Obnoví USA povinnou vojenskou službu?

18. 2. 2010 / Karel Dolejší

V profesionálních ozbrojených silách USA panuje nespokojenost, v důsledku přetížení se zvyšuje výskyt psychických potíží, rozvodů a sebevražd. Situace je taková, že jednoduše vzato dostupné počty vojáků neodpovídají platné doktríně. V Iráku by například mělo podle předpisů pro protipovstalecký boj operovat 400 - 500 000 vojáků, USA tam však nedokázaly poslat ani polovinu zmíněného počtu. Od Vietnamu profesionalizovaná armáda reprezentuje maximálně 0,5 - 1% domácností, ostatní přispívají maximálně daňovými odvody a jsou diváky. Distance mezi armádou a společností se tak velice prohloubila.

V důsledku rozhodnutí učiněných předchozí administrativou jsou nyní americké ozbrojené síly vytíženy běžně vykonávanými úkoly a dostupná strategická rezerva vyčleněná pro případ nepředvídaných událostí zahrnuje převážně námořnictvo a letectvo. Z toho podle Lewise plyne, že je třeba rozšířit pozemní armádu i námořní pěchotu prostřednictvím znovuzavedení povinné vojenské služby.

Někteří ovšem tvrdí, že není cesty zpět, protože Američané už jsou příliš "kulturně poškozeni", konstatuje Lewis s odvoláním na Andrewa Bacewiche. Už nepředstavují soudržný národ, zaměřili se výhradně na konzum a vlastní sobecké cíle. Tak jako znovuzavedení Ježíška o Vánocích neobnoví spiritualitu, ani návrat povinné vojenské služby by neobnovil občanský étos, který již neexistuje, tvrdí Bacewich.

Pro ty, kdo po Vietnamu rozhodovali, byla situace jednodušší, pokud se veřejnost "do toho příliš nepletla", protože nemusela sama přinášet podstatné oběti; to představovalo jedno z hlavních plus profesionalizace. Do války se dalo vstoupit mnohem snadněji než dříve. Lídři jsou však krátkozrací: Všímají si operační výhody, ale uniká jim strategická nevýhoda (v oblasti politického vedení války).

Ve skutečnosti je však neexistence branné povinnosti pouze částečným vysvětlením ztráty zájmu veřejnosti o vedení války. Protože hrozby bezpečnosti jsou údajně "reálné, značné a rostou", nezájem veřejnosti do jisté míry plyne z neschopnosti vlád ve sféře zahraniční politiky a vojenství.

USA v roli globální mocnosti podle Lewise po šest dekád garantovaly stabilitu a prosperitu. Po II. světové válce se staly i evropskou a asijskou mocností, ale z tohoto faktu nikdy nebyl vyvozen náležitý závěr v podobě potřeby mít v zájmové oblasti už během prvního dne války podstatné pozemní síly (autor je přesvědčen, že Spojené státy potřebují "konvenční deterrent"). Velké války, do nichž se USA zapojovaly, je vždy zastihly nepřipravené a bylo třeba ozbrojené síly rychle doplnit. To je však nyní po profesionalizaci ztíženo; navíc přesuny zahraničních jednotek naplánované v době úřadování Donalda Rumsfelda vytvořily další prostory pro možné cizí invaze.

Jako hlavní současné bezpečnostní hrozby pro USA jsou jmenovány:

• destabilizace Iráku
• obnova vlády Talibánu v Afghánistánu
• destabilizace Pákistánu
• konflikt s KLDR v době předávání moci Kim Čong-ilovu nástupci
• ruská destabilizace Ukrajiny
• obnova ruského námořnictva
• konflikt s Čínou kvůli Tchajwanu
• Írán
• klesající vliv USA v Evropě, která se sbližuje s Ruskem, jehož dodávky surovin potřebuje

Hrozby schopné dramaticky změnit mezinárodní strategickou rovnováhu:

• Čína
• Rusko
• KLDR
• Írán
• Pákistánsko-indický spor

Válka se po Vietnamu stala nepopulární; naopak na popularitě získávalo přesvědčení, že technologicky náročné a drahé zbraně eliminují potřebu početného vojenského personálu. Obojí přispívá k tomu, že možnost znovuzavedení branné povinnosti je považováno za zbytečné.

Proti návratu k občanské armádě bývají uváděny následující argumenty:

• věda a technika představují univerzální léky na všechny lidské problémy, tedy i na malý počet vojenského personálu
• přesvědčení, že vojenská služba by neměla narušit výdělečnou činnost a spotřebu jedince
• fragmentace americké společnosti na "kmenové národy" s vlastními hodnotami, etikou a systémem přesvědčení, bez zřetelné vzájemné spojitosti
• přesvědčení, že asymetrická válka nevyžaduje plné angažmá veřejnosti
• údajná neschopnost branců zvládnout v krátké době nejnovější technologie a doktríny
• všeobecná preference profesionálů v americké kultuře

Od II. světové války se ovšem opakovaně ukazovalo, že věda a technologie nedokážou ve sféře válčení přinést žádné všeléky. Naposledy po vypuknutí povstání v Iráku ztroskotal komplex idejí spojených s koncepcí Revolution in Military Affairs (RMA). Selhala představa, že letectvo odstraní potřebu stavět početné pozemní jednotky; ztroskotala strategická doktrína Network-centric Warfare i operační doktrína Shock and Awe.

Co se týče bohatství a spotřeby jakožto hlavního cíle, Lewis upozorňuje, že v situaci, kdy USA závisejí na importu zboží, ropy a financí, může individuální potřeby Američanů zajistit jedině impérium. (Doplňme aktuálnější údaje: V roce 2008 dosahovala celková zadluženost amerického veřejného i soukromého sektoru výše přes 300% HDP.)

Fyzická i psychická schopnost průměrného Američana vést válku (tělesná kondice, míra individualismu) jsou stále horší; roste naopak fragmentace společnosti, geodemografové napočítali dvaašedesát základních životních stylů, když ještě před třiceti lety jich bylo jen čtyřicet. Vztah mezi vládnoucím a poddřízeným (subject) se stal vztahem byrokratickým, administrativním, fiskálním, vcelku tedy mechanickým - v protikladu k doktríně občanské odpovědnosti. Co se posledního týče, situace v USA se velmi podobá francouzskému Ancien Régime, obává se Lewis. Válka se z aktivity obětavých občanů změnila ve výnosný byznys.

Strategická kultura se v současnosti soustřeďuje výhradně na asymetrický konflikt, což je ale válka, která se vymyká americké tradici.

Tato tradice dle Lewise zahrnovala:

• víru, že USA jsou zemí výjimečnou, vymykající se pravidlům, jimž jsou podřízeny ostatní
• válka je vážná věc, USA by do ní neměly vstupovat lehkomyslně
• velká válka je celonárodní podnik a vyžaduje zdroje celého národa
• války je třeba vést profesionálně, rychle, neúprosně, a dovést je k rychlému, rozhodujícímu a úspěšnému závěru
• válka má být strategicky a doktrinálně ofenzívní a krátká
• hlavní cíl války je tento - zničit armádu protivníka, okupovat jeho území, iniciovat politickou, hospodářskou a sociální transformaci
• poválečný stát má být kapitalistickou demokracií co nejvíce podobnou samotným USA
• válka je boj, boj má propuknout co nejdříve, pokračovat nepřetržitě a agresívně až do vítězství
• když Američané plně mobilizují, není nic, čeho by nedosáhli
• nepřítel má být jasně určen, jeho poloha jistá, síly viditelné a ochotné přistoupit na boj
• boj má vykazovat znatelný pokrok a rozhodující výsledky
• kompromisy jsou neamerické a nestojí za obětované životy; americké politické cíle jsou absolutní
• válečné nezbytnosti diktují samotný průběh a vedení války, minimalizují ztráty, politika zde nemá překážet
• Američané věří v potřebnost rovné občanské oběti

Pokud Američané čelí jinému typu války než právě popsanému, dávají spíše přednost tomu takovou válku vůbec nevést.

Klasická americká válka byla válkou lidovou, vedli ji svobodní občané; a skutečné občanství znamená city normálně vyhrazené rodině a příbuzným přeorientovat na spoluobčany. Lewis věří, že je toho v USA možno znovu dosáhnout a že veřejnost pochopí potřebnost a spravedlivost návratu k povinné vojenské službě. Nakonec však přece jen končí otázkou: "Trpí Amerika charakterovým deficitem?"

Analýza

Již řadu let se objevují informace o tom, že americké ozbrojené síly jsou vytíženy ne na krají mez, ale za krajní mez své kapacity. Pokud USA nerezignují na některé ze svých imperiálních cílů, budou muset v brzké době armádu tak či onak rozšířit - a to buď v rámci stávajícího profesionálního systému - to by ale znamenalo přisypat do něj více peněz, protože rekrutační cíle se již dlouho daří plnit pouze s přihmouřením obou očí - nebo návratem k všeobecné branné povinnosti.

Lewis na rozdíl od jiných považuje za možné, že by návrat k povinné vojenské službě v USA mohl být politicky průchodný; na rozdíl od oponentů však na podporu svého přesvědčení nepředkládá žádná fakta. Ani on nezapírá, že dochází k nepříznivému vývoji, včetně vývoje kulturního, který věci komplikuje. Obnovení branné povinnosti tedy nevypadá na záležitost nějakého jednorázového politického rozhodnutí. Na konci války ve Vietnamu si americká střední třída vybojovala právo neúčastnit se válečných dobrodružství iniciovaných elitou jinak než z pozice daňového poplatníka. Navzdory Lewisovu názoru, že občané pochopí, co je třeba, může být jakákoliv sebemenší zmínka o opuštění modelu profesionální armády přednesená mimo úzké odborné kruhy přijata velice nepřívětivě. Současné úřady, nehledě na své momentální personální obsazení, ji ve skutečnosti nemusejí být vůbec schopny prosadit; je otázka, zda k tomu, aby se USA vrátily k někdejšímu modelu "národní" armády, by vůbec postačilo něco menšího než změna režimu. Možná, že jedině nový režim by dokázal obnovit loajalitu občanů natolik, aby zahraniční války opět považovali za své vlastní.

Americký stratég John Richard Boyd rozlišoval tři roviny válčení:

• Morální - zničení protivníkovy vůle zvítězit prostřednictvím odcizení od spojenců (nebo potenciálních spojenců) a vnitřní fragmentace. Ideální výsledek morálního boje představuje "rozklad morálních vazeb, které podmiňují existenci organického celku" (mimo jiné prostřednictvím zničení vzájemné důvěry a společného názoru).
• Mentální - překroucení protivníkova vnímání reality prostřednictvím dezinformace, dvojznačného chování a odřezáváním od komunikační či informační infrastruktury.
• Fyzická - Zničení protivníkových fyzických zdrojů, tj. zbraní, personálu a logistického majetku.

Z charakteristiky tradičního amerického postoje k válce, kterou načrtnul sám Lewis, vyplývá, že Američané vlastně nikdy nebyli příliš dobře morálně vybaveni k vedení válek, jež by jim připomínaly, že USA jsou země jako každá jiná, válek, které by nebylo možno vést jinak než neumětelsky, zdlouhavě, bez jasné vyhlídky na úspěšné završení, válek, které by nebyly ofenzívní ani krátké, neslibovaly by transformaci jiné země v kapitalistickou demokracii, nepřítel zde byl špatně identifikovatelný a vyhýbal se pravidelnému boji, výsledek směřoval ke kompromisu. Přitom například válka s povstalci v Iráku i v Afghánistánu v té či oné míře naplňují všechny právě vyjmenované charakteristiky. Je tedy otázka, co by případné zatažení široké americké veřejnosti do těchto konfliktů prostřednictvím povinné vojenské služby mohlo skutečně pozitivního přinést.

Zejména když je zřejmé, že dokonce ani zastánci obnovení institutu branné povinnosti Adrianu R. Lewisovi nejde ani tak o tento institut samotný, jako spíše (jeho prostřednictvím) o evokaci ducha tradiční republikánské Ameriky, který by vše rozpolcené a rozdělené snad opět napravil a zcelil.

Vytisknout