Splaťte dluh a ekonomiku to položí

1. 9. 2009 / Adam Votruba

Základní problém je, že fungování ekonomiky je fatálně závislé na množství peněz v oběhu. Pokud to velmi zjednoduším, pak platí, že když přilijeme do ekonomiky příliš mnoho peněz, dostaví se inflace. Pokud jich však přilijeme málo nebo je dokonce ubereme, dostaví se hospodářská krize. Známý ekonom a zakladatel monetarismu Milton Friedman hovoří na základě svých bádání naprosto jasně: "Existují pádné důkazy, že měnová krize zahrnující výrazný pokles množství peněz je nezbytnou a postačující podmínkou pro vznik závažné krize."

Tato představa je ekonomům známa a je celkem přijímána, proto ji můžeme vzít za výchozí premisu. Další skutečnost již tak známa není, ač je z jistého úhlu pohledu takříkajíc nabíledni. V současném finančním systému existují dva druhy peněz - jedny vytištěné centrální bankou a druhé virtuální, které existují jako pouhé položky na účtech. Je známo, že banky mají povinnost udržovat určité finanční rezervy, ale nemusí mít na hotovosti všechny peníze, které u nich mají střadatelé uloženy. Pokud je povinná rezerva 10 %, znamená to, že virtuálních peněz může existovat devětkrát více než peněz reálných. Ve skutečnosti existují způsoby, jak tato nařízení obejít, takže např. v Británii podle oficiálních statistik tvořily v roce 1997 reálné peníze pouze 3 % celkové měnové zásoby. Zbylých 97 % liber existovalo jen virtuálně.

Nyní je na řadě otázka, jak vznikají virtuální peníze. Vznikají prostřednictvím dluhu. Představíme-li si banku, která má milion korun na hotovosti a pět milionů na vkladech, pak může další milion vyrobit prostě tím, že někomu otevře úvěrový účet na tuto sumu. Vznikl milion virtuálních peněz a dostal se prostřednictvím sjednané půjčky do oběhu, mohou se s nimi uskutečňovat finanční transakce, nakupovat za ně zboží atd.

To ovšem znamená, že vytvoření dluhu znamená přilití peněz do oběhu a splacení dluhu naopak jejich odebrání. Tyto virtuální peníze sice nezaniknou, skončí jako papírová aktiva bank, ale přestanou hrát v ekonomice svou roli prostředníka směny. Vraťme se nyní k naší první premise: Snižování množství peněz v oběhu vždy vyvolá hospodářskou krizi. Stěží je možné si přát, aby stát skutečně začal provozovat politiku odstranění státního dluhu, protože důsledkem by byl pokles peněz v oběhu, a tudíž naprosto reálná hospodářská krize. Žijeme v absurdním světě, kdy je v zájmu každého jednotlivce, aby se sám nezadlužil, ale zároveň by si měl přát, aby tak činili ostatní.

Z výše řečeného jasně vyplývá, že totální oddlužení státu by znamenalo z ekonomického hlediska katastrofu, proto bych si ho mohl přát pouze tehdy, pokud bych byl stoupencem komunismu či nacismu a doufal, že důsledky této politiky stávající systém nepřežije.

Po tom, co bylo napsáno, se nelze bohužel vyhnout následující otázce: Proč tedy ekonomičtí odborníci mluví o potřebě splatit státní dluh? Pokud by tohle vše byla pravda, pak by přece ekonomové museli o takovém problému vědět a nemohli by takovou státní politiku doporučovat.

Odpovídám na to takto: Klasická liberální ekonomie, která má v našem veřejném diskurzu téměř dominantní pozici, nezohledňuje ve svých úvahách dostatečně funkci peněz. Její základní teze byly ostatně zformulovány ještě dříve, než se ustálil současný finanční systém. Již ve 30-tých letech kritizoval John Maynard Keynes liberální ekonomii za to, že je v podstatě ekonomií naturální směny. Co to znamená? Vezmeme-li si banální ekonomický příklad, v němž se cena zboží řídí nabídkou a poptávkou, pak samozřejmě platí, že zvýšení poptávky po zboží tlačí cenu nahoru a zvýšení nabídky zase naopak dolu. Jenomže i nabídka peněz a poptávka po penězích je proměnlivá. Klasická ekonomie tím, že chápe implicitně peníze jako přírodní danost, tak bere v úvahu jen jednu misku vah. Stačí např. pokles nabídky peněz a ceny banánů půjdou dolu, aniž by se změnilo jejich množství na trhu nebo chuť spotřebitelů na banány. Stejně tak pokles nabídky peněz, bude znamenat nižší zájem zaměstnavatelů o pracovní sílu, tudíž nižší mzdy a vyšší nezaměstnanost.

Pokud by stát sám razil zlaté mince a pouštěl je do oběhu dle libosti, pokud by jejich množství bylo závislé pouze na omezených zásobách zlata, pak by klasická ekonomická doporučení o splácení státního dluhu byla v pořádku. V dnešním světě jsou však taková doporučení nesmyslná. Nanejvýš je možné požadovat, aby se dluh nadále nezvyšoval.

Vytisknout