Immanuel Wallerstein: Ohnivá bouře přichází

2. 9. 2009 / Immanuel Wallerstein

Spojené státy s ním podepsaly dohodu SOFA (o postavení ozbrojených sil), která vstoupila v platnost 1. července. Zajišťování vnitřní bezpečnosti podle ní přešlo na iráckou vládu. Síly USA se mají teoreticky stáhnou na své základny a podílet se v omezené míře na výcviku iráckých jednotek. Některé části smlouvy jsou formulovány nejasně. Došlo k tomu úmyslně, protože jedině tak ji mohly podepsat obě strany.

Už první měsíce ale ukázaly, jak špatně tato dohoda funguje. Irácká strana ji interpretuje velmi přísně a oficiálně zakazuje společné hlídkování a také jakékoli jednostranné vojenské akce USA bez předchozího podrobného odsouhlasení vládou. Věci došly tak daleko, že irácké síly znemožňují jednotkám USA, aby při zásobování projížděly kontrolními body za denního světla.

Americké vojáky to rozčiluje. Ustanovení smlouvy, která jim dávají právo na sebeobranu, se pokoušejí interpretovat mnohem volněji než si přejí irácké ozbrojené síly. Poukazují přitom na vzestup násilí v zemi a tudíž implicitně na neschopnost iráckých sil zaručit pořádek.

Velitel sil USA generál Ray Odierno je zřejmě velmi nespokojen a očividně se snaží různými intrikami obnovit přímou roli USA v Iráku. Nedávno se sešel s iráckým premiérem Nurim al-Malikim a hlavou kurdské regionální správy prezidentem Masúdem Barzáním. Odierno se je snažil přesvědčit, aby povolili třístranné (irácko-kurdsko-americké) hlídky v Mosulu a dalších částech severního Iráku jako prostředku k prevenci nebo minimalizaci násilí. Oba zdvořile slíbili, že tento návrh zváží. Naneštěstí pro Odierna by ale jeho plán vyžadoval oficiální revizi dohody SOFA.

Původně se mělo začátkem července konat o dohodě SOFA lidové referendum. Spojené státy se obávaly, že toto hlasování prohrají, což by znamenalo, že by všechny ozbrojené síly USA musely opustit Irák do 31. prosince 2010, o celý rok dříve než je teoretické datum stanovené dohodou SOFA.

Spojené státy se domnívaly, že jednaly velmi chytře, když přesvědčily al-Malikiho, aby odložil toto referendum na leden 2010. Teď se bude konat společně s celostátními volbami. Každý v nich bude usilovat o získání hlasů. Nikdo se nechystá vést kampaň za to, aby lidé v referendu hlasovali „ano“. Aby o tom nebyly žádné pochybnosti, al-Maliki překládá iráckému parlamentu návrh zákona, který umožňuje zrušení dohody SOFA prostou většinou záporných hlasů. Tato většina bude existovat. Možná bude dokonce drtivá. Odierno by si už teď měl balit zavazadla. Vsadím se, že pořád žije v iluzi, že dokáže zabránit vzplanutí požáru. Nedokáže to.

Co se stane pak? I když se do ledna může situace změnit, nyní to vypadá, že al-Maliki vyhraje volby. Aby to dosáhl, chce se stát nejvýraznějším zastáncem iráckého nacionalismu. Na tomto základě bude uzavírat dohody s kdekým. Irácký nacionalismus nemá v tomto okamžiku mnoho společného s Íránem nebo Saudskou Arábií, Izraelem nebo Ruskem. Znamená především osvobození Iráku od posledních zbytků koloniálního panství USA, což je způsob, jakým definují své životní podmínky od roku 2003 skoro všichni Iráčané.

Dojde v Iráku k vnitřnímu násilí? Pravděpodobně ano, i když asi v menší míře, než očekává Odierno a jeho experti. Co se ale stane? „Osvobození“ Iráku – jak bude celý Střední východ interpretovat „ne“ v připravovaném referendu - bude mít okamžitě značný dopad na Afghánistán. Lidi si tam řeknou, že když to dokázali Iráčané, oni to dokáží také.

Situace v Afghánistánu se od situace v Iráku samozřejmě velmi liší. Podívejme se ale, co se děje v Afghánistánu s volbami. K moci tam byla dosazena vláda, která má zadržet a zničit táliby. Ukázalo se, že tálibové jsou houževnatější a vojensky schopnější, než si kdo vůbec dokázal představit. Uznal to i Stanley McChrystal, tvrdý velitel tamějších sil USA. Američtí vojenští představitelé nyní říkají, že „uspějí“ snad do deseti let. Jestliže se vojáci domnívají, že mají deset let na to, aby zvítězili ve válce proti povstalcům, zřejmě si nečtou v dějinách vojenství.

Všimněme si samotných afghánských politiků. Tři hlavní kandidáti na prezidentský úřad včetně dosavadního prezidenta Hamída Karzáího debatovali v televizi o nynější vnitřní válce. Shodli se v jedné věci. Musí dojít k nějakým politickým jednáním s táliby. Rozcházeli se v detailech. Síly USA (a NATO) jsou zemi domněle pro to, aby zničily táliby. A přední afghánští politikové debatují o tom, jak se s táliby politicky usmířit. Je zde vážný nesoulad v hodnocení realit a možná i v politických cílech.

Výzkumy veřejného mínění – ať mají jakoukoli hodnotu – ukazují, že většina Afghánců si přeje odchod sil NATO a že totéž chce většina voličů v USA. Zvažme nyní, co se stane v lednu 2010, kdy Iráčané odhlasují odchod Spojených států z Iráku. Připomeňme si, že před příchodem tálibů k moci byl Afghánistán místem krutých a bezohledných bojů mezi válečnými magnáty s odlišnými etnickými základnami, kteří soupeřili o kontrolu nad zemí.

Když tehdy tálibové s podporou Pákistánu uchopili moc, Spojeným státům se fakticky ulevilo. Konečně byl pořádek. Vznikl jen drobný problém. Tálibové brali vážně šaríu a stavěli se přátelsky ke vznikající al-Kajdá. Takže po 11. září 2001 Spojené státy se souhlasem západní Evropy a v zádech se sankcí OSN vtrhly do Afghánistánu. Tálibové byli zbaveni moci – na chvilku.

Co se teď stane? Afghánci se pravděpodobně vrátí ke špinavým mezietnickým válkám válečných magnátů, v nichž budou tálibové pouze další zúčastněnou skupinou. Tolerance veřejnosti USA vůči této válce se zcela vytratí. Zůstanou všechny zmíněné vnitřní skupiny a také sousedé (Rusko, Írán, Indie, Pákistán) bojující o kusy kořisti.

Pak je zde třetí fáze – Pákistán. Další komplikovaná situace. Ale žádný z tamějších hráčů nevěří USA. A průzkumy ukazují, že pákistánská veřejnost považuje za největší nebezpečí pro svou zemi Spojené státy, přičemž tento názor silně převažuje. Indie jako tradiční nepřítel v průzkumech daleko zaostává za USA. Když se Afghánistán propadne do všeobecné občanské války, pákistánská armáda bude ze všech sil podporovat táliby. Nemůže je podporovat v Afghánistánu a současně proti nim bojovat v Pákistánu. Nebude už ochotna akceptovat, aby bezpilotní letadla USA bombardovala pákistánské území.

A nakonec přichází čtvrtá fáze naší ohnivé bouře – Izrael/Palestina. Arabský svět bude pozorovat zhroucení projektů USA v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu. Projektem USA v Izraeli/Palestině je mírová dohoda mezi Izraelci a Palestinci. Izraelci nemíní ustoupit ani o milimetr. Stejně neochotní k ústupu jsou dnes Palestinci, a budou ještě méně, až vypukne bouře. Jedním z důsledků bude obrovský tlak ostatních arabských států na Fatáh a Hamás, aby spojili své síly. To se stane jen přes mrtvolu Mahmúda Abbáse – k čemuž může dojít zcela doslovně.

V těchto plamenech pak shoří celý Obamův program. A politicky na tom vydělají Republikáni. Porážku USA na Středním východě nazvou „zradou“ a už teď je zřejmé, že uvnitř Spojených států najdou velkou skupinu velmi vnímavých posluchačů.

Ohnivé bouře lze buď předem očekávat a udělat něco užitečného, nebo se jimi nechat pohltit.

Zdroj ve všech jazycích: FERNAND BRAUDEL CENTER
Binghamton University, USA
© Immanuel Wallerstein 2009

© Immanuel Wallerstein, distribuuje Agence Global. Pokud jde o autorská práva a povolení, včetně překladů a umísťování v nekomerčních médiích, kontaktujte rights@agenceglobal.com, 1.336.686.9002 nebo 1.336.286.6606. Je povoleno stahování komentářů a jejich zasílání elektronicky nebo e-mailem třetím osobám za podmínky, že nedojde k zásahům do textu a bude zveřejněna informace o copyrightu. Autora můžete kontaktovat na immanuel.wallerstein@yale.edu.

Tyto komentáře, publikované dvakrát za měsíc, jsou zamýšleny jako reflexe současné světové scény, nahlížené ne z pohledu novinových titulků, ale z dlouhodobé perspektivy.

Vytisknout