"Evropa mě přitahuje intelektuální, politickou a literární kulturou"

2. 9. 2009 / Greg Evans, Daniel Strož

Greg S. Evans (nar. 1960) žije střídavě v arizonském Tucsonu a v Praze. Publikuje hlavně vlastní povídky v amerických a českých časopisech, ale pro různá periodika v USA překládá i českou původní tvorbu. Je redaktorem internetového časopisu The Cafe Irreal a často přispívá i do Britských listů. Letos mu vyšel v pražském nakladatelství David a Shoel v českém překladu román-fikce s názvem Týden v tiché zemi, pojednávající o pokusu skupinky odvážlivců otřást postavením světových mediálních koncernů, a zachránit tak lidstvu schopnost číst hodnotnou literaturu.

Vyrostl jste ve Spojených státech, v Arizoně. Studoval jste v Chicagu. Jako ročník narození 1960 jste tam už asi ani nezaznamenal českou komunitu. O Chicagu se v totiž prvních desetiletích minulého století tvrdilo, že v něm žijí spousty Čechů...
Ano, je to tak. V Chicagu jsem slyšel např. o tom, že tam v té době vycházely české noviny, ale v současné době tam česká komunita není moc vidět. Politika v Chicagu je boj o čistou politickou moc (a to téměř bez ideologie, která, je-li přítomna, je vždycky spíše levicová) mezi polskou komunitou, irskou komunitou, černošskou komunitou, italskou komunitou a komunitou mexickou. Ostatní jsou jen malí hráči. Pro zajímavost, obvykle vládnou Irové, 41 z posledních 54 let si post starosty předává z otce na syna jedna dynastie. V Arizoně naopak - a to platí na celém západě USA - takové komunity spíše mizejí, protože města tam mají „postindustriální“ charakter a jsou poměrně homogenní.
Co vás vlastně přivedlo ze vzdáleného arizonského Tucsonu do Prahy? Dorazil jste ještě do Československa, nebo až po jeho rozpadu?
Evropa mě přitahovala bohatou intelektuální, politickou a literární kulturou. V patnácti jsem na krátkých vlnách poslouchal BBC a získal jsem dojem, že v Evropě neexistuje tak silný antiintelektualismus, jako je v USA, a že tam také neexistuje tendence k přílišnému zjednodušování politických otázek. Později na univerzitě jsem četl hlavně evropské filozofy (zejména Sartra), evropskou beletrii (např. Kafku, Lema, Čapka), dramatiky (Becketta, Brechta), politickou teorii (André Gorz). Také na mě silně působila hnutí, jako byl surrealismus, existencialismus, situacionismus. A také se mi nechtělo být monolingvním Američanem.
Fakt, že po roce 1989 bylo poměrně snadné pracovat a bydlet v bývalých komunistických státech, byl pro mě příležitostí odjet do Evropy, a z postkomunistických států byla Česká republika přirozenou volbou - znal jsem dobře Kafku a Čapka, Československo mělo dobrou pověst díky pokusu o „socialismus s lidskou tváří“, který se jevil přitažlivě zejména v 80. letech, když bylo stále jasnější, že tvář kapitalismu není a nebude moc hezká.
A jak se vy osobně díváte na rozpad této země? Vím, že v USA lidé pořád ještě říkají „Czechoslovakia“ a snad ani nezaznamenali tu změnu.
Na to opravdu nemám žádný názor. Přijel jsem až po rozpadu, takže Československo jsem osobně nikdy nepoznal.
Mohlo by něco podobného - myslím na ten rozpad - postihnout také USA? Například teď, během hluboké hospodářské krize, která ještě zvyšuje rozdíly životní úrovně v jejich jednotlivých státech?
Je pro mne zajímavé, že lidé tady o této možnosti tak často mluví, protože taková událost je, myslím, naprosto nepředstavitelná - ta nudná jednotvárnost, že předměstí v Kalifornii může být víceméně stejné jako předměstí v New Yorku, má někdy výhody.
USA vedou války v Iráku a v Afghánistánu. S příchodem prezidenta Obamy přišly i naděje, že dojde k jejich ukončení. Zdá se ale, že Obamovi voliči budou zklamaní. A nejen v tomto směru...
Myslím, že Obama dobře ví, že situace v Iráku a v Afghánistánu je beznadějná. Proti našemu obrovskému vojensko-průmyslovému komplexu však prezident málo zmůže, jestliže tento komplex má vůli něco učinit. Důležitější otázkou proto možná je: Jaké šílenství to náš vojensko-průmyslový komplex ovládlo, že trvá na tom bojovat v této beznadějné válce?
V České republice by mělo dojít k umístění amerického radaru. I přesto, že je v ČR 70% občanů proti, má být radar instalován jako součást protiraketové obrany, kvůli údajné hrozbě z Íránu. Myslíte si, že je toho zapotřebí?
Je dobré, že toho není zapotřebí, protože i kdyby tady ten radar postavili, stejně by nefungoval. Myšlenka, že se lze bezpečně schovat pod protiraketový deštník je jen fantazie neokonzervativců v Pentagonu - „the crazies“, jak se jim říká. V USA máme pro takové projekty hezké slovo „boondoggle“, což se dá zhruba přeložit jako „zbytečná práce“.
Napsal jste řadu povídek, které jste v USA publikoval, ale některé jejich překlady vyšly i v českých periodikách. Vy jste zase překládal do angličtiny českou prózu. Proč jste si vybral především Arnošta Lustiga?
Byla to náhoda. V roce 1999 jsem se scházel s Josefem Nesvadbou v kavárně Slavia, kde se k nám připojil Arnošt. Pro mne to bylo velmi příjemné, sedět a povídat si se dvěma slavnými českými spisovateli ve Slavii, a během jedné té schůzky se mě Arnošt zeptal, jestli bych nechtěl přeložit jednu z jeho povídek, a tak začala naše spolupráce. Arnošta je ovšem radost překládat, ačkoliv kvůli tématům někdy náročná radost. Jeho povídky mi také umožnily být v kontaktu s americkými mainstreamovými literárními časopisy, jejichž důraz na realismus a banální „slice of life“, volně přeloženo něco jako „kusy ze života“, nemám nijak zvlášť rád. Kvůli Arnoštově životní zkušenosti a tomu, jak silně a dojemně o ní píše, je Arnošt v těchto časopisech výjimkou. Americké literární časopisy totiž razí pravidlo, že spisovatel by měl psát o neutrálních lidech v historicky neutrálních situacích.
Právě jsem si přečetl vaši novelu „Týden v tiché zemi“. Nese podtitul „Jak se stalo, že jednoho blíže neurčeného dne v blízké budoucnosti nebyla světová mediální oligarchie sražena na kolena“. Na první pohled je zřejmé, že jde o „fikci“, ale já se domnívám, že tak vzdálen realitě v knize nejste. Co vy na to?
Má spontánní reakce by byla: „Ano, ale pouze v tom smyslu, jako nejsou realitě vzdáleny knihy jako Candide, Gulliverovy cesty nebo Válka s mloky, tj. že musíme realitu přehánět, a to někdy do absurdity, abychom našli pravdu.“ Ale když o tom víc přemýšlím, musím přiznat, že asi máte pravdu. Tu novelu jsem napsal před osmi lety, ale když jsem ji loni chystal pro vydání a za tímto účelem ji opravoval a aktualizoval, všiml jsem si, že kvůli neúprosné konsolidaci mediálních firem a dalšímu vývoji technologie, jako je např. Blackberries, Ipods, Internet 2.0, atd., realitě opravdu tak vzdálen nejsem. Jinými slovy: „jejich” schopnost „vymýtit četbu a zničit představivost” se pořád zlepšuje.
Nechci děj knihy prozrazovat. Řeknu pouze, že ji čtenář přečte na jeden zátah. Překlad, který pořídily Barbora Štefanová a Zuzana Josková je na současnou dobu velmi kvalitní, což zřejmě ještě zvyšuje čtivost příběhu. Na zadní straně knižní obálky je váš styl srovnáván s Bondym, Nerudou, Nesvadbou a Weissem. Já bych se přikláněl k tomu Weissovi, na mysli mám jeho „Dům o tisíci patrech“. Ten mi totiž vámi popisovaná do nebe se tyčící budova mediálního koncernu „MediaEx“ nejvíce připomíná. Ke komu z těch vyjmenovaných autorů máte doopravdy nejblíže?
Chtěl jsem napsat román, který by byl velmi intertextuální, a navíc intertextuální v souvislosti české beletrie. Díky řetězci náhod se to stalo velmi přirozeně. Dva z prvních českých románů, které jsem četl v češtině, byly Tajná zpráva z Prahy od Josefa Nesvadby a Týden v tichém městě od Egona Bondyho. Když jsem četl Nesvadbu, zapůsobilo na mne, že román pojal jako cestopis, v němž srovnal tehdejší Československo s USA, a že šlo o dobrodružství, které se v Hollywoodu točilo kolem malé skupiny Čechů; Bondy na mne zapůsobil nejen odvahou, pro moderního autora neobvyklou, napsat román, který je tak velmi didaktický - půlka knihy sestává z dialogu dvou postav na téma revoluce, Tao, atd. Ale také tím, že to bylo o malé skupině lidí, která se snažila svrhnout globální kapitalismus, neboť je těžké uvěřit, že někdy existovala třeba i jenom malá skupina takových bláznů, kteří by věřili, že by byli schopni sami svrhnout tak velký systém.
Když jsem o Bondyho knize vyprávěl své učitelce češtiny a ona mi řekla o povídce od Nerudy „Jak to přišlo, že dne 20. srpna 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo rozbořeno“, ve které malá skupina chlapců plánuje útok na Pražský hrad, měl jsem další hezkou intertextuální součástku. A „Dům o tisíci patrech“, který jsem přečetl posléze, to uzavřel.
Na čem právě teď pracujete?
Na třech věcech: opravuji článek o Kafkovi, který vyjde příští rok v americkém časopisu „The Journal of the Kafka Society of America”; píšu článek o konzumismu v USA v souvislosti s ekonomickou krizí; a konečně dokončuji - „konečně“, protože psaní tohoto textu bylo velmi těžké – román, spíše ve stylu Franze Kafky, jmenuje se The Reception.

Rozhovor vyjde také 5. září v týdeníku Obrys-Kmen, literární příloze Unie českých spisovatelů

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 2.9. 2009