Nový život zraněného čápa. Z cesty do běloruského Polesí

2. 9. 2009 / Luděk Janda

Jedeme na východ, slunce svítá přímo před námi nad Varšavským mostem v Brestu. Na hlavním silničním přejezdu do Běloruska a pak dál do Moskvy je dosud klid. Aut je tu málo, mám tedy čas poznat některé řidiče. Zdravím se s pracovníkem slovenské ambasády v Moskvě. Mladý člověk, silná postava, silné terénní auto. S diplomatickým pasem projíždí rychle pruhem pro diplomaty. Varšavský most je pro něj jen krátkou zastávkou na protáhnutí. Pro nás běžné návštěvníky platí víza a v těch máme chybu, kterou se snažím s běloruskými pohraničníky vyřešit. Je vedro, v rozpáleném autě manželka a dvě děti. Zatracená víza, stála nás 120 EUR, za to bych dojel s rodinou někam k moři v rámci Schengenu! Nakonec se nám vinou chyby ve vízech podaří dostat přes Varšavský most až za 6 hodin. Diplomat už je asi na druhé straně Běloruska na ruské hranici.

Diplomatická hra na víza se hraje s Běloruskem od roku 2000, kdy byla jednostranně českou vládou vypovězena dohoda o bezvízovém styku. Bělorusko je zavedlo až v reakci. Do té doby jsme jezdili k příbuzným, a oni k nám, úplně volně. Dokonce jsme ani nepotřebovali pozvání, které bylo nutné ještě za Sovětského svazu. Nyní víza ztrpčují život rozdělené rodině a komplikují vzájemné kontakty. Naštěstí v roce 2004 Bělorusko usnadnilo proceduru získání víza. Nyní mi stačí, abych v žádosti uvedl, u koho budu bydlet. Nemusím příbuzné otravovat běháním po úřadech. Za to Česká republika neslevila v ničem. Při pozvání příbuzných po mně vyžaduje, abych doložil, že disponuji penězi na krytí jejich pobytu. Pro představu, když chci pozvat 4 člennou rodinu, musím dokázat, že mám 240 000 Kč. To jsem pohromadě neměl nikdy a tak se skládáme, půjčujeme si. Je to trapné. Pro mě, vystudovaného vysokoškoláka pracujícího v IT a s rodinným domem, je finanční problém pozvat sem pár příbuzných.

Cesta z Brestu do Pinsku vede po upravené, dokonale vyasfaltované rychlostní komunikaci s odpočívadly. Zmizely občasné policejní kontroly, které provoz brzdily. Po silnici bez přerušení uhánějí silné nákladní kamiony se zbožím směrem na Mogilev a také moderní západní auta Bělorusů. Dřív tu vedla štěrková dráha. Vzpomínám, jak nás v 70. letech vezl taxík z Brstu. Volha frčela neuvěřitelnou rychlostí po prašné cestě a odhazovala od sebe rozsypané valounky. Za Kobrynem jsme dorazili na kousek silnice dlážděné kočičími hlavami. Byla to pěkná alej s vzrostlými topoly. Taxikář se k nám tehdy otočil a řekl, tohle tu udělali kdysi Poláci. Od tý doby tady prý nikdo nic nepostavil. Mlčeli jsme, řidič "nám byl vybrán", mohl to být provokatér KGB.

Měl pravdu, tohle území bylo do roku 1939 součástí Polska a od té doby se moc nezměnilo. Dřevěné vesnice bez kanalizace, velké bažinaté oblasti, kde jedinou dopravou byly loďky, vymetené obchody. Naštěstí tu existoval paralelní trh s přebytky ze záhumenků. Díky tomuto soukromničení tu nebyl hlad. A mělo to tu pro nás i své kouzlo. Venkovský život jako za pradědečků v nezničené přírodě, mezi koňmi, kozami a kravami. Hrával jsem si na dvorku se zraněným čápem. Čáp, ajst, je symbolem běloruského Polesí.

Mapa Běloruska s vyznačeným Pinskem v Brestském kraji. Území kolem Pinsku a pak dál jižněji na ukrajinskou Volyň se říká Polesí. Zdroj ZDE >

Pinsk, středisko Polesí, býval odjakživa trhovým městem. Dodnes tu jsou tři velké trhy, které připomínají někdejší slávu města, kam se na lodích plavilo zboží od Černého moře i od Baltu. Trh ve Sluneční ulici se zaměřuje na autodíly a oblečení. Pod otevřeným nebem na volném prostranství stojí uličky slepené z malých krámků. Když jsou zavřené, připomínají české garáže. Mezi sedmou a osmou se krámky pozvolna otvírají. Dveře jsou ověšené dámským oblečením. Prodavačky vynášejí stojany před krámy. Tak bývá nabízeno zboží ve slevě. Každé šaty jsou originál. Nejedná se o konfekci západního střihu. Jsou to kostýmky z luxusních látek doprovázené originálním nápadem, výrazným střihem, jednoduchým doplňkem nebo výrazně potištěnou látkou. Bělorusové nosí hadry, ale Bělorusky se rády oblékají v parádivém kostýmku.

Strýc Tolja prochází trh ve Sluneční ulici a vybírá si. Prodavačky mu dávají zboží do komise. Tolja vybrané kostýmky naloží do tašek a zítra se zase vrátí doplnit sklad. Jednou za čas vše sbalí a odjede do Moskvy, kde kostýmy rozprodá na místních trzích. Jsem navyklý z České republiky, že veškeré šaty jsou šity v Asii. Nejde mi do hlavy, proč musí ty kostýmy vozit do Moskvy, ta přece leží víc na východ. Zboží z Asie by tam mělo být levnější. Ne, to jsou všechno běloruské šaty, opravuje mě Tolja. Jenom v Brestu jsou dvě stovky soukromých šicích dílen. Tyhle pinské krámky jsou jejich prodejny. Malými distribučními kanály se pak dostávají do dalších zemí bývalého Sajuzu.

Návštěvník ze Západu to bude vnímat jako běžnou věc, mě to ale překvapí. Vnímám jako zázrak, že obchody v Polesí jsou plné zboží. Nedělá mi problém najít nějaký suvenýr z cesty. Jenom mám problém s výběrem. Nejdřív mě zaujme veliká, několikapatrová bonboniéra s letícím čápem a nápisem Bílá Rus. Ale pak kupuji čokoládky Ljubymaja Aljonka. Blonďatá holčička v červeném šátku vypadá rusky, ale design přitom není přeplácaný. Čokoláda je vyrobena v Minsku, dobře chutná a navíc je v kvalitě bio.

< Polesí na obraze Ivana Ivanoviče Šuškina (1890) s volavkami a bažinami. Zdroj ZDE

Mám radost z plných krámů, kde jde sehnat vše jak na Západě, a přitom se jedná o místní výrobky. Pekárny si konkurují v nabídce pečiva. Mléčné bio výrobky prakticky v každé samošce. Místní pochoutka chlebový kvas se prodává v pet lahvích jako u nás kofola. Nic z toho tu ještě před pár lety nebylo! Mám pocit, že se Bělorusům konečně daří. Mrzí mě jen, že postupně mizí někdejší sovětský kolorit. Kvas se dřív prodával přímo z cisteren. Ty bývaly zaparkované na dvorcích sídlišť, na konci seděla bába a do hrníčků tankovala sladkou tekutinu. Kolem vždy poletoval roj vos. Ve frontě stáli žíznivci a povídali si. Pet lahve vnímám jako jedinečný luxus, na který si nedovedu zvyknout. Chtěl jsem dát svým synům ochutnat pravý kvas z cisterny, ale tenhle svět s příchodem blahobytu mizí.

Vzpomínám na bosé běloruské děti, na kluky, kteří si vyráběli sandály z pneumatiky. Z gumy vyřízli podešev a v ní udělali dírky pro šňůrky, které držely nohu. Také na tetu Táňu, která v Československu nakupovala boty pro rodinu. V Sovětském svazu je nešlo vůbec sehnat. Dnes si v Pinsku v obchodu s obuví vybírám boty já. Mají je levnější než u nás, přitom jsou všechny moderního střihu, vzhledově stejné jako v našich kamenných obchodech. Opět jako u kostýmů se jedná o výrobky z Brestu, ale jeden obchod tu má i obuvní firma z Grodna. Dávám se do hovoru s prodavačkou, ptá se mě, odkud jsem. Z Československa? Vy jste dřív dělali dobré boty, dováželi jsme je od vás. Jméno československého výrobce obuvi je známé, firma už dávno zanikla...

Skok o dva tisíce kilometrů na západ. Čekám v Paříži ve stanici Paris-Nord na vlakovou soupravu RER. Sedí tu na lavičce muž a čte knížku od Ryszarda Kapuścińského Lapidarium. Jsem pyšný, že tu znají pinského rodáka.

Rodný dům Ryszarda Kapuścińského v Pinsku v Suvorovově ulici č. 43. V Ryszardově dětství se ulice jmenovala Perecova. Zdroj ZDE >

V knize Lapidárium, kterou přede mnou čte neznámý Francouz, se světoznámý reportér ze zemí Třetího světa zpovídá ze svého vztahu k rodnému kraji. "Pocházím z Polesí, které bylo nejchudším krajem Polska a možná celé Evropy. Záhy jsem pak 'přišel o kraj svých dětských let', do kterého jsem se nemohl po čtyřicet let vrátit. Myslím, že stesk po tomto prostém -- dnes bychom řekli -- málo rozvinutém kraji zformoval můj vztah ke světu: rád jsem pobýval v chudých zemích, neboť v nich bylo něco z Polesí." (Přeložil Dušan Provazník.)

Když bylo Ryszardu Kapuścińskému osm, Pinsk obsadila sovětská vojska a přičlenila k Běloruské SSR. S mámou utekl do Varšavy. Dnes je jeho rodný cihlový dům v Suvorovově ulici č. 43 opraven. Na přední straně směrem do ulice je pamětní deska. Tento dům jsem letos našel vyfocený také na sérii pohlednic. Ta nahradila starou sovětskou sérii, které dominoval válečný člun umístěný v městském parku. Pinsk si začíná rozpomínat na slavné rodáky.

Zachovalý dům z počátku 20. století je vzácností. V Muzeu Polesí jsou k vidění snímky z osvobozování Pinsku z roku 1944, okolí Suvorovovy ulice je na nich srovnáno se zemí. Na každý starší zděný dům proto hledím s úctou a je úplně jedno, zda se v něm narodil slavný polský spisovatel nebo v něm chodil do školy první prezident Izraele Chaim Weizmann. To je případ budovy v Leninově ulici. Zaprodal se ten dům a byl v něm snad důležitý úřad, že jej vojáci nevyhodili do povětří? Nebo dům přežil jen náhodou?

Se stejnou úctou a se stejnými otázkami hledím i na staré lidi, kteří přežili druhou světovou válku. Bělorusko letos slaví 65 let od osvobození. Výročí si připomíná po svém, kladením věnců, přehlídkami, setkáními s veterány. Na zdech jsou plakáty s hvězdami a fotkami pamětníků. Nevím, jak nepateticky vyprávět dětem o válce, partyzánech a vybíjení. Naštěstí jsou tu stále ti, co přežili. Večer si sedáme kolem Oly, posledního pamětníka v rodině, a posloucháme její vyprávění. Je dobré nezapomenout na válku. Nechtěl bych, aby se válka opakovala a zničila prosperitu Polesí. Někdy se bojím, že válka s Ruskem je strašně blízko...

Před lety jeden pán ve vlaku na trase Brest-Pinsk začal se svými spolucestujícími mluvit o politice. Všichni nadávají na Lukašenka, vysvětloval, ale řekněte, mají se jinde líp? Jak se mají Rusové pod Jelcinem? A Ukrajinci pod Kučmou? Ostatní mlčeli, tehdy by nikdo nechtěl žít ani v Rusku ani na Ukrajině. Občas se sám sebe ptám, zda se opravdu mám i já v České republice ve všem líp. Při poslední návštěvě Polesí mě překvapil rychlý hospodářský rozvoj, kterým Bělorusko nyní prochází. Nová otevřenost vůči turistům, dobré komunikace, hojnost nabídky místního zboží. Bělorusové mají chuť podnikat. Zboží, které se dřív dováželo ze Západu, teď sami vyrábějí, případně se raději ohlížejí po Rusku. O situaci u nás se dá říct pravý opak. Zboží, co jsme dřív vyráběli, dnes dovážíme. Tenhle kontrast jsem si uvědomoval na každém kroku.

< Do druhé světové války se trhy konaly na břehu Piny pod jezuitským kostelem. Dnes se tržiště přesunula více do středu města. Zdroj ZDE

Cesta zpět probíhá bez problému až na ten zatracený Varšavský most. Bělorusové nás pouštějí rychle. Dokonce nám dovolují projet pruhem pro diplomaty, protože máme malé děti. Ani si nestačíme prohlédnout žabičku, kterou jeden pohraničník ukazuje klukům. Tentokrát nás potrápí Poláci. Vjíždíme do Schengenu, každému tu prohledávají auto. My přijdeme na řadu až za dvě hodiny. S manželkou a dětmi vystupujeme z vozu a hrajeme si, než nás pustí přes vystavěné bariéry víz, závor a ostnatých drátů. Kam asi za ty dvě hodiny doskákala žába? Na druhou stranu by se dostala bez problémů. Ale asi jí je celý Schengen ukradený a prostě skočila z mostu do řeky Bug.

Vytisknout