Předpoklad pasivity

5. 2. 2010 / John Michael Greer

Je třeba říci, že tato jednomyslnost nejde o mnoho dále. Byl zmíněn nespočet okolností a nemálo zlovolných spiknutí, které by měly být důvodem toho, proč Američané o své komunity přišli. Avšak můj příspěvek, který nedávnou rozpravu zahájil, naznačil něco docela jiného: Že totiž Američané celkem vzato vůbec "nebyli připraveni o své komunity", ale aktivně je opustili, a fakticky v tom pokračují. Fascinuje mě, že taková připomínka je vítána asi jako slimák v salátu.

Nejde také o to, že by se zmíněný předpoklad pasivity omezoval na toto jediné téma. Ukažte mi nějaký sociální problém dnešní Ameriky a můžete se s jistotou vsadit, že debata o něm se soustředí na to, zda je způsoben okolnostmi mimo kontrolu kohokoliv z nás, nebo machinacemi nějaké zlomyslné kliky. To, že tyto problémy mohou být příležitostně, a nejen příležitostně, logickými důsledky činností aktivně vykonávaných většinou Američanů, je prostě za horizontem naší kolektivní rozpravy - a pokud má někdo tak špatný vkus, aby naznačil uvedenou nevítanou perspektivu, obvyklou odpověď představuje trvání na tom, že ať už Američané udělali cokoliv, zavinily to určité okolnosti nebo nějaká klika.

Začal jsem si proto myslet, že portrét obyčejných Američanů coby bez bezmocných obětí může být jednou z nejdůležitějších překážek na cestě ke konstruktivním změnám, jichž nutně potřebujeme dosáhnout. To se týká stejně tak komunity jako čehokoliv jiného. Dokud nepochopíme, proč Američané tak rádi hovoří o abstraktním společenství, ale nejčastěji si v tomto směru nepřejí nic konkrétního podniknout, úsilí o vytvoření nových komunit nebo uchování několika málo těch, které zbyly, bude prostě k ničemu. Proto chci trochu promluvit o důvodech, proč si lidé v Americe komunitu ve skutečnosti nepřejí.

Jedním z důvodů, jak jsem naznačil v posledních několika týdnech, jsou náklady. Výhody, které z komunity získáte, přesně odpovídají vynaloženým investicím - času, úsilí, penězům, závazkům, a tak dále - a stejně jako v případě jakékoliv jiné investice je třeba nejprve dát, abyste něco získali. Lidé, kteří nejsou ochotni platit náklady na komunitu, nebo kteří si nemyslí, že výnos odpovídá investicím, do komunit investovat nebudou. Velká většina Američanů během posledních desetiletí přijala takovéto postoje - z řady důvodů, o některých jsem už hovořil v předchozích příspěvcích.

Přesto zde jde o víc než o pouhou analýzu nákladů a výnosů. Podle mých zkušeností existují přinejmenším dvě věci nutné pro životaschopnou komunitu, které velká většina Američanů shledává zcela nepřijatelnými. První je přijetí principu autority; druhou jasná hranice mezi členy a nečleny.

Vidíte? Vsadím se, že v okamžiku přečtení poslední věty jste se uraženě naježili.

Vezměte tradiční setkání kvakerů a uvidíte, jak oba tyto požadavky fungují, a jak jsou nezbytné. Na setkání kvakerů je principem autority konsensus, který je řízen tradicí, a také zpravidla jádrem zkušených a vlivných členů. Stát se členem setkání znamená přijmout autoritu "rozumu setkání" (sense of the meeting) ve věcech, o nichž si vyhrazuje právo rozhodovat. Pouze ti, kdo tuto autoritu přijmou, mají právo podílet se na formování konsensu nebo účastnit se života komunity. Ti kdo soustavně odmítají přijmout autoritu konsensuálního rozhodnutí obecně ztrácejí členství - to znamená, že se ocitnou za hranicí oddělující členy a nečleny.

Totéž platí o komunitách, o nichž jsem hovořil minulý týden, tedy o starých bratrstvech. Například v zednářské lóži je principem autority zastupitelská demokracie omezovaná tradicí. Jistí funkcionáři volení na jednoroční období nesou zodpovědnost za jistá rozhodnutí; jiná rozhodnutí musejí být přijata většinovou volbou lóže na pravidelných zasedáních; ještě jiná jsou vyhrazena pro velkou lóži v rámci státu, která je složena ze zástupců místních lóží, nebo pro funkcionáře volené velkou lóží. Řada věcí není vůbec předmětem rozhodování; náležejí k tomu, čemu zednáři říkají zásady cechu, k základním tradicím přijímaným každou řádnou zednářskou lóží, jež nemohou být měněny nikým a z žádných důvodů. Být zednářem znamená přijmout autoritu těchto zásad, lóže a velké lóže, a jejich funkcionářů, v té velmi omezené sféře, kde mají do čeho mluvit - fakticky tedy mezi čtyřmi stěnami zednářské lóže. Odmítání přijmout tuto autoritu v patřičné sféře znamená nakonec přestat být počítán mezi bratry.

Není samozřejmě příliš těžké představit si komunity s hrubějšími principy autority a nenávistnějším rozlišením mezi členy a nečleny. V současné rozpravě o sociálních záležitostech tyto špatné příklady získávají téměř veškerý vysílací čas, což je výsledkem velice obvyklého současného přesvědčení, že autorita je z definice nelegitimní a hranice jsou tu od toho, aby byly prolomeny. Nicméně účelem pudinku je být snězen, a je dobré si všimnout, že pokusy o založení komunity, které nestanovily účinné prostředky pro přijetí a vynucování rozhodnutí, nebo které nezavedly jasné rozlišení mezi těmi, kdo investují svůj čas a energii do komunity a těmi, kdo prostě přicházejí pro výhody a zmizí, když je čas udělat práci, důsledně skončily neúspěchem.

Nakonec, jak vyplývá z řečeného, potřeba principu autority a hranice mezi členy a nečleny je praktická záležitost odlišná od morálních záležitostí, s nimiž bývá často směšována. Samozřejmě že zde záleží na morálce, stejně jako u všech lidských rozhodnutí, ale princip autority může být až tak rovnostářský jako u kvakerů, nebo až tak autokratický jako "il Duce má vždycky pravdu"; stejně tak hranice mezi členy a nečleny, abych parafrázoval Martina Luthera Kinga, může být dána čímkoliv, od barvy kůže až po charakter, a vedle toho ještě mnoha jinými věcmi; ale komunita, jež disponuje nějakou variantou obojího má dobrou šanci uspět, a komunita, která se pokusí fungovat bez nich, selže.

Dospěl jsem k názoru, že tohle je patrně nejdůležitějším důvodem, proč veškeré nadšené řeči o komunitě zatím přinesly tak málo výsledků. Projděte archív magazínu The Oil Drum nebo jakékoliv jiné stránky věnované ropnému zlomu a naleznete spoustu lidí hovořících o tom, jak "bychom" měli napodobit Amiše, nebo středověké kláštery, nebo nějaký jiný klasický příklad houževnaté komunity. Avšak nenajdete už mnoho návrhů na to, aby tyto imitace přijaly principy autority a stanovily velmi striktní hranici mezi členy a nečleny, i když obojí při úspěchu vzorů sehrálo tak velkou roli, protože velmi, velmi málo lidí v naší kultuře je vůbec ochotno přijmout hlavní předpoklad ležící v pozadí všech zmíněných věcí - nezbytnost nadřadit potřeby komunity nad přání jednotlivce, a to nejen v dobách krize.

Bylo by možno toho spoustu říci o temných psychologických kořenech americké domněnky, že veškerá autorita je nelegitimní a všechny hranice neodůvodněné, a ještě více by se dalo povědět o drastických spirituálních důsledcích tohoto systému přesvědčení, ale žádná ze zmíněných rozprav se vlastně nedotýká tématu tohoto příspěvku. Místo toho bych rád trochu promluvil o tom, jak nedávné opuštění komunity souvisí s trajektorií úpadku, po níž se naše civilizace nyní pohybuje.

Arnold Toynbee, jehož rozsáhlé dílo A Study of History zůstává nejdůkladnější studií historických cyklů, má mnoho co říci k tomu, co nazývá "společenským schizmatem". Tvrdí, že když civilizace překračují práh úpadku, jedním z hlavních symptomů rozkladu je vznik rozštěpu mezi dominantní menšinou a zbytkem společnosti. Dominantní menšina ztratila veškerou kapacitu inspirovat loajalitu a napodobování, kterou kdysi měla, avšak její pozice v mocenských institucích zůstává natolik silná, že ji nelze odstranit; zbytek společnosti odcizený od hodnot dominantní menšiny se mění v "interní proletariát" zralý pro alternativní hodnoty. Když se tyto nové hodnoty objeví, obvykle ve formě nového náboženského hnutí, stanou se jakýmsi rámcem, podle nějž se začnou vytvářet nové sociální vzorce - a během doby, kdy k tomu dochází, se starý sociální rámec umírající civilizace, zevnitř opuštěné a vystavené útoku zvnějšku, v nepořádku rozkládá.

To je úchvatná analýza. O jedné věci však Toynbee nehovoří, a to je osud lidí nacházejících se mezi dominantní menšinou a vznikajícím interním proletariátem. Je jich obyčejně dost; spravují lidi, informace a zdroje v rámci rozšiřující se komplexity zralé civilizace; v porovnání s dělnickou třídou jsou dost bohatí a privilegovaní, a mají dokonce jistý vliv na politický proces, ačkoliv ne tak velký jako členové dominantní menšiny. Se vznikem společenského schizmatu jim základ, na němž stojí, začíná ujíždět pod nohama. Na jedné straně mnoho z nich shledává stále obtížnější věřit v ideály a loajality, které motivovaly jejich předchůdce v minulých generacích; na druhé straně řada z nich nejeví ochotu vzdát se konkrétních privilegií a výhod, které jim v jejich nynějších pozicích náležejí. Někteří se stanou cyniky, jiní volí nesnadný pokus sloužit dvěma pánům, a ještě jiní - obyčejně většina - se prostě snaží protlouci, jak se dá.

Eventuelně, jak nový hodnotový systém nabývá tvaru a zvedá se ze dna interního proletariátu, řada z nich opustí svá místa, přidá se k němu a poskytne mu manažerské a intelektuální zdroje potřebné ke splnění jeho úkolu. Nicméně před dosažením poměrně pozdních stádií ti, kdo učiní zmíněný skok, musejí počítat s tím, že se tak vzdávají všech výhod svého místa v sociálním řádu. Dějiny římského křesťanství poskytují jeden z mnoha dobrých příkladů. Před koncem třetího století bylo křesťanství v římském světě převážně náboženstvím otroků s hrstkou středostavovských konvertitů, k nimž se přistupovalo se stejným lítostivým opovržením, jaké většina Američanů věnuje těm, kdo se přidají k sektě Hare Krišna. Teprve když se ve větší části římského světa instituce vážně rozklížily, křesťanství se změnilo z opovrhovaného kultu ve zbývající zdroj životaschopného společenství; a teprve když k tomu došlo, římský rétor se stal například křesťanským biskupem bez toho, aby přišel o pohodlí středostavovského životního stylu.

Tohoto posledního bodu jsme ještě nedosáhli. "Nové hodnoty" prosazované v nedávných letech sbírkou středostavovských intelektuálů všechny sdílejí předpoklady s hodnotami starými, které se snaží nahradit; v termínech římské zkušenosti odpovídají stoicismu, epikureanismu a dalším filozofickým školám, jež hrály v ntelektuálním životě impéria velkou roli, ale takřka ničím nepřispěly k radikálně odlišné náboženské vizi, která je nahradila. Velmi mnoho příslušníků střední třídy v Americe a v dalších průmyslových zemích je svázáno tímto dobře známým poutem, nadále už nesdílí ideály upadající civilizace, ale ještě není ochotno obětovat velmi hmatatelné materiální výhody získávané ze svého postavení v ustaveném řádu; odmítají systém ve svých srdcích, zatímco svým jednáním jej podporují. To je velmi prekérní postavení; nakonec se stane nesnesitelným; ale než k tomu dojde, mnoho lidí se bude snažit udržet si obojí.

Dospěl jsem k názoru, že tato dynamiku lze najít za mnoha nejméně užitečnými kulturními změnami a sociálními trendy nedávných desetiletí, a myšlenkové návyky načrtnuté v tomto textu patří mezi ně. Nepochybně existovalo mnoho Římanů, kteří na konfliktní požadavky politických a náboženských autorit reagovali odmítnutím konceptu autority vůbec a popřeli potřebu ohraničení v polobezvědomé naději, že tento úhybný manévr jim dovolí zůstat stát jednou nohou na každém z obou světů a nepřijmout závazek vůči žádnému z nich. Tento způsob uvažování je nepochybně dnes velice běžný. Obsesivní fixace na izolované a údajně nezávislé ego prostupující současnou kulturou, jejíž anatomii podal Christopher Lasch v knize, která je více diskutována než čtena, má mnoho kořenů; přesto mám podezření, že jeden z hlavních faktorů, kterým je fixace tažena, představuje pokus většiny lidí užívat si výhod existujícího řádu, zatímco tvrdí, že pohrdají jeho principy.

Předpoklad pasivity, který jsem zmínil na začátku tohoto eseje, je jedním ze způsobů, jak zacházet s kognitivní disonancí naznačené prekérní pozice. Je tu ale velmi mnoho dalších, a jak se kolem nás shromažďují síly rozkládající moderní průmyslovou civilizaci, nepochybně budou dále přibývat. V té míře, v jaké lze rozpoznat, čím skutečně jsou, bude snadnější vyhnout se jejich neproduktivním výsledkům a zaměřit úsilí k úkolům, které mají dosud smysl.

Celý článek v angličtině: ZDE