Není zápas ODS o "rozumné výdaje" předem prohraný?

3. 2. 2010 / Miloš Dokulil

1. Preambule: stav před necelým rokem

Máme teď v tom Česku politicky spíše než jen teplo už zase poněkud horko. Je přitom možná nemalá otázka, co vše možná bylo či nebylo rozumné podniknout, když ještě loni na jaře nám musela přestat vládnout ODS se svými dvěma -- velkoryse na vládě se podílejícími -- koaličními partnery. Celá Evropská unie se o tom musela dovědět, neboť jsme jí zrovna titulárně předsedali. (Navíc jsme tehdy také pohotově vystavovali nepřehlédnutelný model, jak si má zbývajících 26 uniatských kolegů představovat, že my Češi si představujeme je.) Že se pak koryfejové obou největších politických stran domluvili na inovačně zamaskované další opoziční "smlouvě", nemuselo být okamžitě každému zřejmé. Údajně "nepolitická" -- ovšemže takto zároveň provizorní -- politika vznikla tak, že do svým způsobem "úřednické" (jinak také "překlenovací") vlády oba hlavní aktéři (ODS a ČSSD) jmenovali své zástupce podle stranicky měřené "důvěryhodnosti". Oba tábory samozřejmě také věděly, že v překlenovacím mezičase lze klidně a bez rozpaků přenechat všechny možné horké brambory Fischerově vládě. Jak to? Co se pak po příštích volbách jejich vítězi nebude hodit, může to hodit na záda té překlenovací vládě. Co pak třeba bude z předvolebních slibů zase nějak v parlamentě neprůstřelné, to lze vždycky okatě zaretušovat tím, že přece nebylo dost "politické vůle" u politické konkurence.

Na vládním menu toho bylo už loni na jaře nemálo problematicky jedlého, počínaje ekonomikou, zaskočenou -- jak se zdá -- nejdříve finančními hrátkami s úvěry na bydlení v USA (a druhotnými kouzly s nedobře krytými úvěry tamtéž i jinde); a pak najednou -- a zase nejdříve za vzdálenými humny -- nedostatkem finančních prostředků "na trhu". Takové choroby se v globálním světě snadno šíří. Stát, který nemá levnou pracovní sílu nebo suroviny (je hůř, když nemá obojí; jako ČR), také musí příznačně hledat, "kde nechal tesař díru". Jestliže má takový stát na svém krku také připravovanou zdravotní nebo důchodovou reformu (anebo kromě jiného obojí, jako ČR), je lépe nárokovat pro vlastní partaj "oddychový čas" . Může vypadat jen jako "dílčí detail", že své si zároveň -- možná? -- žádá třeba také školství, věda, výzkum, dopravní síť, kultura. Pokud by mělo dojít na utahování opasků, naštěstí naši političtí reprezentanti vědí bez nápovědy (tj. bez poradců či médií), že už břicha nemála z nich to technicky nedovolí. Do stávajících úvah jsme zatím nezapojili nemálo bující korupci.

Ani jeden z obou velkých politických soupeřů v tom roce 2009 nemohl tušit, jak se postupně bude vyvíjet ekonomika ve světě, na níž je ČR závislá nemalým podílem svého vývozu. Těžko se dalo prorokovat, jak bude stoupat nezaměstnanost. (Ta vždycky rychleji stoupá, a pomaleji klesá. Podnikatelé se vždycky nejdřív snaží ušetřit náklady na pracovní sílu. V nejhorším případě hledají levnější pracovní sílu v zahraničí. Pár mozků potřebuje někdy kapitál doma, ruce se najdou třeba jinde; podle toho, zda jsou únosné náklady na dopravu.)

2. Krátká mezihra o některých ctnostech a povaze politiky

Zatím jsme zde moc nevykřikovali tu známou tezi, že politika je bojem o moc. Je bojem. A vesměs bez skrupulí. O moc ve státě na všech jeho úrovních. Především tam, kde se rozhoduje o penězích. --- Program není automaticky nutným cílem, k němuž by chtěl či musel vítěz voleb směřovat. Je především vějičkou pro důvěřivé nadšence, je opiátem pro jejich oklamávané svědomí. Volič přece vždycky dává svůj hlas "v dobré víře"! V klimatu soudobých zvyklostí nemalou váhu skoro ve všem mají mediálně známé osobnosti. Být v popředí zájmů médií je poukaz na dočasnou nesmrtelnost. Až příliš často je to pak propojeno také s neprůstřelností. Samozřejmě že se to dá optimalizovat. Třeba tím, že podnikatel něco slíbí své vyvolené straně finančně; pokud třeba sám zrovna přímo neovládá některou z jejich organizací prostřednictvím svých zaměstnanců, které angažoval pro vstup do takové strany, jimiž pak mohl být zvolen "do orgánu". (Je zajímavé, že zrovna teď také přímo v USA se má "korporacím" uvolnit bezmezná možnost finanční podpory politických stran!) Chvályhodně to posléze uvedené začal pranýřovat Mirek Topolánek. Je ovšem otázka, do jaké míry se to může zhodnotit mezi českými voliči, když ti se nějak moc běžně do politických stran nehrnou a nemají se stranickou příslušností valnou zkušenost. Když nám nedávno vznikla "TOP 09", málokdo se stará, kdo tuto novou stranu reprezentuje v krajích a v okresech. Jako kdyby stačilo, které tváře jsou v této straně ikonami. Jako kdyby pak všechno stálo a padalo s takovými osobnostmi. Vztahuje se to také na další dva "subjekty": "Věci veřejné" (v čele se známým publicistou Radkem Johnem) a "Strana práv občanů" (v čele s bývalým premiérem Milošem Zemanem).

Vznik nových politických uskupení jako kdyby zároveň prozrazoval, že stávající celkové politické spektrum dostatečně -- nebo uspokojivě? -- neodpovídá možné poptávce. Jako kdyby stávající politické klima se samo diskreditovalo. V Česku není hlad po nových (a neotřelých, a kéž by "přitažlivých") programech. Víc než hlad ale existuje po důvěryhodných osobnostech. Proto také na adresu těch dalších uskupení není namířena kritika jejich programu (ať už je jakýkoliv), nýbrž jejich čelných osobností (je-li po ruce něco, co by se dalo prezentovat jako skandál). V tomto směru jsou velcí političtí borci a jejich strany chráněni vysokým "vstupným" do Parlamentu ČR ("PČR"): je nutné získat plných 5 % hlasů! To při stávající konkurenci a relativně malém zájmu voličů angažovat se pro někoho, kdo "stejně nemá naději" být zvolen, brzdí rozšíření politicky rozhodovacího spektra. Těch 5 % přitom (při stávajícím počtu 200 poslanců) už představuje 10 mandátů! A kdyby se podařil takový husarský kousek nejméně dvěma subjektům, bylo by snad postaráno o větší názorovou pestrost v PČR. Nelze vyloučit, že by si pak nemohli počínat oba nejsilnější subjekty české politiky tak sebevědomě, ne-li i ultimativně.

3. Co nás pravděpodobně čeká (a nemine?)

ODS se teď stále snaží brzdit celkovou výši státních výdajů. Je to chvályhodné. Je to v zájmu obyvatel tohoto státu. Je to ale zřejmě v současné situaci zároveň v měřítku příštích měsíců sebevražedné.

ČSSD docela nahlas nabízí zajisté potřebným skupinám obyvatelstva nezanedbatelné sumy k vylepšení možná jen obtížně zvládnutelné hospodářské situace. Bylo by to taky chvályhodné, kdyby... Ano, ono to vypadá, jako kdyby ty případné peníze navíc dávala málem osobně ČSSD ze svých kapes, svou velkorysostí, ať už třeba penzistům, anebo matkám novorozeňat.

Především: Ta hromada peněz, z níž se získávají prostředky na dávky pro vybrané kategorie občanů, vznikla z daní takřka nás všech. Přitom na příjmové straně není dost finančních prostředků, aby bylo možné nemalé úroky z takto vzniklých dluhů a jejich nutné umořování převádět na příští čas, kdy tak jako tak nároky na platby v sociální sféře dále vzrostou. (Nezapomeňme, že ve věkové struktuře nejen našeho obyvatelstva ubývá plátců daně vůči důchodcům, a to i relativně. Za posledních deset let počet důchodců stoupl o víc než 9 %. Naprotitomu jen za půl roku do loňského června poklesl počet plátců na důchody o 300 tisíc!)

Těch, kteří mohou být těmito konkrétními (a stále opakovanými) nabídkami osloveni, jsou ovšem miliony. Je to "potenciál", který může vyhrát volby. Jen starobních důchodců máme jeden a půl milionu. (Celkově různé důchody pobírá 2 ¾ milionu lidí.) Starší lidé byli zvyklí k volbám chodit; za komunismu to byla povinnost. Nemusíme ani mluvit o možná problematické úrovni politické zralosti všech možných voličů. Důležité je, komu jsou hlasy těmito voliči dány. Vidina osobního prospěchu vyjádřená slibem daným relativně silnou stranou bude nemálo přitažlivou motivací, aby získala hlasy jak třeba penzistů, tak i žen s malými dětmi. To může ty volby rozhodnout. Při relativně nízké účasti voličů by právě voliči-důchodci mohli svými hlasy určit vítěze voleb.

S tím ČSSD počítá. Čím úporněji se ODS snaží zadržet ve státním rozpočtu schválení těch populárně známých výdajů (které jsou slibovány politiky ČSSD a pro něž zdroje nejsou), tím nápadněji se musí ODS propadat v přízni mezi těmi, kteří mají na mysli slíbené finanční přilepšení. Už teď je ČSSD v nemalém předstihu preferencí před ODS. ČSSD se zřejmě ani už moc nezajímá o to, jak bude nakonec vypadat rozpočet "překlenovací vlády". Vždyť to ani není její rozpočet! A po parlamentních volbách ČSSD jen nějaký rozpočet zdědí, za který určitě nebude brát "politickou" odpovědnost.

A ODS za svou nynější snahu chovat se zodpovědněji za státní kasu, spláče pak následně ve volbách "nad výdělkem"... S tím už (pokud se nedopustí nějaké kardinální chyby) ČSSD mazaně počítá. Copak to není na tvářích čelných politiků ČSSD už teď vidět?

Vytisknout