Písecké filmové a jiné slasti

1. 9. 2009 / Miroslav Patrik

Králíkova písecká koncepce je srozumitelná a jednoduchá a byla již léty prověřená: vytvořit ucelené filmové cykly několika témat, zajistit účast celebrit i méně známých osob od filmu a uspořádat tematicky odpovídající doprovodný kulturní program. Řečí čísel se tak do Písku dovezlo kolem 170 dlouhometrážních a 160 krátkometrážních filmů, které se promítaly na dvou místech na obou březích říčky Otavy s nejstarším kamenným mostem u nás. Pro návštěvníky školy tedy ideální poloha - vše blízko města a ještě u pobřeží. Navíc bylo možné navázat na filmové semináře, které se v Písku od roku 1965 pořádaly asi 10 let.

Byla by ovšem jistě škoda, pokud by byl tento nový projekt vnímán jenom jako trucpodnik. Jeho konání se ale v několika dnech s Letní filmovou školou v Uherském Hradišti překrývalo. Dramaturgii a celkovou organizaci festivalu Festivalu nad řekou ale měli i s doprovodným programem mají na starosti zkušení lidé a nyní jistě už i s pečlivější finanční rozvahou.

Kafka, Zlatá šedesátá, Argentina

Letos byl hlavním cyklem umělecký svět a doba France Kafky pod názvem Svět Josefa K.. Pro fajnšmekry i laiky bylo tak možné shlédnout různá filmová pojetí jeho spisovatelské tvorby. Jeho vícevýznamová tvorba o manipulacích, bezvýchodnosti a nepochopení člověka jako osobnosti v soukolí jakéhokoliv systému, a to bez ohledu na to, zda jde o rodinu (Proměna), část komunitní společnosti (Zámek) či o profesní skupiny (Proces), stále motivuje k obrazovému ztvárnění. Včetně jeho doby a života (x-krát Kafka).

Jinakost fyzická, duševní či duchovní to přitom nikdy neměla a asi nikdy ani nebude mít u většiny snadné, což ovšem neznamená rezignaci obou stran. Možná proto Kafka stále kulturní obec přitahuje svou nejednoznačnou interpretací, neboť každý z nás se může ve svém životě, byť i jen na chvíli či omylem, ocitnout v soukolí odmítající většiny. Střet "zavedených správných pořádků" se světem "znepokojivých otázek" po skutečném smyslu těchto pořádků a hledán vzájemného pochopení a soužití bude doufám vždy v centru reflexe umělců.

Druhým cyklem bylo už mnohokrát semleté téma Zlatá šedesátá. Přesto je jistě dobré si opět připomenout, že západní svět v nás tehdy objevil "filmovou velmoc" a případně porovnat tuto mnohdy politicky angažovanou kulturní produkci se svými jinotaji během krátkého ideologického uvolnění z komunistického režimu se stávající odideologizovanou atmosférou současného demokratického pro-konzumního světa.

Samozřejmě, že tahouny cyklu byly pro účastníky akce nejen čeští herci a autoři obrazem, ale i osobně na besedách a různých místech města. Prostě jakoby rodinná setkání v současné pohodové době o starých trpkých časech. Vzpomínky na minulost je dobré pěstovat, nicméně podle mého názoru pozor na riziko přesycenosti. Proto, což takhle příště detailně 80. léta před dobou přestavby a po ní?

Třetím cyklem, nejtajemnějším a nejočekávanějším, byl Argentinský film. Dramaturgicky bylo velmi záslužné přivézt sem územně tak vzdálenou filmovou tvorbu, nicméně kulturně, hispánsky, až zase ne tak moc. Argentina se svou roční produkcí kolem stovky dlouhometrážních filmů není žádný outsider, navíc první film Květnová revoluce byl natočen již před sto lety. Kromě toho, kdy se českému publiku ještě někdy podaří shlédnout tolik filmů z takové země, že? A tím samozřejmě nemyslím světové trháky pop kultury.

Pozitivní také bylo, že do Písku přijeli i autoři svých filmů, s nimiž se dalo diskutovat nejen o filmovém umění, ale o historii a politice jejich země, kterou mj. v letech 1976-1983 postihnul vojenský diktátorský režim s 30 000 oběťmi na životech. Shodou okolnosti o této době, ne nepodobné našemu komunistickému režimu v letech 1948-1989, byly věnovány i filmy Telefonní linky (1996) o únose mladé dívky do politicky korektní rodiny či Ztracená identita (2006) o mladíkovi, který zjistí, že jeho rodiče nejsou biologičtí.

Stihnout, co se dá

Vhledem k tomu, že jsem na festivalu byl jen poslední tři dny, stačil jsem shlédnout jen patnáct filmových projekcí a tři besedy. Na ty zcela ranní už ale nebylo sil. Jako absolvent mnoha filmových škol a seminářů od 80. let, byl pro mě výběr filmů jasný: hlavně Argentina, něco z Kafky a několik inspirativních novinek.

Těmi myslím především technicky zcela originální videoklipy s dokonalou a neopakovatelnou animací, ovšem s příšernou popovou hudbou, od polského režiséra Zbigniewa Rybczyńského. A také jeho životopisný film Kafka (1992), odehrávající se v míhajících se divadelních kulisách v dlouhých záběrech na hlavní mluvící postavu. Škoda, že režisér nemohl dojet osobně, ale možná, že se mu konečně podaří v Polsku vybudovat svou filmovou školu a jeho způsob filmové animace se objeví i mezi českými autory. I tak jsem byl rád, že jsem tohoto režiséra konečně objevil, i díky průvodci tohoto bloku Petrovu Vránovi, který s ním v USA spolupracoval a poutavě popisoval jeho práci v dřevních dobách analogu.

Filmy o literární tvorbě Kafky a o jeho životopise je lépe vidět, než o nich psát, zvláště když je možné třeba porovnávat zfilmovanou Proměnu v české verzi od Jana Němce (1975), britskou od Jima Goddarda (1987) anebo ruskou od Valerije Fokina (2002). Ta je známá snahou o dokonalou změnu člověka v hmyz bez pomocných animací. Román Zámek má obdobně nejméně čtyři filmové verze, já absolvoval tu od režiséra Michaela Hanekeho (1997), která mi svým pojetím podrobného popisu nikdy nekončícího boje proti ignorantství, tuposti a lenosti byrokratů všech myslitelných režimů byla důvěrné známá z mé vlastní práce.

Můj hlavní zájem se ovšem soustředil na argentinskou tvorbu. Proto hned první den jsem úspěšně přežil tři horory E. A. Poa v černobílém filmu Hrůzné povídky (1960). Samozřejmě s tajuplnou a tíživou, místy melancholickou, atmosférou, nicméně s vtipnou pointou, kdy čtenářka těchto povídek se nakonec bála jen malé myši v jejím pokoji, než hororům (!).

Zajímavé byly i dokumenty Jany Bokové, žijící převážně v cizině, Argentinská cesta - trilogie o kultuře a práci argentinských honáků dobytka zvaných gauchos - gaučové (trochu podobní severoamerickým cowboys), jejichž největší vliv na argentinskou společnost byl spíše v 19. století. Proto také z filmů vane jakási nostalgie ze zašlé slávy svobodného, ale tvrdého života, v pampách, kde hlavní zábavou byla hudba a tanec. Naštěstí falešné romantiky bylo v těchto dokumentech vidět pomálu.

Prvním zhlédnutý celovečerní film Andělský dům (1957) od Leopolda Torre Nilssona, který na pozadí politické aktivity horní bohaté argentinské třídy v 30. letech před nástupem generála Peróna k moci popisoval intimní příběh postaršího muže-politika a mladé dívky. V jejich manželském soužití nemá žena odpovídající společenské postavení a je navíc svázaná i moralizujícími předsudky. Nutná emancipace žen se tedy nemohla nevyhnout i Argentině.

Ovšem zajímavějším filmem je debut Diega Sabanése Milosrdné lži (2008), jehož film ještě nešel do distribuce. Děj je podobný německému filmu film Good Bye, Lenin a sám režisér byl nemile překvapen velkou podobností: nemocná matka obklopená rodinou se nemá dovědět, že její syn se neozývá ze své cesty do Francie, takže zejména syn a dcera vytvářejí fiktivní život svého bratra pomocí dopisů. Tento rodinný život ve lži ovšem postupně členy rodiny v zájmu falešného ohledu k matce finančně i lidsky ruinuje a nikdo už není schopen jí říci pravdu, že o synovi nejsou žádné zprávy. Nikdo ani nemá sílu ze zaběhnutého systému vyjít ven, přestože se o to nesměle pokoušejí dvě postavy mimo dům. Tato falešná představa o úspěšné francouzské umělecké dráze bratra se nakonec v mysli jeho sourozenců zvrhne natolik, že v ní pokračují i po smrti matky. Cynicky řečeno, mají to, co si zaslouží.

Film však svým smířlivým pojetím nechce nikoho odsuzovat a ani moralizovat, jen upozorňuje, že v koloběhu života se člověk může snadno ztratit a uvyknout stereotypům, v nichž si libuje. Hlavní postavy filmu jsou také podle mě podobné trochu i postavám z filmu Přelet nad kukaččím hnízdě (1975) Miloše Formana, ovšem s tím rozdílem, že stereotypní dobrovolnost žít v milosrdné lži za zdmi blázince je narušována vnějším činitelem v postavě Patricka McMurphyho, který se snaží pravdu o jejich slabosti odhalovat bojem proti vrchní sestře. V argentinském filmu takový výrazný odkrývač pravdy chybí, což mu ovšem není nijak na škodu. Jak film dopadne u diváků a případně v různých soutěžích se ale teprve ukáže.

Příští rok znovu

Letošní zahajovací ročník prokázal životaschopnost. Částečně i svou návštěvností asi 2000 diváků, což by ovšem nemělo být hlavním kritérium kvality a úspěšnosti. Příští rok se tedy může stát, že hlavním tématem bude třeba tvorba českého režiséra Karla Zemana, francouzský film nebo "kino morálního neklidu". Tak se aspoň o tom psalo v posledních Listech. Jaká bude realita, se samozřejmě musíme nechat překvapit.

Za sebe si přeji, aby mnohé projekce a případné besedy s autory se ve vhodné době a místě opakovaly a nikoliv, aby se počet dovezených filmů ještě zvýšil. Obdobně, aby počet návštěvníků spíše vzrostl o fandy filmového umění, než o jiná témata, a aby sály nebyly nesnesitelně přecpány lidmi. Na druhou stranu být jako divák občas v početní převaze vůči zahraničním hostům při besedách také není pro organizátory jistě příjemné.

Letošní úvodní filmovou slast jsem si ale především užil. Měl jsem se prostě blaze. Patřila k tomu filmová atmosféra, ale i setkání s přáteli, jež k takovým přehlídkám neodmyslitelně patří. Další objevování tajů nového festivalu, jak doufám, bude tedy pokračovat příští rok. Na shledanou v Písku.

Autor pracuje v neziskovém sektoru v oblasti ochrany životního prostředí. Článek vyšel dne 24. 8. 2009 v Literárních novinách.

Pozn. JČ: Z dobře informovaných kruhů se k nám dostala informace, že host píseckého Festivalu nad řekou Terry Gilliam v minulých dnech vystoupil v Londýně při jedné veřejné diskusi a při té příležitosti se divákům začal svěřovat, že právě byl na jednom festivalu v zahraničí (neuvedl jeho jméno) a standard projekce filmů tam byl rekordně nejstrašnější, že to bylo nepředstavitelné.

(Není divu, standard promítání v Písku nebyl zrovna nejvyšší a právě při gala promítání Gilliamova filmu "Král rybář" nedokázal promítač řádně nasadit do projektoru okeničku, takže z širokoúhlého filmu na plátně nebyla třetina vidět; zvuk byl tak slabý, že nebylo možno sledovat anglické dialogy. Jindy zase občas promítači při projekci zpřeházeli jednotlivé cívky -- stalo se to při promítání Mášova filmu "Bloudění" atd. -- Nechtěl jsem se o tom původně zmiňovat, ale docela mě mrzí, když Gilliam pak po světě vykládá, jak to bylo v ČR strašné -- i když se výslovně nezmínil, že to bylo v Písku. Traumatická písecká zkušenost ho vedla k tomu, že londýnské diváky Gilliam -- namísto diskuse o svých filmech -- asi čtvrt hodiny otravoval tím, že jim tvrdil, že by se na kina měli vykašlat a zařídit si promítací techniku doma -- tak, jak to má on sám.

Vytisknout