Vyprávím (1):

Jak jsem se nestal členem KSČ

3. 2. 2010 / Petr Tuček

V roce 1990 zpíval folkový zpěvák Pepa Nos vtipnou píseň "Země je kulatá". Základní část textu zněla asi takto: "Kdo jde pořád na východ, dojde na západ, protože Země je kulatá". Platí to samozřejmě i naopak. Myslím, že přehnané a každodenní dramatizování "hrůz komunismu" bude mít zcela opačný efekt, protože je prostě přehnané a na mě a mnohé mé přátele má stejný účinek, jako někdejší hysterické a předimenzované vzývání ďábla západního imperializmu. Na skutečné pamětníky to působí až komicky.

Tedy: Do KSČ jsem byl lákán v životě třikrát. Sloveso "lákán" není zcela přesné. Bylo mi to nabídnuto, což bylo velmi a velmi nepříjemné. Odmítnutí "této cti" bylo chápáno stranickými funkcionáři jako urážka, pohrdání stranou a její "vedoucí rolí". Odmítnutí bylo riskantní a obvykle mělo na pracovišti neblahé důsledky. Můj případ byl zvlášť ožehavý, protože můj otec byl sociální demokrat, který odmítl vstoupit do KSČ, blízký přítel a spolupracovník Eugena Löbla a Rudolfa Margolia, pak politický vězeň, tedy mukl. Také můj tchán byl "špion" odsouzený na šest let za spolupráci se západními rozvědkami. Sestra s rodinou emigrovala do USA.

První nabídku jsem dostal v roce 1969. Byl jsem agronomem velkého JZD blízko Prahy. Předseda JZD, můj nadřízený a přítel, se stal předsedou jako nestraník (družstvo bylo složeno z pěti obcí). Na jaře 1968 vstoupil do "Dubčekovy KSČ", pod vlivem zlidšťování stranické politiky.

Dne 22. srpna 1968 ráno jsem na svém motocyklu přijel do práce, žně byly v plném proudu a na polích ještě pár desítek, možná stovek hektarů nesklizeného obilí. V kukuřičném poli nad obcí byla postavená sovětská dělostřelecká baterie. Počasí bylo krásné, ale celá naše parta kombajnérů, řidičů a závozníků stála před zamčenou branou JZD a pokřikovala různá "hrdinská hesla". Jejich mluvčí, shodou okolností stranický funkcionář, mi oznámil, že dnes se sekat obilí nebude, protože je na protest proti sovětské okupací vyhlášena v našem JZD stávka.

Bylo to absurdní. Reakce zděšených lidí sice pochopitelná, ale opravdu pitomá. Jestli bude parta kombajnerů v JZD Rozvoj stávkovat nebo ne bylo Sovětům úplně jedno, a jediný důsledek té stávky mohl být, že nám několik neposekaných lánů zmokne, jakost obilí se zhorší a sklizeň bude nižší. Lidé ve družstvu budou mít nižší příjmy a stát nakoupí méně pšenice. Tak jsem přelezl plot, vynadal stávkujícím rebelům a byl označen za zrádce a stávkokaze. Naštěstí několik chytřejších mi dalo za pravdu a se zpožděním jsme odjeli se sedmi kombajny a skupinou aut a traktorů sklízet obilí.

Asi po půl roce někdo vyprávěl tuhle příhodu jakémusi okresnímu stranickému funkcionáři a mě si zavolal můj předseda, že "okres hodnotí můj tehdejší postoj jako příkladný a navrhuje mě za člena KSČ". To nebyla žádná legrace. Pár nocí jsem nespal. Pak jsem zašel za svým předsedou a řekl mu: "Láďo, já do tý strany nemůžu a nechci. Musel bych rozvázat pracovní poměr. Jestli chceš, abych tu s tebou sloužil, udělej prosím tě něco, něco jim řekni, ať mi dají pokoj". Předseda mě dobře znal a dohodli jsme se, že on vysvětlí soudruhům, že ještě nejsem dost politicky zralý a že mám různé "hříchy" (které jsem ale neměl) o kterých se v našich vesnicích ví a že by to ještě chtělo odložit, také v zájmu veřejného mínění. Udělal ze mě trochu opilce, neukázněného řidiče, karbaníka a trochu nezodpovědného floutka. Soudruzi to zřejmě uznali a měl jsem klid.

V polovině sedmdesátých let jsem pracoval ve Výzkumném ústavu ekonomiky zemědělství a výživy v Praze (VÚEZVž). V oddělení, které vedl nestraník, byla jen jediná členka KSČ. Byla to éra "brigád socialistické práce". V týmu (tenkrát se ovšem říkalo v kolektivu) byli lidé, kteří k sobě měli věkově i názorově velmi blízko. Podnikali jsme společně řadu oslav, večírků, sportovních i kulturních akcí, žili jsme opravdu velmi intenzivním "kulturním a společenským" životem. Ta oddělení, která založila "brigádu socialistické práce", měla řadu výhod. Např. občasné uvolnění celého kolektivu z práce na různé "kulturní a vzdělávací, ale i společenské podniky", finanční příspěvky z prostředků ROH na některé vstupenky apod. Především se ale tyto "brigády" těšily přízni, protekci a benevolenci nadřízených. Vznik "brigády" vyžadoval jen několik popsaných papírů s "plánem růstu" každého člena, (byla to většinou naprostá formalita) a pak zvolení vedoucího. Tím jsem byl jednu dobu já. Byla za tím snaha spolupracovníků zlepšit mojí pozici v očích stranického výboru, protože jsem žádal o souhlas ke studiu vědecké aspirantury.

Do ústavu se přijímalo na konkurz. Předtím, než jsem podal přihlášku ke konkurzu, navštívil jsem předsedu místní organizace KSČ a řekl mu: "Jsem agronom, mám tu a tu praxi a takové a takové znalosti, můj otec byl politický vězeň (vlastizrádce), můj tchán byl politický vězeň a sestra emigrovala do USA. Mám zájem u vás pracovat a přihlásit se do konkurzu. Pokud vám ale můj kádrový profil vadí, řekněte mi to prosím hned a budu si hledat práci jinde". Předseda strany v ústavu mi řekl bez přemýšlení: "Ne, nám to nevadí, do konkurzu se přihlaste, máte velkou naději, že budete přijat". To se potvrdilo, ale k dalšímu růstu odbornosti - kandidatuře a atestacím (což byla v mém případě jediná možnost zvýšení mzdy) - jsem musel "být aktivní". Tak jsme založili "brigádu", chodili občas do divadla, občas na plovárnu, většinou ale oslavovat narozeniny a vše, co se oslavovat dalo. Navíc jsme měli možnost občas odjet na týden do rekreačního střediska na Šumavu, kde jsme "jako" finalizovali závěrečné výzkumné zprávy.

Brigáda byla tedy úspěšná a mě oslovil jeden z funkcionářů stranického výboru s návrhem, abych požádal o vstup do KSČ. Řekl jsem mu: "Ale já přece nemohu být členem strany. Můj otec byl politický vězeň, můj tchán byl politický vězeň a sestra žije v USA". Dostalo se mi opravdu překvapující odpovědi: "Podívej Petře, za sestru přece nemůžeš. A otec i tchán byli odsouzeni v době stalinských deformací a teď normálně pracují". Namítl jsem, že vím o několika pracovnících ústavu, kteří by do strany rádi vstoupili, tak ať osloví je. Řekl mi: "To jsi nás tedy nepochopil. My máme instrukce, abychom nepřijímali ty, kteří se do strany derou, z prospěchu. My hledáme takové mladé perspektivní soudruhy, kteří vstupem nebudou sledovat vlastní karieru. Kariéristů máme dost."

A nastaly pro mě další bezesné noci. Zašel jsem za jedním vedoucím pracovníkem, členem stranického výboru, o kterém jsem měl informace, že je to člověk, kterému mohu všechno říct, svěřit se, a on pochopí. S pocitem jistého rizika jsem mu řekl, že do KSČ vstoupit nechci, že by to odporovalo mému myšlení a přesvědčení a požádal ho, aby něco udělal, aby na mě zapomněli. Jen mi silně stiskl ruku a řekl: "Spolehni se, to bude dobré, to zvládneme". A měl jsem zase rok klid. Pak se sice situace opakovala, ale její průběh i výsledek byly téměř stejné.

V mém "předlistopadovém životě" se projevovala uplatňovaná komunistická politika (dnes nazývaná dost nepřesně "totalitní praxe") podle toho, jací byli lidé v mém okolí. Patřil jsem sice do kategorie těch "z druhé strany barikády", ale setkával jsem se skoro v každé životní situaci také s komunisty ohleduplnými a moudrými a měl jsem mezi nimi řadu přátel. A opravdu to nebylo nikdy proto, že bych byl loajální služebník a konformní ovce. Tu "totalitní praxi" prováděli vždy lidé. Někteří dobří, někteří špatní. Ano, na změnu "režimu" jsem se opravdu těšil a z listopadových událostí jsem byl nadšen. Věřil jsem ve zlepšení lidských vztahů, svobodu slova, spravedlnost, poctivost demokraticky volených "zástupců lidu", moudrost v domácí i zahraniční politice.

Pokud jste dočetli až sem, říkáte si možná : "Ten byl ale naivní". Já si to říkám také.

Vytisknout