Lidé a úpadek

5. 2. 2010 / Ladislav Žák

První pokračování nové rubriky jsme kromě definice optiky, kterou se chceme v jejím rámci dívat na svět a procesy v něm probíhající, věnovali opravdu velké a významné skupině osob, členům parlamentu a parlamentů, a skutečně velkému projevu nejen ekonomického, ale především společenského úpadku, kterým je výše deficitu státního rozpočtu a veřejných financí vůbec. K tomuto tématu se vrátíme pouze malou poznámkou v tom smyslu, že jsme svědky stále nového a nového tlaku na výdaje z veřejných peněz a to především ze strany levice. K tomu jsme ujišťováni levicovými vůdci s veškerou vážností v tom smyslu, že tyto nové výdaje nezvýší deficit. Je třeba se na tento zajímavý jev dobře dívat, protože v zásadě jde o alegorii neposkvrněného početí a to často dokonce v přímém přenosu. Můžeme se přít, zda se jedná o zázrak, zjevení nebo o tajemství, ale v každém případě jde o něco pozoruhodného. A jistě jen občan zcela pokleslého vkusu by si snad mohl myslet, že nám někdo dělá na hlavu a snad jen člověk skutečné hluboké víry by se mohl v koutku duše otřást tváří v tvář smrtelnému hříchu lži. My ostatní to bohorovně přejdeme a za několik měsíců se spořádaně shlukneme s papírky u urniček, abychom si zvolili znovu ty samé lháře, abychom měli na koho nadávat. Tímto způsobem se my sami stáváme spoluviníky a původci vlastního i všeobecného ekonomického i společenského úpadku.

Dnes se nebudeme věnovat tak "velkým" lidem a "velkému" úpadku jako minule, ale zaměříme se na něco zcela lidského, co s krizí a úpadkem velice úzce souvisí, co je krizí posilováno a vytvářeno, ale co zároveň krizi posiluje a vytváří. Pokud bychom zůstali v rámci náboženského slovníku, je to rovněž smrtelný hřích a tím je závist a z ní pramenící zloba a nenávist. U kořene toho všeho je narušení důvěry a proto můžeme tak velice snadno interpretovat většinu společenských i ekonomických krizí jako krize důvěry. Důvěra je ovšem velice obyčejné slovo, které se moderním ekonomickém "newspeaku" jaksi vůbec nenosí. Naopak učebnice ekonomie jsou plné analýz chování racionálně uvažujících ryzích individualit, a pokud už se o důvěře někde hovoří, pak v nesčetných návodech, jak si získat důvěru zákazníka, který se dá potom daleko lépe okrást. Pardon, ekonomicky využít. Slovo důvěra se objevuje především ve výsledcích nejrůznějších výzkumů a průzkumů, které se zabývají vývojem důvěry v nejrůznější instituce nebo veřejně činné osoby, které jsou ostatně již samy více institucemi než lidskými bytostmi. Pravda je ovšem taková, že opravdová důvěra je klíčovou kvalitou obyčejného vztahu mezi dvěma lidmi a samozřejmě vztahu každého z nás k sobě samému. O této důvěře se toho dovídáme pramálo. Je to něco, co stojí opravdu daleko od centra pozornosti společnosti a potažmo samozřejmě i médií, které tuto společenskou pozornost nejen pomáhají utvářet a směrovat, ale především ji dokážou velice umně manipulovat.

Prostá lidská důvěra ve slova i činy našich bližních je naopak prezentována jako něco naivního, nemoderního a zpozdilého, protože to není dáno složitým a drahým smluvním právním aparátem a finančními garancemi v notářských úschovách. Krásnou ukázkou vnímání reality je experiment, při kterém mají jednotlivci rozhodnout o dělení určité částky ve prospěch svůj a ve prospěch partnera nebo širší partnerské struktury. Výsledky jsou překvapivě dobré, pokud se týče prostředků určených partnerům. Nejhůře z toho vycházejí studenti ekonomie a speciálně financí. Ti často neposkytnou "těm druhým" vůbec nic. Přitom je i těm největším prosťáčkům z každodenní životní praxe jasné, že to je neudržitelný a neživotaschopný model chování, který musí nutně vést ke společenskému kolapsu. Realita je taková, že bez toho, že podstatná část našeho úsilí i jiných prostředků bude věnována ve prospěch širšího celku, například rodiny nebo obce, tak společnost přestává fungovat a to konec konců zahubí i většinu jednotlivců.

Přesto však společnost nevěnuje těmto otázkám dostatečnou pozornost a tak postupně ztrácí sama sebe zevnitř. Navenek pak neustále prezentuje nejrůznější institucionální cesty k záchraně, které ale dříve nebo později narazí na skutečnost, že lidé si nevěří nejen navzájem, ale nakonec nevěří ani dané instituci a každý i ten sebelepší plán přijde zákonitě vniveč. Je sice pravdou, že stejným způsobem přijdou vniveč i plány špatné, ale to je jen slabá útěcha, protože základem je a musí zůstat ona horizontální, partnerská důvěra mezi lidmi, že které by taky měla povstávat iniciativa ke změnám poměrů. Instituce jsou a zůstanou pouhými nástroji této obyčejné mezilidské důvěry, i když se v dnešním světě zdá, že tomu tak není a že dokonce mohou fungovat bez důvěry anebo ji dokonce na objednávku elit generovat. Je to velký a tragický omyl, který připomíná názor, že život v rybníku lze rybám nahradit jejich občasným individuálním omýváním podle pořadníku. Jsme neustále konfrontováni s velkými problémy velkých lidí a jejich mediálně vypreparovanými umělými životy a osudy, abychom dokonale zapomněli na to, že skutečný život je to, co je kolem nás i v nás samotných.

Úpadek nezačíná černými pátky, krachy burz, nebo praskáním nejrůznějších bublin. Úpadek nastává všude tam, kde se ztratila důvěra mezi dvěma lidmi i tam, kde lidé ztrácejí důvěru sami v sebe. Tam se najednou objevuje prostor nejen pro vzájemné nepřátelství, ale i pro vnější manipulaci. Je důležitou kulturní univerzálií, že samota je těžkým trestem. Je lhostejné, zda se jedná o vyhnání z tlupy, samovazbu nebo osamění mezi lidmi. To, že současná společenská a ekonomická infrastruktura a životní úroveň umožňují osamělému jedinci přežít v dostatku, ještě neznamená, že je dobré a nebude mít na společnost devastující účinky. Člověk je přes veškeré kulturní vymoženosti součástí přírody a rodinný život je základem jeho existence, protože důležitou přírodní daností je podíl obou rodičů na výchově další generace.

Institucionalizace této danosti je jiným problémem, ale opět nelze zapomínat na původní smysl této instituce manželství a rodiny, který neztrácí význam ani v současnosti a do budoucna tomu nebude jinak. Tlak institucí na obyčejný život lidí neustále roste a sílí tendence k jeho regulaci právě institucemi. Problém je v tom, že i instituce nejsou naplněny konec konců ničím jiným než lidmi, i když někdy zprostředkovaně přes právnické osoby nebo jiné instituce, počínaje tou základní, a tou je občan. Pokud tedy instituce regulují a svazují obyčejné lidské životy a v neposlední řadě i něco, čemu říkáme občanské soužití, tak narušují nejen mezilidské vztahy, ale i demokracii, která je své podstatě způsobem uspořádávání našeho prostředí. V neposlední řadě tak instituce likvidují i podstatu sebe samých. Tím jsou narušovány základní stavební kameny každé demokratické společnosti a tím i její všestranný a mimo jiné ekonomický rozvoj.

Společnost nevzniká shora, jak bychom si mohli díky mediálnímu tlaku našich politických elit myslet, ale vždy a výhradně zezdola. Jejím základem je vždy člověk-občan, rodina a společenství-obec. Velmi často není tato základna schopna se domluvit na nějakém společném zastřešujícím standardu neboli rámci, kterým vystupuje navenek. Ten může být získán z vnějšku a to i násilím anebo nevzniknout vůbec. Nikdy však nesmí rámec narušit základy a podstatu vztahů v základně společnosti. Celkem zákonitě však na ni má vliv. Rámec a život, forma a obsah se vzájemně ovlivňují a postupně tak vytvářejí životaschopný celek anebo se ukáže, že to prostě nejde, že jsou vzájemně neslučitelné. Jedním z nejzajímavějších ukázek získání vnějšího rámce v moderních dějinách je nejen dlouhodobý spor a občanská válka o ústavní podobu Spojených států amerických, ale i zajímavý vznik ústavního rámce Švýcarské konfederace. V současné době jsme svědky a aktivními účastníky hledání nového vztahu mezi evropskými státy, jejich národní identitou, státní suverenitou a jejich novým vnějším rámcem, formou, danou Lisabonskou smlouvou.

Sdělovací prostředky jsou plné špatných zpráv a všeho zlého, co se kde událo a vydávají to za standard. Možná by postačilo, kdyby také dokázaly sdělit, kde se ztratilo to dobré, co uvolnilo místo tomu špatnému. Dobré není výjimkou ze zlého a zlo není výjimkou z dobrého. Takto svět nefunguje, ale nelze nevidět vzájemné souvislosti. Současná velká krize se stala dalším katalyzátorem rozkladu důvěry a pro spoustu z nás také záminkou a zároveň omluvenkou za činy, kterých bychom se asi normálně nedopustili. Na krizi svádíme kdeco a na úkor druhých se zbavujeme v jejím jménu všeho, co nás nějak zatěžuje, a začasté i dobrých způsobů. Čeština má pro toto chování výraz " hyenismus" a musím říci, že si to ty veskrze spořádané a velmi společenské psovité šelmy nezaslouží. Ale o tom až někdy příště.

Na závěr se vraťme na začátek k tématu voleb a volby vůbec. Otázka zní: můžu dát volební hlas někomu, kdo mně opakovaně zklamal?!? Je správné dát důvěru tomu, koho s výjimkou volebního programu vůbec neznám?!? Nebo se přiklonit absolutní nedůvěře a nevolit nikoho?!? Uvědomme si, že je to obdobné dilema jako (ne)důvěřovat reklamě na cokoliv nebo prodavači v obchodě. Rozhodování je jednodušší, když prodavače alespoň trochu znám. S tímto praktickým příkladem důvěryhodnosti se člověk setkává prakticky každý den a zná na něj i odpověď. Když se nechá napálit reklamou a koupí zmetek, tak ve většině případů mlčí. Když koupí zmetek od prodavače, ví, kde ho má vrátit nebo komu alespoň vynadat. Ale když byla koupě dobrá, tak se zrodila důvěra, a je jedno zda to byla reklama nebo prodavač. Člověk se rád vrací, a to i v případě, že se mu občas povede pořídit zmetek, a to do té doby, dokud ho zmetky nezačnou krmit pořád. Potom se otevírá prostor pro jiného prodavače či jinou reklamu.

Důvěřovat někomu nebo něčemu je rozhodně přinejmenším příjemné a ve své podstatě také tak trochu svádí k pohodlnosti. Na druhé straně - čím je důvěra větší, tím její ztráta bolestnější. Tak co si má člověk vybrat? Důvěřovat s vědomím následné bolesti, nebo nedůvěřovat ničemu a netrpět? Stará pravda: "důvěřuj, ale prověřuj" má něco do sebe a to asi v tom smyslu, že pokud někdo dá někomu svou důvěru, tak by obě strany měly zůstat v kontaktu a o vzájemné důvěře sem tam prohodit pár slov. Budování důvěry mezi lidmi je nikdy nekončící proces, za který jsme odpovědni jeden každý z nás a to především proto, že neexistuje žádná sebelepší instituce, které je možné tuto odpovědnost svěřit. Klíčové je samozřejmě to, abychom dokázali důvěřovat tomu úplně nejbližšímu člověku pro každého z nás. Abychom důvěřovali sami sobě. Tuto důvěru pak můžeme dávat jiným a od nich čerpat důvěru v sebe. Je to od sebe vzájemně neoddělitelné. A stojí na tom nejen náš svět, ale i naše svoboda a především budoucnost.

Vždyť se na to podívejme ryze prakticky. Jak by fungoval náš svět, kdybychom nevěřili v naši budoucnost?!? Kdo si to neumí představit, tomu doporučuji jako čtení Apokalypsu.

Vytisknout