Jiří Hubač: velký spisovatel soucitu

1. 9. 2009 / Tomáš Koloc

Jiří Hubač se za Druhé světové války nakazil tuberkulózou, a léčení z ní později využil jako téma filmu Učitel tance (1994). Po válce pracoval jako konstruktér firmy Křižík, zaměstnanec Patentního úřadu a redaktor časopisu Technická politika, pak se stal dramaturgem a scenáristou tehdy mladé Československé televize. Díla Jiřího Hubače vždy sympatizují se slabými a beznadějnými ale nadanými fungujícím srdcem a intuicí (těm dává většinou jména se ženskými koncovkami: Šána, Kára, Stára, Hána ...), nad nimiž v prvním plánu většinou vítězí silní a úspěšní, kteří lépe ovládají pravidla tohoto zdánlivě bezskrupulózního světa.

Jako mnoho dramatiků své generace (Jaroslav Dietl, Pavel Kohout) se Jiří Hubač učil na adaptacích velkých děl světové literatury: pro Vinohradské divadlo (jehož je dodnes "dvorním dramatikem") vytvořil legendární divadelní inscenace knih Jamese Clavella Král krysa (1974) a Ernesta Hemingwaye Komu zvoní hrana (1977), pro televizi napsal seriál podle románu Sinclaira Lewise Arrowsmith (1997), později se nevyhýbal ani "lidovému žánru", podle detektivky Patricka Quentina vytvořil TV inscenaci Polední žár (1997) a podle Jeana Laborda Velký případ (1999).

Divácky nejznámějšími Hubačovými díly jsou však seriály: Dobrá voda (1983) o chovateli Hovorovi, jenž brání chov koní na statku, který se tábor míru chystá přebudovat na kravín, a Sanitka (1985, ve spolupráci s Jindřichem Fairaizlem, který se pod seriál tehdy nesměl podepsat) o životě lékařů v pražské záchranné službě.

Uměleckým vrcholem tvorby JH je však trilogie televizních her Ikarův pád (1976), Tažní ptáci (1984) a Zima poutníků , která nebyla kvůli smrti hlavního protagonisty Vladimíra Menšíka natočena, a autor ji později pod názvem Hodina klavíru (2007) přepracoval pro Bolka Polívku a Pavla Lišku. Ikarův pád je sondou do života barového klavíristy Jana Káry (Vladimír Menšík), který se nazlost pedantskému švagrovi Karlu Otrádovcovi (Čestmír Řanda) podlehne dědičnému alkoholismu, s nímž potom musí celý život bojovat. Ve druhém díle, odehrávajícím se již v protialkoholní léčebně, se jádro děje zaměřuje na pitevního zřízence Fendrycha (Vlastimil Brodský), který nevydržel každodenní kontakt se smrtí. Hubač staví příběh na znázornění průsečíku mezi vertikálou vrozené citlivosti obou hrdinů a horizontálou "špatné rodiny" se "slušnými příbuznými", do níž se narodili.

Právě onen omezený vodorovný horizont neustále bije do jejich vertikálních, tyčících se představ a tvoří z nich šikmou plochu. Právě onen horizont pozemského domu -- Károvy rodné márnice a Fendrychova pracoviště na prosektuře, je kořenem alkoholismu obou přátel. Pozemský svět si je jen vypůjčil, aby se stále podvědomě vraceli zpět: Kára s trumpetou ke hřbitovní zdi, u níž mu zemřel otec, a Fendrych ke svému symbolickému přání létat, jehož výkladem je sebevražda.

Samotné názvy a reálný čas jednotlivých dílů -- jarní Ikarův pád , podzimní Tažní ptáci (v nichž se "letci" léčí odloučeni od svého domova) a zimní Zima poutníků ( kde se poutníci příliš brzy vrací do citově studeného světa) -- evokují roční cyklus stěhovavých ptáků. V přepracované zimě poutníků, Hodině tance , v němž se prosektor Mandík (v předchozích dílech Fendrych, hraje Pavel Liška) obětuje a za cenu vlastního sebezničení si vypůjčí peníze, aby svému příteli, skladateli Stárovi (v předchozích dílech Kára, hraje Bolek Polívka) mohl koupit piáno, které potřebuje ke své tvorbě, a tudíž k přežití. Tato "investice" se proti němu ale neobrátí; Stára, kterého přítelova pomoc "postavila na nohy" se zaváže splatit Mandíkův dluh za piáno a poskytne mu oporu v jeho opakovaném léčení.

Hubačovy hry jsou kompozičně dokonalé partie. Obsah, styl a schémata her se mění, figury však zůstávají stále stejné:

Kůň chodí šikmo v neforemných obloucích a pohyb, který je pro jiné samozřejmý, je pro něj složitý. Koně jsou Kára a Fendrych. Žokej Janýr (Ladislav Mrkvička) z Dobré vody pije, protože promeškal čas stát se šampiónem. Abiturient Šána (Miloš Nedbal) z televizních Nezralých malin (1980, pro divadlo jako Stará dobrá kapela , 1984) a sluha Alois (Karel Heřmánek) ze Zámku v Čechách (1993) tak zapomínají na svou ztracenou lásku a celý ztracený život.

Pěšci chodí pomalu. Nikdy nemohou zpátky. Udělají-li první krok špatně, ztratí celý život. Pěšec je Marie Kárová paní Hovorová z Dobré vody (obě ztvárnila Jana Hlaváčová), a Eliška, partnerka doktora Jandery ze Sanitky (Zlata Adamovská).

Střelec je cílevědomý, jezdí vždy po šikmé přímce a zná jen jedinou barvu -- bílou nebo černou. Střelec je strýc Karel Otrádovec z Ikarova pádu , Klára (Stella Zázvorková) z Lístku do památníku a producent Kuhn (Robert Klepl), který ve wintonovském filmu Všichni moji blízcí (1999) zmizí s i penězi svého svěřence do Paříže, čímž mu odřízne poslední cestu ke svobodě, a odsoudí ho tak k smrti.

Dáma je nadaná velkou silou pomoci, jíž může zvrátit celou partii. Dáma je v očích Jiřího Hubače doktor Jandera ze Sanitky (Jaromír Hanzlík), tanečník Richard Majer z Učitele tance (Martin Dejdar) a britský bankéř Nicholas Winton z Všech mých blízkých (Rupert Graves).

Závěr televizní inscenace Hodina klavíru o přátelství prosektora Mandíka a skladatele Stáry je typickou ukázkou katarze, kterou najdeme v Hubačových dílech: východisko z beznaděje autor nachází v soucitu a pomoci.

V divadelní hře Dům na nebesích (1980, do formy televizního filmu přepracováno pod názvem Jedna kočka za druhou , 1993), v níž je hospodská Klára nucena uvádět na pravou míru činy svého bratra, jeho neurotické snoubenky a svého otce, stárnoucího donchuána. Také ve hře Generálka (1986, jako televizní inscenace Generálka Jeho Veličenstva , 1995), apokryfu o statečné babě Pontiové, chrání hlavní hrdinka člověka velice, velice zranitelného. Je jím zmoudřelý imperiální zbabělec Napoleon I., který na sklonku života vysekává své kuchařce tento nádherný kompliment: "Jsou chvíle, kdy čerstvá mrkev a legrační ksicht jsou důležitější než bojové vítězství."

Mystériem do poznání, že je třeba pomáhat, a nikoli opovrhovat, je pak Fany (1995), příběh primářky Jiřiny a její mentálně postižené sestry. Všechny tři jmenované hry se dočkaly filmového, respektive televizního zpracování, role hrdinek tak rozdílného vnějšího charakteru psal Jiří Hubač pro mistrovskou Jiřinu Bohdalovou.

Ve svém posledním filmu Babí léto (2001) napsaném pro Vlastimila Brodského a Stanislava Zindulku pak Jiří Hubač vytvořil novou dvojici: dvojici hrabalovských pábitelů, kteří "navzdory osudu" neprohráli.

Ocenění jako Zlatá nymfa z Prague d'Or 1981 za Nezralé maliny , Palma 1984 z festivalu v Monte Carlu za Tažné ptáky , uvedení do síně televizní slávy (1999) a cena Českého lva za nejlepší scénář roku 2001 (Babí léto ) jsou jen vnějšími znaky toho, že diváci (přestože masírovaní nekonečnými komerčními zápletkami, jejichž jediným smyslem je vytvořit vycpávku mezi reklamami) si stále váží opravdových dramatických spisovatelů.

Neboť spisovatel je ten umělec, po jehož díle se čtenář či divák znovu "probudí" a má pocit, že svět, který vidí teď -- se změnil ...

Vytisknout