Střety civilizací

4. 2. 2010 / Miloš Kužvart st.

Civilizace je nejvyšší celek lidské společnosti, který má svou logicky provázanou a srozumitelnou historii (neexistují celistvé dějiny světa). Je to vyspělá forma lidské společnosti, jež má pro ni typické instituce a sociální strukturu, stupnici hodnot (ve všech civilizacích je vražda zlem, rodina základním kamenem), rozvinutou kulturu, historii. Je pro ni důležité stadium vývoje, v němž se nalézá v době střetu s jinou civilizací. Rozhodujícím a rozlišujícím znakem civilizace je náboženství a kultura, nikoli ideologie a ekonomika. Civilizaci předchází divošství a barbarství a jí začíná historie opírající se o písemné záznamy.

Podle O. Spenglera (1880-1936) je civilizace závěrečným stadiem vývoje každé kultury (jež sama je někdy považována za součást civilizace nebo dokonce za synonymum tohoto termínu). Spengler považuje civilizaci za éru rozvoje průmyslu a techniky, a naopak degradace literatury a umění. Je pro ni typický vznik a rozvoj velkoměst s vysokou koncentrací obyvatel (skutečně během několika let bude ve velkoměstech žít přes 50 % obyvatel Země; největší velkoměsta budou mít téměř 30 mil. obyvatel). Národy se mění v amorfní masu manipulovanou medii, jež jsou z pozadí řízena globálními zájmy světových finančních kruhů. Výsledek by se dal označit jako ohrožení lidského rodu kolektivním dobrovolným omezením jakýchkoliv konstruktivních zájmů ve jménu osobního zisku, moci a medializace, mimo jiné až k úplné sebelikvidaci v přepychu metodou ubavení až k smrti. Hlavní práce O. Spenglera se jmenuje Der Untergang des Abendlandes (starším výrazem též fenomén v době ság a pověstí je Götter-dämmerung).

Podle A. Toynbeeho (1889-1975) lze v historii rozlišit 23 civilizací, jež jsou definovány hlavně svým náboženstvím, z nichž následující dosud trvají: judaismus, křesťanství (= euroamerická civilizace s výjimkou pravoslavné, jež je samostatná), islám, dálněvýchodní civilizace (konfucianismus, taoismus, buddhismus a současný pragmatický tržní komunismus, šintoismus -- jen Japonsko, hinduismus). K zaniklým civilizacím patří např. sumerská, egyptská, krétsko-mykénská, antická, byzantská, mayská, Inků atd.

Každá civilizace prochází vývojem od hrdinského období (např. v rámci římské civilizace boj Římanů s Etrusky o Latium), přes období růstu (římská republika od 6. stol. př. Kr. do r. 49 př. Kr.), období nepokojů (občanské války od r. 49 do 27 př. Kr.), vznik univerzálního státu (císařský Řím od r. 27 př. Kr. do 476 po Kr.; v euroamerické civilizaci vznikl univerzální stát v 90. letech 20. století), temný věk, či mezivládí (stěhování národů 4. -- 6. stol. a období 675-1075), až po růst dceřinných společností (křesťanství za císařského Říma potlačované, od r. 313 státní náboženství Říma, jež se stalo sjednocující ideou nástupnických státních útvarů vybudovaných barbary na troskách Říma: státy Ostrogotů, Vizigotů, Langobardů, po nich Franků).

Americký prognostik a sociolog A. Toffler (1928) dělí vývoj lidské civilizace na etapu rolnickou se vznikem městské civilizace (od neolitu do poloviny 19. století), průmyslovou a na etapu elektronickou (od poloviny 20. stol), jež se někdy označuje jako vědecko-technická.

Podle výrobních vztahů uvnitř civilizace se lidská prehistorie a historie dělí na řády prvobytně pospolný, otrokářský, feudální, kapitalistický a postmoderní (dříve označovaný jako socialistický). Dějiny jsou tvořeny střety civilizací, jimiž vrcholí jejich různě rychlý vývoj ekonomický, technický, duchovní, demografický, sociální, a též vývoj přírodního prostředí, zvl. klimatu. V současné době probíhají střety civilizací v Bosně, na Kavkaze a na Blízkém a Středním Východě.

V minulosti proběhly střety civilizací v kolébce civilizací na Blízkém Východě a v celém Středomoří mezi Židy na jedné a v průběhu tisíciletí s mnoha blízkými a vzdálenými národy na straně druhé.

Jejich protivníky byli:

Egypťané -- od příchodu Josefa a jeho bratří do Egypta až po Mojžíše a exodus (asi 1200 př. Kr.).

Pelištejci (Filištíni, mořské národy). David proti Goliášovi (asi 1020 př. Kr.).

Asyřané -- Izrael vyvrácen (722 př. Kr.).

Babylonci -- královsví Judské vyvráceno, zajetí babylonské (586 až 538 př. Kr.).

Řekové -- povstání Makabejských (2. stol. př. Kr.).

Římané -- povstání -- poslední boj na Masadě (70 po Kr.), povstání Bar Kochby (132-135) - vyhnání Židů z Palestiny.

Arabové -- oprava dějin a obnovení státu Izrael rozhodnutím Valného shromáždění OSN v roce 1948, války s Araby 1948, 1956, 1967,1973,2006; Izrael zvítězil, vznikl islám bojovný a zjitřený.

Příklady jiných střetů civilizací:

Řekové -- Peršané (490 př. Kr. Marathón, 480-479 př. Kr. Thermopyly, Salamis, Plataje)

Alexandr Makedonský -- Anatolie, Egypt, Persie, Střední Asie (336-323 př. Kr.)

Římané -- Kartaginci (264-216 př. Kr., 248-201 př. Kr. 146, př. Kr.)

Římané - Keltové (387 př. Kr. -- 390 po Kr.)

Křížové výpravy z Evropy do Palestiny: 1. 1096-1099; 2. 1147-1149; 3. 1189-1191; 4.1204 (vypleněn Cařihrad); 5. 1217-1221 (při této křížové výpravě se sv. František z Assisi setkal s egyptským sultánem); 6.1228-1229 (Fridrich II. Hohenštauf s egyptským sultánem al-Malikem a al-Kámilem dojednal získání Jeruzaléma na delší dobu); 7.1344-1346( křížová výprava proti Smyrně).

Arabové z Arabského poloostrova se střetli vítězně se: Sýrií (635-642); Kartágem (689); Španělskem (611); Čínou -- Talas u Samarkandu (751); Sinťiang islámský za dynastie T'ang 907; Střední Asií (907); Bagdádem (1055); Severní Indií (1175-1200).

Turci se střetli vítězně se: Srby-Kosovo Pole (1389); Byzancí-Konstantinopol (1453); Vídeň obležena, ale nedobyta (1529,1683).

Mongolové: Rusko, Polsko (1237-1241); Čína (1268-1279).

Rusko -- expanze na východ: Kazaň -- dobyta 1552; Tobolsk 1587; Jakutsk 1632; výprava Semjona Děžněva -- Kolyma, Beringův průliv (1645); Petropavlovsk Kamčatský (1740).

Střety uvnitř civilizací mohou dát vývoji nový směr. Příklady: Peloponéská válka Sparty a Athénami (431-404 př. Kr.); Náboženské války -- reformace a protireformace v Evropě (1517-1648); Sedmiletá válka Francie a Anglie (1756-1763); Francouzská revoluce: rokem 1793 končí války králů a začínají války národů. Revoluce obecně mohou dát dějinám nový směr.

Důsledkem svébytných vnitrocivilizačních střetů v západních zemích (v rámci dnešní euroamerické civilizace) bylo vytvoření politické ideologie, jež si činila nárok na ovlivnění celé Země. Na Západě nevzniklo žádné významné světové náboženství, zato však vzniká mnoho sekt, jež velká náboženství oslabují.

Pravděpodobné civilizační střety v budoucnosti

Ze současných světových náboženství nejbojovnější je islám. Křesťanství touto fází prošlo již ve středověku (křížové výpravy, inkvizice). Hinduismus a buddhismus spíše hájí své pozice a nemají tendenci rozšiřovat svůj vliv misijní cestou (pouze přednáškami a nepřímo). Čínský univerzalismus (konfuciánská úcta k autoritě, taoismus, buddhismus) se za posledních 50 let změnil v politický pragmatismus, který se pod pláštěm marxismu křivolakou cestou dostal od hesla Nechť kvete tisíc květů umění (1956-1957) přes Velký skok (1958-1960) a přes Kulturní revoluci (1966-1976) až po faktickou existenci zón kapitalismu v nominálně socialistické zemi. Zatím Čína udivuje svět svým růstem ekonomiky (přes 8 % ročně) ve světě postihovaném ekonomickými nemocemi malých i větších tygrů. Je velkým exportérem surovin i výrobků. Je schopna prosadit se na světovém trhu i dumpingem. Využívá své hlavní výhody -- levné a ukázněné pracovní síly. Výsledkem bude, že za 20 let bude Čína patřit mezi deset ekonomicky nejsilnějších zemí světa (mezi nimi budou jen 3 země euroamerické civilizace). Asijské společnosti budou vytvářet 40 % světového hospodářského produktu. Asie je v současné době ve vztahu k USA na konci cesty úcty a respektu a na začátku odmlouvání a vzdoru. Asijci jsou hrdí na svou pracovitost, šetrnost, péči o rodinu, disciplinu v práci, respektování zájmu celku spíše než individua, na rozdíl od individualismu, neúcty k autoritě a hledání sebeuspokojení, jež jsou typické pro euroamerickou civilizaci.

Tato civilizace považuje globální integraci za universální a příznivou pro všechny, avšak ostatní současné civilizace ji pokládají za projev transnacionálního západního imperialismu. Přijetí euroamerického způsobu zábavy není totéž co kulturní konverze ostatního světa. V zemích islámu se tento vliv označuje jako westoxikace.

Pokud by Čína a islámské země dospěly k názoru, že si mohou být navzájem ve světě ovládaném jednou supervelmocí užitečné (Čína pro islám počtem svých pilných obyvatel a širokým výrobním sortimentem, a islám pro Čínu ropou a rozšířením vlivu na celý Starý svět), došlo by k čemusi, co by se v parafrázi na neuskutečněnou spolupráci křesťanů a levice v Itálii koncem 70. let (čemuž se podařilo zabránit zprava zavražděním Alda Mora rukama Rudých brigád) dalo nazvat historický kompromis (čínského levicového pragmatismu s ortodoxním islámem). Lhostejnost nebo negativní vztah k náboženství, spojený s potlačováním islámu v Číně zvl., v Ujgurské autonomní oblasti (Sinťiangu, Čínském Turkestanu) a provincii Kansu by se pak změnil ve spolupráci, jež by ovlivnila bezpečnost a ekonomiku světa. První krok k této spolupráci byl učiněn již začátkem 90.let 20. století. Zájem projevily z jedné strany Pákistán, Irák, Irán, Sýrie, Libye a Alžírsko, z druhé strany Čína a sev. Korea. O konkrétních krocích k realizaci úmyslů patrně značně pro svět nebezpečných nejsou žádné zprávy.

O trvajícím zájmu Číny o islámský svět již v současné době svědčí přítomnost čínského ministra zahraničí na schůzi sousedů Iráku po skončení 2. války v Zálivu v roce 2003.

Podle S.P. Huntingtona (1996) má islámská a konfuciánská (čínská) společnost stejnou snahu zvýšit svou ekonomickou a vojenskou moc, aby se mohly Západu postavit, a aby ve vztahu s ním dosáhly "rovnováhy". Islámské i konfuciánské státy shodně odmítají západní universalismus.

Je pozoruhodné, že represivní nicméně vcelku mírové uspořádání bipolárního světa uznávající zčásti víru, že Bůh není, bylo nahrazeno po roce 1989 násilím mezi národy, jež vyznávají různé bohy.

Titus Lucretius Carus (97 až 55 př. Kr.) k úloze náboženství říká: Tantum religio potuit suadere malorum .... (K takovému zlu může podnítit náboženství ...). Totéž se týká jakékoliv jiné ideologie.

Literatura:

Huntigton S.P. (2001): Střet civilizací. -- 441 str., Rybka Publishers, Praha (anglicky 1997)

Novotný A. (1956): Biblický slovník. - 1405 str., Edice Kalich, Praha

Poucha P. (1957): Do nitra Asie. -- 279 str., Orbis, Praha

Shelby Spong J. (1991): Rescuing the Bible from fundamentalism. -- 267 str., Harper Collins Publishers Inc., San Francisco

Toynbee A. J. (1978): A study in history. -- Zkrácená verze, 2 díly, 5. vydání, 701 str., 448 str., Oxford Univ. Press

Korán. Z arabského originálu z r. 1923 ve znění podle Uthmánské tradice ze 7. století, s konkordancí tohoto znění s pořadím podle vzniku súr v Mekce (3 období) a po roce 622 v Medině přeložil J. Hrbek (1972), vydal Odeon 1991

Vytisknout