Vyprávění jako teoretický problém

1. 9. 2009 / Aleš Merenus

Vyprávění v kontextu. Jedličková, Alice - Sládek, Ondřej (eds.), ÚČL AV ČR, v.v.i., Praha 2008, ISBN 978-80-85778-60-1, 268 s. Možnost objednat ZDE

Sborník Vyprávění v kontextu je jedním z posledních příspěvků k naratologii v českém prostředí. Je tvořen třinácti příspěvky z kolokvia, které proběhlo na půdě AV ČR v únoru roku 2008. Výsledná podoba sborníku pak poměrně věrně odráží stav bádání na poli teorie vyprávění u nás.

Kniha bohužel postrádá jasně vysledovatelný klíč, podle kterého by byly příspěvky logicky nebo tematicky řazeny. Ačkoli lze v knize nalézt několik skupin textů podobného zaměření, jsou tyto příspěvky bez jakéhokoliv důvodu umístěny na různých místech sborníku. Problematická je i volba vstupního textu od Emila Volka. Ten má ambici zrevidovat dosavadní vývoj v teorii vyprávění a nabídnout nové možnosti směřování. Ke škodě věci je však přehlcený a čtenářsky mimořádně nepřístupný, čímž může leckoho odradit od dalšího čtení. I když se nabízí otázka, komu je vlastně kniha určena, vzhledem k tomu, že například ani nenabízí stručné profily jednotlivých autorů.

Pracovně by se jednotlivé sborníkové přípěvky daly rozdělit do tří kategorií. První tvoří teoretické studie, druhou příspěvky zabývající se vyprávěním napříč médii a třetí texty spíš literárně historické povahy.

Teorie a metateorie

Ve zmiňované úvodní studii Emil Volek navrhuje novou, tzv. metastrukturalistickou teorii narativu, v níž kombinuje předcházející koncepty a zasazuje je do širšího dynamického rámce, který označuje jako narativní doménu. V ambiciózním, ale nedostatečně přehledném textu překvapuje, že navzdory občas až přehnané popisnosti je naopak v některých bodech dost nedbalý. Nedefinuje jasně pojem narativu, ačkoli s ním celou dobu operuje, a nespecifikuje kognitivní a kulturní tradice, na nichž celý model stojí.

Naproti tomu hned následující studie Ondřeje Sládka je přehledná a jasně koncipovaná. Autor zvolil žánr případové studie, v níž prověřuje některé zásadní koncepce teorie fikce. Vychází z tradiční platónské dichotomie diegésis a mimésis a směřuje přes modely Käte Hamburgerové nebo Franze Stanzela k narativním modům Helmuta Bondheima, které nabízejí nové termíny pro taxonomii textů.

Aleš Haman, zpracovává problém fikčnosti ve srovnávací analýze fikčních a historiografických textů, čímž navazuje na své dřívější bádání.

Jiří Koten se ve svém textu podnětně zaměřuje na oblast teorie mluvních aktů a jejího propojení s teorií fikčních světů. Navazuje v něm na koncept fikční komunikace Marie-Laury Ryanové a rozvíjí vybrané myšlenky Kendalla Waltona. Pojetí fikce jako "hry na jako" Koten dynamicky spojuje s modelem fikční komunikace, který následně vizualizuje prostřednictvím grafického schématu a v závěru své studie nabízí možná využití svých teoretických výsledků.

Jan Tlustý se pak na vyprávění dívá z hermeneutické perspektivy. Zhodnocuje teoretické úsilí Paula Ricoeura v hledání narativní identity a pokouší se opět najít spojnici mezi strukturalismem a fundamentální ontologií.

Historie teoretických koncepcí

Bohumil Fořt prochází dějiny teorie příběhu od Aristotela až k teorii fikčních světů a vybraný vzorek zasazuje do dvou množin. V jejich rámci pak sleduje pohyby dílčích narativních kategorií a konceptů mezi jednotlivými teoriemi vyprávění.

Tematicky podobně zaměřená studie Jiřího Pechara naopak interpretuje pohyby v naratologii z komplexnějšího hlediska, čímž se vzdává možnosti detailnější analýzy problému.

Vyprávění v neliterárním kontextu

Do druhé skupiny interdisciplinárních textů patří problematická studie Pavla Kořínka o fikčních světech seriálů. Model sdíleného světa, který nabízí, totiž není dostatečně ošetřen ani terminologicky, ani koncepčně. Není zřejmé, jakým způsobem se ve sdíleném světě ustavují fikční fakta a jaký je vztah mezi jeho statickými a dynamickými částmi. Paralelní a parazitní světy jsou zase navrženy příliš arbitrárně na to, aby mohly vysvětlit složité vztahy mezi jednotlivými částmi sdíleného světa seriálů. Kořínek tvrdí, že "jako parazitní fikční svět pak označujeme v zásadě ty paralelní texty, u nichž jejich nadtextový dosah, tj. schopnost pozměňovat sdílenou fikční encyklopedii, zůstává pouze potencialitou." Autor už však dále nevysvětluje, z jakého důvodu tomu tak je, ani neosvětluje ontologický vztah mezi fikčními fakty parazitního textu a fikčními fakty sdílených fikčních světů. Rovněž nevyužívá Doleželův koncept literární transdukce a také nereflektuje problematiku intense a extense, která se pro dané téma přímo nabízí. .

Do interdisciplinární "škatulky" lze ještě zařadit text Alice Jedličkové a Stanislavy Fedrové o vztahu obrazu a popisu k příběhu, a studii o vypravěčském hlasu ve filmu od Petra Bubeníčka.

Kategorii literárně historických příspěvků zastupují texty Jiřího Holého a Milana Suchomela. První se tematicky kryje s autorem nedávno edičně připraveným titulem Holokaust - Šoa - Zaglada v české, slovenské a polské literatuře. Druhý tvoří Suchomelovy kritické návraty do české literární produkce šedesátých let. Mimo dané kategorie pak leží stručný text Michala Sýkory o nespolehlivých vypravěčích v dílech Vladimira Nabokova.

Hledání čtenáře

Vyprávění v kontextu představuje cenný příspěvek k problematice teorie vyprávění v českém prostředí. Zabírá totiž širokou oblast možných způsobů, jak lze o vyprávění uvažovat, přičemž nezůstává jen na poli literatury. Navzdory všem pozitivům bohužel není zřejmé, kdo přesně má být cílovým čtenářem knihy, čímž publikace zbytečně omezuje svůj potenciál oslovit i širší okruh čtenářů.

Vytisknout

Obsah vydání | Úterý 1.9. 2009