Češství, česká státnost a Masaryk -- jako diskutabilní problémy? (2)

Některé ze "stínů", jež také dodnes mezi nás možná vrhá osobnost TGM

5. 2. 2010 / Miloš Dokulil

2. Nesporný handicap: nemálo vzdálené předěly času

Už tím velkým časovým odstupem od dnešních dnů přešla osobnost TGM svým životem a dílem definitivně "do dějin". Jeho jméno se stalo symbolem a příležitostí k vnějšímu kultu; méně už je známo Masarykovo dílo, jak literární, tak přímo politické. Může být nesnadná otázka posoudit, zda ještě promlouvá k dnešku člověk zrozený před víc jak půl druhým stoletím; zvláště když ani ČSR nepřežila leč rok po jeho úmrtí...

Rozmanité problémy, jež zažila Střední Evropa (jako geopolitický prostor) za posledních málem již sto let, vedly opakovaně mnohé její obyvatele k nostalgickému (byť historicky nepodložitelnému) tvrzení, že kdyby bývalo zůstalo Rakousko-Uhersko existovat po první světové válce , nemuselo pak později dojít k různým takovým jevům, jakými třeba byl komunistický režim v nejednom státě tohoto regionu.

Jméno a památka TGM byly navíc po půl století tabuizovány (1939-45, 1948-89), takže po roce 1989 chyběla tradice, na kterou bychom smysluplně a věcně navázali. Každá generace vstupuje do života svými vlastními zkušenostmi. Co jim předchází, musí nějak být spíše jen "dějepisem". V dějepisu jsou tou "předprahovostí" (procesy, které proběhly před zkuše-ností vlastního života) případně sledované události jaksi zvláštně "rovnocenné". Vůči prožitkům jsou pak popisované osudy lidí či jejich hodnocení málem "na jedné hromadě". Je to je jakási -- možná -- "tradice". Ať jde o sv. Václava, Karla IV., anebo T. G. Masaryka... Všichni jmenovaní pro většinu našich současníků zůstali již jen v těch "dějinách". (Nerozebírejme otázku, do jaké míry za to může naše společnost; anebo specificky třeba taky škola.)

Nelze snad ani přehlédnout, s jakými rozpaky přijímá nepřehlédnutelná část současné slovenské veřejnosti v SR cokoliv, co by mohlo připomínat ČSR po roce 1918, ať už jde o symboly (lev s čs. erbem) nebo přímo o osobu prvního prezidenta nově tehdy vzniklého státu, TGM, svým původem navíc napůl Slováka ! (Pro dnešní Slovensko vůbec není samozřejmé, že jeho současná státnost vznikla díky společnému boji Čechů a Slováků za politickou svobodu v těch složitých letech 1914-18 !)

Právě proto, že už všichni žijeme tak hrozně daleko od života a událostí, které spojujeme se jménem, které se přijímalo jako svérázná značka jisté kvality -- "TGM" --, stojí za to využít aspoň výjimečně blížícího se 160. výročí od Masarykova narození k aspoň letmému zamyšlení nad jeho jedinečným odkazem. Omlouvám se za nutnost v omezeném čase zůstat jen na povrchu fakt, bez bližšího rozboru. Snad text vzbudí potřebu na zářné naše vzory (nejednou jen lacině ostouzené) nezapomínat.

3. Pár dobových citátů úvodem

Nejdřív slova Karla Čapka: "Světová popularita Masarykova není aktuální, protože je trvalá... `Váš Masaryk` se bude říkat i za sto let, zatímco 999 státníků a vladařů z tisíce budou jen jmény pro historiky."

Masarykův současník a tehdy velmi známý americký novinář a autor řady v mnoha jazycích populárních knih, John Gunther, v knize Evropa, jaká je (vyšla i česky roku 1937) mj. napsal: "Masaryk -- jakou velikost to jméno znamená! Syn robotníka, ...který dorostl k "nejlepšímu intelektu století", pacifista, který zorganizoval armádu, jež provedla čin, nemající obdoby ve vojenských dějinách, ... který v debaklu moderního světa stále věří ve vládu snášenlivosti... ...Nebude snad už dlouho živ. Není však člověka naší doby, který zanechá ostatním lepší vzpomín-ku." (tamtéž str. 431 a 435).

A teď jenom do třetice: Světově proslulý myslitel 20. století, specializující se především na teorii vědy, sir Karl Popper, původně Rakušan a posléze v Británii pro své zásluhy o vědu povýšený do šlechtického stavu intelektuál, ve svém klasickém díle Otevřená společnost a její nepřátelé (také česky: Praha 1994, II., str. 276, pozn. 53; napsáno r. 1945) má rovněž větu: "Masarykovo Československo bylo zřejmě jedním z nejlepších a nejdemokratičtějších států, které kdy existovaly."

Malý dovětek přívažkem, ještě o půl století časem svého vzniku nám bližší. Z týchž úst. Když byl K. Popper v roce 1994 v Praze, tak v Karolinu také jako uznávaný teoretik politiky prohlásil, že ČSR byla "nade vší pochybnost nejotevřenější ze všech společností, které kdy v Evropě spatřily světlo světa". --- Vyžaduje to další komentář?

4. Když už tu je těch 160 let od narození TGM...

Je pro nás, na počátku 21. století, zcela nepředstavitelné, v jaké době se Masaryk narodil. Ještě nepochopitelnější je, co všechno za svůj život dokázal.

V Evropě tehdy -- kolem roku 1850 -- byly víceméně jen autoritativní státy , s monarchickým režimem, navíc okatě propojené s artikulovanou religiozitou; a v porovnání s dneškem jen pomalu se rozvíjejícím, stále ještě navenek převážně agrárním hospodářstvím. Ve Střední Evropě existovaly jen dva státy , Rakousko a Prusko. Do středu Evropy ze severovýchodu zasahovaly hranice carského Ruska, a z jihovýchodu s Rakouskem hraničila Osmanská říše (tedy "Asie"?).

Maminka výrostka Tomáška pocházela zřejmě z německé rodiny. (Viz mj. Roland J. Hoffmann, T.G. Masaryk und die tschechische Frage ; Oldenbourg, München 1988, str. 37, pozn. 4; s dalšími odkazy. Sám Masaryk ve svém curriculum vitae pro potřeby vídeňské univerzity roku 1875 napsal, že jeho matka je Němka. O víc jak půl století později toto sdělení korigoval tím, že byla Hanačka, "vyrostlá mezi Němci v Hustopečích".) Nechtěla, aby z nadaného synka nic v životě nebylo, i když místní podmínky žádnou perspektivu nenabízely . I jiní si ve vesnických rozměrech života všimli talentu. Tomáš Masaryk se nakonec dostal na studia. Ze Slovácka se do Brna běžně chodilo tehdy pěšky; i naopak, "na vagace". V Brně se Masaryk vědomě přiklonil k "češství". (V lednu 1877 sdělil německy v dopise, že "duší a tělem Čech".) Habilitoval se na téma tehdejší "nemoci století": sociologickým spisem zkoumal sebevražednost. Tehdy to ještě ani nebyl habilitační obor. V tomto ohledu má zmíněná Masarykova práce celosvětový primát !

Masaryk patřil mezi první profesory nově vzniklé české větve pražské univerzity. Patřil k čelným stoupencům pravdy ve vědeckém zkoumání. Proti fikci, i kdyby jakkoliv povznášela. Jsou snad dosud známé -- alespoň "literárně-umělecky" -- boje o tzv. pravost rukopisů . I když krátce nato vstoupil TGM také do politiky, následně málem dvě další desetiletí zůstal opět mimo ni, protože se necítil být pro politickou práci dostatečně vybaven.

Je nepřehlédnutelné, kolik pozornosti věnoval Masaryk "otázkám", které si vytýčil. Vždycky šlo o problematiku obecnější. A Masaryk ji zpracoval po důkladném studiu knižně , ať už šlo o otázku sociální, anebo o Rusko jako kulturně-politický fenomén. Aby poznal bezprostředně problémy, které chtěl písemně nebo svým osobním angažováním řešit, nejednou cestoval do dalších zemí. Díky manželce, Američance, poznal zblízka i USA. V Rusku pobýval před 1. světovou válkou třikrát (1887, 1889, 1910).

5.

Portrét "Osvoboditele" je stále zvláštně zamlžen

Mezi námi dnes žije už jen málo pamětníků vzniku Československa v říjnu 1918. Tehdy v prosinci se vrátil do vlasti jako její nesporný první prezident málem 69-letý vysokoškolský profesor, před tou dlouhou světovou válkou taky ještě navíc poslanec rakouského parlamentu. V čase, kdy vět-šina lidí toho věku tráví svůj čas na odpočinku, Masaryk hned od samotného vypuknutí té kruté války v létě 1914 překvapivě zvažoval --- a v tomto přemýšlení byl zprvu zcela sám --- možnost zahraničního odboje proti Rakousko-Uhersku. Nejednou se pak vděčně říkalo, že sen se stal skuteč-ností...

Klíčový význam Masarykova působení v těch čtyřech válečných letech první světové války je zcela nesporný. Na začátku té války neměla česká "politické scéna" vůbec žádnou koncepci pro přijatelně funkční vztah k ní . Na jejím konci zcela nepřehlédnutelně byl ve Washingtonu vůdčí autoritou pro problematiku Střední Evropy (a Rakousko-Uherska) T. G. Masaryk. Hodí se připomenout jak to, že známých Wilsonových 14 bodů k řešení poválečných poměrů evropských menšin zprvu počítalo výlučně jen s jejich autonomií , tak také to, že habsburská monarchie se vnitřně rozložila sama sebou (dokonce v samotném Rakousku, kam osobní Masarykův vliv na podzim roku 1918 rozhodně stěží zasahoval). Rozmanité spekulace, které se vyrojily zvláště po roce 1989, nehistoricky tvrdící, že kdyby Masaryk "nerozbil" Rakousko-Uhersko v roce 1918, nemuselo by bývalo dojít ani k "Únoru 1948", ani k "Srpnu 1968", snad netřeba pro jejich naivitu vyvracet. Na obdobně vůči historii necitlivé úrovni je zrovna tak teze, že "Masarykem začalo, co za Beneše skončilo nelidským vyhnáním Němců z ČSR". Kupodivu se také nedávno objevil v česky publikovaném článku "pozoruhodný" (ale věcně nepodložený) názor, že Masaryk v prosinci 1914 vyjel do svého exilu jako agent rakousko-uherské vlády (!). Že mnozí dodnes činí z Masaryka jenom jakéhosi poťouchlíka, nepokládám za podložené a teď v tomto kontextu přijatelné k polemice.

Na delikátnost -- jen váhavě stupňovaného -- uznávání čs. zahraničního odboje, nakonec jako "vlády" ze strany "Spojenců", naléhavě upozorňuje § 103 Masarykovy Světové revoluce . Ta čs. "vláda" v exilu neměla totiž prokazatelně žádné národní území pod svou pravomocí ! (Samozřejmě zcela jiným, víceméně především vojensky vnímaným fenoménem bylo ovládnutí transsibiřské magistrály čs. legiemi.) Význam 14 Wilsonových "bodů" z 8. ledna 1918 je sice nesporný, ale vůbec negarantoval vznik samostatného státu ! Je třeba upozornit na to, že zcela nedvojznačně a "osudově" pro poválečné státoprávní uspořádání Střední Evropy zapůsobila teprve Wilsonova odpověď na nabídku míru z rakouské strany --- z 19. října 1918.

Možnosti ukončení kruté světové války se začaly rýsovat až po 5. říjnu 1918, když Německo přišlo s nabídkou příměří (k němuž se téhož dne přidalo jak Rakousko, tak Turecko). Rakousko-Uhersko výslovně akceptovalo řadu Wilsonových stanovisek, včetně těch "14 bodů" ! Masaryk se včas dověděl o plánu císaře Karla na přetvoření Rakouska na spolkový stát. Proto inicioval vydání "Deklarace Nezávislosti" (datované pak 18. 10.), jejíž znění předem diskrétně předal americkým vládním místům (státnímu sekretáři Lansingovi). Sám Wilson pod dojmem argumentace z právě zmíněné "Deklarace" nenechal ve své odpovědi rakouské vládní kruhy na pochybách o tom, že pouhá autonomie (ze 14 bodů z ledna) nemůže uspokojit snahy národů k dosažení vlastních práv a osudů ; ta odpověď -- zopakujme to tu -- byla vydána teprve 19. října 1918!

6. Masarykova předjímavá demokraticky projektovaná vize "Nové Evropy"

ČSR nebyla nějakým zlovolným a zcela "umělým" projektem jakési Masarykovy "umanutos-ti". Copak nebyl Masaryk ještě na počátku léta 1914 loajálním říšským poslancem? Nezačala první světová válka jako projekt ekonomicko-politické rozpínavosti císařského Německa? Česká politická scéna na válku nikterak připravena nebyla. S přihlédnutím k tomu, že stále ještě svět respektoval jakousi "vydrženou legitimitu", byl od počátku problém třeba s formováním "legionářského" vojska v Rusku; protože jakou může mít cenu přísaha vojáka, který zběhl na druhou stranu fronty? I když Masaryk vyhlásil slavnostně odboj proti rakousko-uherské monarchii při příležitosti oslav Husovy památky v Ženevě (500-leté výročí jeho mučednické smrti), až do podzimu posledního roku války nebylo jisté, zda státoprávně nezůstane v Evropě prakticky vše při starém , jen s nově definovanými právy na širší autonomii. V Úvodu k Nové Evropě (datovaném v Kijevě, 15. 1. 1918) Masaryk zcela otevřeně přiznal, že "dost dlouho jsem se podle staršího programu Palackého natrápil, usmířit Rakousko s námi a přetvořit je v demokratické soustátí, vypovězení války udělalo z politického problému problém svědomí".

V rámci situace na začátku 20. století rozhodně nebyla mezinárodně-politicky zralá doba na nějaké "sebeurčení národů". Bylo ovšem možné argumentovat "historickými právy zemí koruny české"; a bylo nutné pragmaticky k tomu připojit zmínku, že Slováci jsou jenom jaksi "druhou větví" téhož národa "československého" . A když ne vždy politicky, tak eticky právo národů na sebeurčení opakovaně zdůrazňovat. Zároveň jedním dechem brzdit obavy z "balkanizace" Střední Evropy. (Další otázky tohoto druhu uvedu až ve 3. stati.)

7. Na jaké úbytě zanikla "Masarykova republika"?

Považuji za nezbytné okamžitě a zcela kategoricky tvrdit, že ani před rokem 1914, ani v poválečném dvacetiletí, neselhaly přímo nějaké "Masarykovy ideje" , nýbrž pokaždé světová ekonomika a politika.

Připomínám jen tolik, že třeba již v Ideálech humanitních (z roku 1901!) Masaryk formuloval myšlenku, že zárukou žádoucího příštího vývoje ve světě by byla "mezinárodní nenucená organizace svéprávných kulturních národů". --- Na zcela nesrovnatelné úrovni s dobou před víc jak sto nebo jen sedmdesáti lety také dnešní svět zatím nedokáže najít účinné prostředky k zajištění nejen globálního míru, ale ani k udržitelnému životu na této planetě . Jako kdyby se lidstvo nedokázalo zbavit přízraku setrvalého boje o hegemonii (spolu se zdroji energie a surovin)...

8. Pár námětů na závěr

Masaryk neměl jednoduchý život. Mnozí se jím postupně během jeho života oháněli, jiní jej kriticky napadali. Dokonce v naší nedávné současnosti se někteří publicisté silácky opřeli do kritiky "tatíčkovství". (Obávám se, že bez přijatelné znalosti dobových poměrů.)

U Masaryka nic nebylo pojato jako nějak "definitivní". "Kontinuálně" ovšem pojímal za jistotu a nutnost pro život svůj i své pospolitosti žít v mravnosti. A vnímat "řád" v tomto světě jako pokorné přiznání, že tu jsou jisté hodnoty dány jakoby "z hlediska věčnosti".

Ačkoliv věda je nesrovnatelně rozkošatěnější, než tomu bylo ještě před 70 lety (když se TGM loučil se svým životem), možná tím víc právě dnes by nám lidem měla dodávat té pokory, kterou vyznával Masaryk vůči jejím výsledkům. Také sebekázně. Bez komentáře je to jeho -- teď možná ještě naléhavěji znějící -- heslo: Nebát se, a nekrást!

Kéž by nám nestačil tento nanejvýš skromný a kusý úvod k zamyšlení nad Masarykovým životním odkazem. Začtěme se do jeho díla! Pokusme se také celoživotně být vděčni za to, že vůbec žijeme. A když už žijeme, aby ten život byl přínosný...

*****

Miloš Dokulil kromě řady příspěvků ve sbornících také vydal roku 2005 útlý soubor tří textů s názvem Zpětné zrcadlo Masaryk? [s podtitulem "Tři sondy, také do naší dnešní krize"] a roku 2006 knižně "Masarykovské návraty".

První část tohoto textu: ZDE

Je připravena 3. část, k dalším "otázkám" tohoto tématu.

Vytisknout