Samomluva s krumpáčem

1. 9. 2009

Jednou to skončí, i když to pár let potrvá. Barel ropy znova za 120 dolarů, to bude pro přetížené americké spotřebitele brutální. Banky padají jako kostky domina na voze jedoucím hrbolatým terénem docházejících zásob energie. Kdy světla zhasnou? Kdy ztratím spojení s bratrem, sestrou a rodiči?

Buch! Padesát dalších řádků. Dám si přestávku, abych se napil a nadechl venkovského vzduchu. Slyším kvokání slepic, které snesly vejce. Kachny se smějí, jí i mně. Vždycky se smějí, jsou perfektním publikem mého zvráceného smyslu pro humor.

Otec prožil první roky v domě bez tekoucí vody a elektřiny, a zdá se, že bude žít dost dlouho, aby viděl, jak se kruh uzavírá. Když byl ještě dítě, matka prohlásila, že má necivilizovaného života dost. Odešla ještě týž den. Samozřejmě, že spolu s ní odešli všichni, manžel i klubko dětí. Otec potkal matku na fakultě a po dvou schůzkách se vzali. Byli skoro děti, když měli tři potomky. Nějakých padesát let poté jsou na tom pořád dobře. Celý život pracovali jako učitelé a naučili mě pracovní etice i zvídavosti, která mě zachránila před tím, abych skončil tak jako oni, když vychovávali tři výrostky v zapadákově, skoro dvě hodiny autem od nejbližšího obchodu.

Buch! Krumpáč narazil na velký kámen. Poranil jsem se i přes kožené rukavice, než jsem ho rozbil na kusy štěrku. Byl jsem o rok starší než má sestra a chodili jsme do stejné školy. Vždy jsme si byli blízcí a víkendové telefonáty mi připomínají mnoho nočních hovorů, jež nás vedly po podobných životních cestách a k nekonvenční filosofii.

Buch! Jsem moc starý na pád impéria. Mé pohmožděné a zbité tělo nedostalo tak zabrat od dvoudenního středoškolského výcviku v americkém fotbale, který jsme absolvovali s bratrem. Jsme si dosud blízcí a sdílíme akademický život, ačkoliv každý v jiné instituci.

Buch! Udělal jsem si na rukách čtyři řady mozolů. Každé ráno po bolestné noci sotva hýbám prsty.

Co když se pletu? Stalo se to už tisíckrát předtím. Co když jsem skončil se svou snadnou, nadměrně dobře placenou prací jen proto, abych viděl, jak impérium přežívá po další dekádu? Nesnesu pomyšlení na ztrátu každodenních kontaktů se studenty po dalších deset let. A co když budeme ničit všechny druhy a kultury na planetě, co když o tom budu muset každodenně číst zprávy? Ne, to nesnesu. Co když udržíme průmyslovou mašinérii v chodu tak dlouho, že během jedné generace zničí prostředí pro lidský život - jakože se zdá, že k tomu dojde? Pak poušť na jihozápadě jistě bude jedním z nejbídnějších míst, kde se zániku našeho druhu dá čelit. Co když svou ženu víc jak čtvrt století uvidím jen pár dnů v měsíci? Může manželství tohle vůbec přežít?

Buch! Záda mě bolí, jako už celé měsíce. Můj imperialistický doktor říká, že bych neměl tak tvrdě pracovat. Ale mojí prací je teď připravovat budoucnost bez fosilních paliv. Možná jen mou vlastní, osamělou budoucnost.

Pár dalších let by z osobní perspektivy bylo úžasných, ale může si to planeta dovolit? Každý den nás přibližuje k ekologickému kolapsu a pádivému růstu skleníkového efektu. Tady, v chatrči z hlíny, můžeme trávit čas přemýšlením o zahradě a chovu koz. Nemluvě o tom, že tu a tam vidíme své rodiny.

Jsem sobec? Jsem ochoten zapomenout na budoucnost lidského druhu jen proto, abych vypěstoval pár brambor?

Samozřejmě že jsem. Jsem Homo industrialis. Starám se sám o sebe, tady a teď. Zítřek vzal čert, a další dny také. A brambory jsou zatraceně dobré, jak ví každý obyvatel Idaha. Jsem si docela jistý, že pro myslícího člověka nemá žádný smysl prožívat existenciální úzkost. A proč bych se měl starat o ty, kdo nemyslí?

Buch! Ruce i nohy s každým úderem motyky pálí. V dáli křičí jeřáb kanadský, jeden z prvních, co letos přiletěli. Ačkoli biologové nevědí, proč každý rok přilétají dříve, vsadím se, že nepřinášejí dobré zprávy o stavu klimatu.

Neměl jsem prodávat náš dům na předměstí, příprava mé práce stála mnohem méně. Žena ten dům milovala, i náš život v něm. Měl jsem tam zůstat s ní, být zticha a místo sociální kritiky hrát roli terénního biologa. Pak bychom aspoň zemřeli spolu. A ty poslední čtyři roky by byla šťastná. I já jsem si přinejmenším mohl ušetřit emoční výkyvy, jež jsou výsledkem bolesti, kterou jsem jí způsobil.

Buch! Pot se vsakuje do oděvu a dokonce i do rukavic, mé ruce žloutnou. Přes sluneční brýle sotva vidím, skla jsou zevnitř pokryta potem kapajícím z čela. Ne že by ta práce vyžadovala větší viditelnost než žádá přemýšlení.

Nejsem stavěný na život v postfosilní éře. Jsem kariérní akademik. Co mě vůbec přivedlo na nápad vrátit se k půdě? V teorii je to jednoduché. Ale v praxi to znamená bolest v celém těle, které jistě není příliš velké na to, aby padlo. Nemluvě o několika přátelích v mé nové komunitě, v níž žije nejlepší přítel, jakého jsem potkal v posledních 28 letech. Ani po tělesné, ani po intelektuální stránce prostě na tohle nejsem stavěný.

Buch! Nejlepší bude, když se soustředím na kopání. Příliš mnoho přemýšlení nedělá nikomu dobře. A odkud se vůbec berou ty líné kecy?

Stále mě pronásleduje Schopenhauerova otázka: Jak se vypořádat s životem, který nestojí za to žít? Dodat mu na ceně? V této chvíli to nevypadá jako reálná možnost, když jsem vytvořil scénář, v němž každopádně oba prohrajeme. Zabít se? To by jí jistě nepomohlo, a z celoplanetárního hlediska na tom nesejde.

Buch! Ach ano, pohodlnost. Vsadím se, že před věkem fosilních šílenců jí bylo proklatě málo. Nedokážu si představit lidi, kmeny nebo společnosti, které by tolerovaly sebestřednost rozšířenou mezi obyvateli dnešních průmyslových společností.

Když jsem sloužil impériu, byl mou odpovědí život ve službě. Byla to odpověď inspirovaná mými rodiči, stejně se chovali i sourozenci. Je to odpověď mých učitelů a kolegů. Bylo snadné podle ní žít svůj život ve slonovinové věži. Jestli ji včas naleznu i zde, to se ještě uvidí.

Buch! Asi tak sto řádků, a zahrada je konečně obdělána, připravena pro "koš" z tlusté textilie, který ji ochrání před hlodavci.

Jak budu užitečný této komunitě? Je plná ztroskotanců, z nichž mnozí si pěstují vlastní potravu a organizují život s vyhlídkou na kolaps impéria už po desítky let. Jak se na to hodím? Hodím se na to vůbec?

Celý článek v angličtině:ZDE

Vytisknout