi, špína, zmatek, páté přes deváté, vůbec ne tvůrčí nepořádek. Mnohde jsem nevěděl co je klauzura a co školní harampádí. Jedno rušilo druhé a výsledný dojem chaos. Akademie nevypadá lépe. Prestižní vysoké umělecké školy, do kterých stát lije miliony, a v nich mladí adepti umění, kteří do budov zatáhli ulici. Nechápu rektory obou škol, ani profesory.

Rozkopnuté dveře vybízejí k dalším kopancům. Komunikovat spolu mohou pouze formy, které se vzájemně neruší. V jazyce to je abeceda. Co písmeno, to odlišný znak, uspořádané znaky v systému tvoří slovo, slovo symbol, symboly ve větě význam, a významy v kontextu smysl a obsah. Bordel v bordelu je bordel. Zlo vedle zla zlo, ale štěstí vedle bolesti je plnost. Sklenici je třeba zaplnit vodou, aby se člověk napil, umění se musí k něčemu vztahovat, aby divák mohl - bude-li toho schopen- pochopit jeho význam.

Nepořádek je ve všem, v politice, v zákonech, ve vztazích mezi lidmi, mezi státy, skrytý v pletichaření, v korupci, v zatajování souvislostí, viditelný v krajině, ve městě, všude, kam se člověk pohne, a vůbec nejde o to mít zametený chodník, a upravené vlasy. I v dutině lebeční se může pod módním účesem skrývat docela slušný zmatek. Mám za to, že nepořádek je obrazem nepořádku současného světa, myšlení lidí i jejich jednání. Nikdo nechce za nic nést odpovědnost, protože ta zavazuje. Žijeme na smetišti.

Potíž je, že společnost sice vytvořila pravidla, ale etické normy toho, co je možné a co už ne, naplňovány nejsou. Lidé fungují tak, že možné je vše do té doby, dokud je to možné. Ve výtvarném, či jak se dnes říká vizuálním umění není situace jiná. Všechny formy a přístupy se taví v obrovském kotli možností, kombinací a nápadů, jen obsah, smysl a důvod se často vypaří. Jsme zaplaveni informacemi, jejichž užitná hodnota je ve své podstatě velmi malá. Věci a myšlenky už nepotřebují mít hodnotu, protože život člověka přestává mít cenu.

Jinak se na chaos a řád dívá fyzika, matematika, filosofie i náboženství, ale když nepřijede autobus ve stanovenou dobu, člověk na zástavce odsekne jedno jediné slovo: bordel. Tím samým slovem komentuje kde co kolem sebe, jenom svůj pobyt u televize ne. Sedí před ní celé hodiny jako trouba, a nic kloudného se nedozvídá. Jak by také mohl, když média mají úplně jiné zájmy. Chaos je zmatek, neuspořádanost, nečitelnost a nesrozumitelnost. Nesrozumitelnost vrší nesrozumitelnost na hromadu nepotřebnosti, odpadu.

De facto se přehrabujeme v odpadcích, děláme to samé, co bezdomovci v popelnicích v naději, že najdeme cosi užitečného, co by se nám mohlo hodit. Ale k čemu? V milionech nejrůznějších sdělení hledáme jedno jediné, uspokojivé. Potřeba řádu je někde vpředu za potřebou tepla, bezpečí a jídla. Člověk je bez potřeby řádu na cestě k šílenství. První, co nemluvně potřebuje, nebo alespoň dříve potřebovalo, byl řád. Spánek, jídlo, zábava, v tu a tu dobu. Jazyk, kterým se učí mluvit, je jeden velký systém pořádku.

Náš jazyk utrpěl za posledních patnáct let těžké rány. Mluvíme, mluvíme - a to, co sdělujeme, je stále více bezobsažné. Média, reklama, politika, umění. Stačí si poslechnout současného umělce, když vypráví o své tvorbě, a novinář ho nechá žvanit nekonzistentní a nesrozumitelné bláboly jenom proto, aby vyplnili čas, za který dostane zaplaceno. Útržky myšlenek a pocitů vylétají z úst, aby se mísily v nic. K ničemu se nevztahují, nic neznamenají a na nic neodkazují. Kultura ale může vznikat teprve tehdy, když pojmenovává. Když dítě žvatlá maminka, myslí tím konkrétní paní. My žvatláme, a rozpočítáváme enykybenyky na koho to slovo padne?

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 19.2. 2010