Prosperovat znamená důvěřovat

18. 1. 2010 / Jan Čulík

Francis Fukuyama, donedávna náměstek ředitele plánovacího oddělení amerického ministerstva zahraničních věci a nyní analytik společnosti Rand, je přesvědčen, že ano. Fukuyama začátkem devadesátých let tvrdil, že pádem komunismu byl vyřešen spor mezi totalitním a liberálním pojetím společnosti a že nastal "konec historie jako evolučního proc esu lidských společnosti, spějících k určitému cíli".

V nové knize Důvěra: Sociální ctnosti a vytváření prosperity , která vyšla loni na podzim, Fukuyama říká, že důležitou podmínkou zdárného rozvoje ekonomiky je živá a aktivní občanská společnost, vzájemná důvěra mezi občany, že je soused, spolupracovník či partner nepodvede a neokrade. Tento "sociální kapitál" je schopnost občanů spontánně se sdružovat, jež vyrůstá z určitých tradičních etických zvyklostí. Hustá síť sdružení podporuje vznik velkých a mocných firem, a má-li se země prosadit v technologicky a hospodářsky perspektivních průmyslových odvětvích, potřebuje podle Fukuyamy především velké firmy.

V zemích se silnou centralistickou vládou, která nezávislá občanská mocenská centra likvidovala jako konkurenci, převládá občanská nedůvěra. Lidé se sdružovat neumějí, a tudíž nevznikají ani obří soukromé firmy s velkým rozvojovým potenciálem a mezinárodním významem. Zcela bez sociálního kapitálu, schopnosti sdružovat se na základě vzájemné důvěry, byli v době otrokářství američtí černoši. Stejně jako jiné nejchudší vrstvy v afrických velkoměstech byli atomizováni - a tedy neschopní podnikat.

Hospodářský neúspěch černochů ostře kontrastuje s podnikatelským úspěchem Číňanů a Korejců, kteří se ve Spojených státech vždy sdružovat dovedli. Dík téže schopnosti českých exulantů mohla na Západě existovat exilová nakladatelství a prosadit do světové literatury řadu českých autorů.

V atomizovaných společnostech, kde si lidé nedůvěřují a nedokáží se spontánně sdružovat, kvete patologická náhražková forma sdružování - zločinecké mafie: třeba v jižní Itálii, v amerických velkoměstech nebo v postkomunistickém Rusku. Britskou tradici neformálního občanského sdružování oslabují ostré třídní konflikty, které zemí balkanizují a ochromují její hospodářský rozvoj.

Neoklasičtí ekonomové jako Milton Friedman či Gary Becker tvrdí, že nejefektivnějším nástrojem společenského vývoje jsou volné tržní vztahy. Podle Fukuyamy mají pravdu možná na osmdesát procent, ale zapomněli na význam sociálního kapitálu. Už Adam Smith věděl, že hospodářský život se nedá oddělit od sociální kultury dané země. Sobecký prospěch není jediným motivem lidského jednání, jak se neoklasičtí ekonomové domnívají. Na jedné americké univerzitě zkusili, zda lidé utratí přidělené peníze jen pro svůj vlastní prospěch, anebo ve prospěch celé pracovní skupiny. Čtyřicet až šedesát procent účastníků experimentu dalo peníze ve prospěch celého týmu. Sobecky se zachovali jen postgraduální studenti ekonomiky.

V neformálním prostředí důvěry jsou instituce daleko efektivnější než tam, kde si lidé nedůvěřují, partnery pokládají za podvodníky, takže se všechno musí dopodrobna regulovat právními předpisy. Vypracovat takové předpisy a dohlížet na jejich dodržování přijde draho: je to jakási dodatečná daň, bez níž se společnosti s větší občanskou důvěrou obejdou.

Problémy s nedostatkem sociálního kapitálu bude mít podle Fukuyamy Čína, protože stavebním kamenem čínské společnosti je rodina. Číňané důvěřují jen příbuzným, takže většina čínských podniků nemůže překročit určitou hranici rozvoje. Podnik se může vyvinout ve významnou mezinárodní korporaci, jen když původní "rodinní" majitele předají vedení těm nejlepším manažerům, jaké najdou. To se už od devatenáctého století nejlépe dařilo firmám americkým, které se z rodinných rychle vyvinuly v organizace s množstvím různých vlastníků. Číňan nedůvěřuje "cizím lidem" a nikdy by jim nesvěřil vedení svého podniku. Rodinné jmění se v Číně navíc tradičně dělí mezi všechny syny, takže i v první generaci úspěšný podnik se pak roztříští a promarní. Společnosti, založené na konfuciánském principu "familismu", například Hongkong, Taiwan a Korea, znají jen podniky malého a středního rozsahu. I když prosperují, rozvíjejí se vcelku pomaleji než ty, kde dík spontánní sociabilitě a aktivní občanské společnosti vznikají obří podniky mezinárodního významu.

V jižní Itálii nevznikl větší průmysl právě proto, že raný monarchistický absolutismus tamější společnost zcela atomizoval, takže lidé důvěřují jen příslušníkům vlastní rodiny a spontánní občanská sdružení téměř neexistují. Naproti tomu v severní Itálii, jež takovou centralizací neprošla, je živá občanská společnost, a proto tam vznikly velké soukromé veřejné firmy jako Fiat či Olivetti. Zajímavým případem je střední či "třetí" Itálie, kde vznikla řada vysoce technologických rodinných firem. Fukuyama však pochybuje, zda tu rozvoj "příbuzenských" firem může zajistit dlouhodobý blahobyt.

Ve Francii mají v poslední době úspěch letecké a počítačové firmy, především státní, kdežto soukromý sektor je už sto padesát let nevýbojný a bez dynamiky. Francie je podle Fukuyamy také zemí s nízkým sociálním kapitálem a málo rozvinutou občanskou společností, kde dík centralismu staré monarchie donedávna téměř neexistovala kultura spontánní občanské iniciativy a neformálních dohod na základě vzájemné důvěry. Francouzská kultura je legalistická. Francouzi spoléhají při sporech na nadřízeného arbitra, který je rozsoudí. Většinou je to stát. Do prestižní státní byrokracie jde výkvět společnosti a podnikatelská kultura spoléhá na protekcionismus a dotace státu.

V Jižní Koreji se prezident Park Chung Hee snažil pětiletými plány překonat omezení korejského "familismu" a zavést sociální a hospodářské zvyklosti z Japonska, země s velkou mírou občanské důvěry a hustou sítí občanských organizací a velkých podniků. Japonsko, Německo a Spojené státy se staly podle Fukuyamy velmocemi proto, že mají vysokou akumulaci sociálního kapitálu a všeobecné důvěry - kupodivu v důsledku zcela rozdílného historického vývoje, který však měl dosti obdobné výsledky. Japonský feudalismus měl určitě rysy, které vznik vzájemné občanské důvěry podporovaly. Ve Spojených státech to byly neformální protestantské sekty, kdežto v Německu zase donedávna působící vliv středověkých cechů.

Vysoce integrovaný japonský průmysl ovládají keiretsu, to jest neformální průmyslové struktury, jejichž jádrem bývá banka. Členy keiretsu jsou velké podniky i jejich subdodavatele, často ze zcela odlišných odvětví, a to i na základě velmi osobních vztahů. Členové dávají přednost vzájemné podnikatelské spolupráci, i když to třeba není za nejnižší tržní ceny, protože si více cení solidních dlouhodobých vztahů. Často sdílejí kapitál, takže mohou vývoz třeba do Spojených států dotovat zisky z jiných podniku keiretsu, jímž tuto neformální pomoc časem stejně neformálně splatí.

Podobně neformální závazky mají velcí japonští zaměstnavatelé vůči svým zaměstnancům, kterým se snaží zajistit doživotní existenční jistotu. Zaměstnanci jim důvěřují a tento závazek splácejí iniciativou, loajalitou vůči firmě a co nejefektivnější prací. Protože japonské firmy v podstatě nepropouštějí, ředitele za to vyžadují vysokou operativnost, ochotu přizpůsobovat se měnícím se podmínkám a získávat novou kvalifikaci - kterou jim často poskytuje sám zaměstnavatel. Původně rodinné japonské firmy nebrzdil žádný "familismus", takže Japonci brzy zavedli profesionální, nezávislý management. Japonci se dále sdružují v iemoto, neformálních organizacích nepříbuzných lidí, kteří se k sobě chovají, jako by byli příbuzní, a berou tím na sebe morální závazek na celý život. Kultura tak intenzivního občanského sdružování se mohla v Japonsku vyvinout, protože tam nikdy nevládla mocná, centralizovaná vláda s rozsáhlou byrokracií.

Němci sice - podobně jako Japonci - velmi ctí státní autoritu, nicméně tu je i silná komunitářská tradice. I německé podniky se brzy sdružily v obrovské konglomeráty okolo bank, byť zde formálněji organizované než v Japonsku. Zajímavé je, že Němci také vždy odmítali atomizující individualismus neoklasických ekonomů. Nacistická armáda byla v druhé světové válce vojensky tak účinná mimo jiné proto, že byla rozdělena na malá družstva, jímž veleli poddůstojníci s velkými pravomocemi, kteří byli přitom blízcí řadovým vojákům. Podobně volné vztahy, ponechávající prostor pro osobní iniciativu malých týmů, jsou i v německých továrnách. Velká míra vzájemné důvěry umožňuje budovat přímé, osobní vztahy, založené na sympatiích, takže není třeba spoléhat na neosobní předpisy či pravidla.

Prostředí společenské důvěry pomáhá v Německu vytvářet systém učňovského školství. Účast na něm je sice dobrovolná, je však typické - opět to připomíná Japonsko - že skoro všichni němečtí zaměstnavatelé i zaměstnanci se na něm podílejí. Poskytne-li zaměstnavatel mladému pracovníků kvalifikaci a tím i prestiž, zaváže ho také loajalitou vůči firmě. Německy systém učňovského školství je podle Fukuyamy kriticky důležitým mostem ke společenské sociabilitě.

Ve Spojených státech zavedl Frederick W. Taylor práci u běžícího pásu. Rozdělil průmyslový proces na co nejmenší pracovní úkony a dělníky dehumanizoval podrobnými instrukcemi, co mají dělat. Tento nedostatek důvěry v pracovní síly se americkému průmyslu vymstil: odbory si během let vynutily složité pracovní smlouvy a detailní popisy pracovních zařazení, které z mnoha odvětví amerického průmyslu vytlačily iniciativu. Přemíra předpisů a pravidel je známkou dysfunkce ve společnosti, varuje Fukuyama.

Opakem taylorismu je japonský systém nezávislých autonomních týmů. Ředitel automobilky Toyota Taiichi Ono vymyslel v padesátých letech techniku tzv. "štíhlé výroby" (lean manufacturing), která se ukázala tak efektivní, že ji začaly zavádět i četné americké podniky. Továrna tu vyrábí s minimálními zásobami a naráží-li dělník na nějaký problém, může zastavit celou výrobu. Štíhlý výrobní proces je velmi účinná informační zpětná vazba. Ve standardní automobilce, kde dělník nemůže o věci rozhodovat, bude nekvalitní součástky klidně do automobilů montovat a nikdo se o tom nedoví. Může-li jako u Toyoty každý dělník továrnu vyřadit z provozu, mají i pracovní týmy dost pravomoci k řešení problémů okamžitě a hned u zdroje.

Zaměstnanci jsou vděčni za důvěru a zaměstnavateli ji vracejí. Štíhlý výrobní proces není snadné zavést, zato však dramaticky zvyšuje produktivitu a kvalitu. Řadoví zaměstnanci Toyoty sice dodnes mohou zastavit celou továrnu, když je třeba, ale už to skoro nikdy nedělají.

Americká společnost je podle Fukuyamy velký paradox, spor dvojí tendence: velké spontánní sociability, která se projevovala především vznikem náboženských sekt (Amerika nikdy neměla jediné státní náboženství, proto prý berou Američané náboženství tak vážně), ale také tendence k individualismu, až k extrémnímu trvání na vlastních právech bez povinnosti. Spontánní sociabilita kdysi umožnila rychlý ekonomický rozvoj, dnes tu však spíše sílí individualistické, atomizující tendence.

Způsobů, jak organizovat kapitalistické společnosti, je tedy víc, než si tradiční ekonomové uvědomují. Sociální inženýrství jistě selhalo, ale schopnost občanů nezištně se sdružovat k dosažení společných, komunálních cílů, je podle Fukuyamy rys velmi cenný, hlavně pro svoji pružnost a operativnost. Nikdo neví, jak bude vypadat průmyslový podnik jednadvacátého století.

Země s aktivní občanskou společnosti se však technologickým změnám dokáží přizpůsobit nejrychleji. Je proto důležité, aby vlády svou politikou neformální společenské organizace neničily. Jakmile se totiž sociální kapitál promarní, trvá celá staletí ho obnovit, je-li to vůbec možné. Vláda by měla podporovat pracovní etiku, sociabilitu občanů i jejich občanskou aktivitu. Intelektuálové by se neměli dívat spatra na náboženské organizace: podporují totiž občanskou důvěru, jež je klíčem k hospodářskému úspěchu. Význam spontánní sociability ekonomové dosud podceňovali. Hospodářskou činnost však dnes neprovádějí jednotlivci, ale organizace s vysokým stupněm dobrovolné spolupráce.

Společnosti, kde se absolutní totalitní moc pokoušela zlikvidovat konkurenční občanská ohniska moci, trpí dnes nízkou mírou občanského vědomí a spontánní sociability. Takové společnosti mají dvě možnosti hospodářského rozvoje. Zaprvé tu mohou ekonomický rozvoj stimulovat státní investice, které jsou ovšem vždy málo efektivní. Druhou možností, a to právě dělají postkomunistické země, je přilákat přímé zahraniční investice. Ty nakonec jistě přinesou lepší sdružovací a podnikatelskou kulturu, jenže až za mnoho let. Zavedou sice novou technologií, zdrží však infrastrukturní a vzdělávací investice a s nimi i rozvoj místní podnikatelské kultury. Rozvoj zahraničních podniků na úkor domácích může budit i resentimenty s politickými důsledky. Čechy měly od národního obrození silnou tradici spontánního občanského sdružování. Otázka je, kolik ji dosud v České republice přežívá. Má-li Fukuyama pravdu - a jeho téměř čtyřsetstránkový výklad se zda být velmi přesvědčivý - je v českém hospodářském zájmu obnovit tradice aktivní občanské společnosti a zvýšit míru vzájemné občanské důvěry.

"Spořádaný a svobodný společenský systém nemůže vzniknout v zemi, kde žijí neorganizovaní, izolováni jednotlivci, kteří mohou vyjádřit své politické názory jen jednou za pár let ve volbách. Slabost a atomizace takové společnosti by jim je stejně nedovolila vyjádřit řádně: bylo by to jen otevřené pozvání pro demagogy", píše Fukuyama na závěr.

Jediným důvodem veškeré lidské činnosti není "sobecké uspokojování hospodářských potřeb jednotlivce". Důležitější je touha každého člověka, aby společnost uznala jeho zásluhy a schopnosti. V minulosti se lidé prosazovali především vojenskými výboji, to je ale už za námi. Soutěživá energie se nyní zcela přenesla do oblasti hospodářství. Vytváření a udržování sociálního kapitálu, vzájemné občanské důvěry, bude proto jednou z klíčových otázek dalšího světového vývoje.

Vytisknout