Monitor Jana Paula:

Padesátníci u konce s dechem?

5. 2. 2010 / Jan Paul

Je mi 53 let, jsem nyní ve věku mého otce a pokusím se spíše vyjádřit pocity ze své generace, jak je subjektivně vnímám ve svém okolí, v okruhu známých, i nejbližších přátel. Zjištění není nijak povzbudivé. Mnoho se nezměnilo, ba v mnohém naopak zhoršilo. Nejistota ztráty zaměstnání a dravý kult mládí, současnou společností nastavený na výkon, je noční můrou lidí kolem padesátky, kteří se přibližují důchodovému věku a jsou vlastně jeho čekateli. Možnost společenského uplatnění jistě vychází z individuální schopnosti mít co nabídnout, na druhé straně narážejí možnosti jednotlivce na úroveň a rozsah poptávky. Svět se od doby našeho "mládí" změnil a mnohem rychleji se proměňuje. Ne vše, co jsme se naučili, lze nyní uplatnit.

Naše generace už není schopna reagovat tak pružně na změny, které se odehrávají, má nižší přizpůsobivost a schopnost se učit novému. To jsou vnější faktory, vzbuzující mezi mými vrstevníky celkem pochopitelný neklid. Ty druhé jsou soukromé. Padesátka je věk, kdy lidé nutně rekapitulují, i kdyby nechtěli, kladou na misky vah investice a zisky a sčítají ztráty. Co zbylo z jejich ideálů, představ a nadějí, s kterými vstupovali do dospělého života před pětadvaceti až třiceti lety. Co mohli, co měli, co udělali dobře a co špatně. Mnohé nemohli odhadnout ani předvídat, protože zkušenosti a poznání člověk nabývá v procesu života, za pochodu, během cesty, která ale padesátkou nekončí, jak se domníval můj otec a jak si myslí někteří mí současníci.

Lidé kolem padesátky obvykle už vědí, kam je dovedla rozhodnutí, učiněná před desítkami let. Mnozí manželé v této generaci už mají po krizi, ještě více manželství se rozpadla a jejich děti dorůstají, odrůstají a právem mizí ve svých životech, zatímco jejich rodiče zůstali překvapeně stát. Naše děti jsou jiné, stejně tak, jako jsme byli jiní my. Mám za to, že má generace se bojí především samoty a opuštěnosti. Dokud byla rodina pohromadě, zdály se jim i největší potíže zvládnutelné. A najednou odejdou děti a rodiče zůstanou jen sami sobě se vším, co ve vztahu vytvořili i nevytvořili. Zbudou si a pak najednou odejde manžel k mladší, nebo manželka za lepším, a jeden z nich zůstane z ničeho nic sám, s padesáti lety na krku a s nejistými vyhlídkami.

Pro některé výzva, pro mnoho jiných osobní krize. Ze svého okolí soudím, že ženy se s novou situací vyrovnávají možná bolestivěji, nicméně rychleji a efektivněji. Myslím, že strach z osamocení je v mé generaci velmi silný, protože málokdo měl příležitost naučit se schopnosti umět být sám, a přesto se necítit opuštěný, umět být sám a přesto být radostným, umět štěstí nalézt sám v sobě, jako předpoklad každého nezávislého vztahu, založeném na toleranci dvou osobností a nikoliv na manipulaci dvou na sobě závislých jedinců. Umět být sám je těžké, ale nezbytně nutné k tomu, aby si člověk dopřál dostatek času dokončit na sobě to, co potřebuje s ohledem na nově vzniklou situaci.

Výhodou je, že padesátníci se na základě vlastní poctivé inventury a součtu zkušeností i omylů mohou poučit mnohem snáz a rychleji než mladá začínající generace. Tři věci ovlivňují život člověka, genetika, výchova a prostředí. S prvním a druhým člověk moc neudělá, ale může vždy volit a učinit rozhodnutí i v podmínkách osobně obtížných. Mám pocit, že mnohé v mé generaci svazuje právě strach z volby. Nedovedou si představit, že by všechno, na co byli tak dlouho zvyklí, mělo být najednou jinak. Tlak léty zažitých stereotypů a zlozvyků je veliký, neboť vytvářely alespoň nějakou iluzi jistoty a řádu. Před tlakem volby a změny často pasivně rezignují a hledají viníka jinde, nikoliv v sobě.

Ona, nebo on, to či ono je na vině a jaksi zapomínají, že dřívější rozhodnutí, ať činěna pod vlivem jakýchkoliv okolností, byla jejich volba, že všechno co prožili, co dělali a s kým žili, je také obraz jich samých a zpráva o nich. Setrvání ve vztahu neprodělané či nedokončené osobní inventury zavře dveře možnému zkonsolidování vztahů uvnitř rodiny i směrem ven, do budoucnosti a zamkne člověka v těsném prostoru pro další trauma, protože se ocitne ve schizofrenní situaci. Jeden hlas velí jednat, vystoupit z bludného kruhu, napravit pokažené, uchopit život do svých rukou a druhý, dušený strachem a živený pocitem ublížení přikazuje setrvat. Na objektivní okolnosti delegovaná vina pak dokončí dílo zkázy.

Hořkost, zklamání, opuštěnost, nenaplněnost a nakonec izolace, únava pohybu i myšlení, fyzická i duševní a strach ze stáří, který zneschopní rozum, zavře oči, ucpe uši, aby potlačil všechno, co by se sebou měl člověk udělat, aby vykročil znovu. To je sklizeň strachu. Strachu ze všeho, z nejistoty nalezení partnera, kohokoliv, jen aby člověk nezůstal na staré kolena sám. Mnozí z těchto lidí život vzdají, obklopí se náhražkami a frustraci kompenzují konzumerismem, alkoholem a přejídáním, aby se vydali přímou cestou ke zdravotním komplikacím. Osobní inventura je těžká. Člověk si řadu let vytvářel o sobě nějaký obraz, tu a tam retušovaný a najednou se má spatřit jiný, nahý ve všem, čím si myslel, že byl.

Vytisknout