Jak vzniklo britské státní zdravotnictví

14. 8. 2009

"Je možné provádět moderní léčení v takovéhle nemocnici? Kdy cestou na operační sál je nutno přepravovat vážný případ přes most, v dešti i sněhu?"

Teď, konečně se měla Atleeho vize Jeruzaléma realizovat. Aneurin Bevin, tvůrce státního britského zdravotnictví, se jal vytvořit jednotný, centralizovaný systém zdravotnictví, kde byla zdravotní péče zdarma pro všechny. Ale nemělo to vzniknout bez boje.

Mnoho lékařů, kteří byli konec konců nezávislými profesionály bez jakéhokoliv spojení se státem, ten celý systém považovalo za socialistickou tyranii, za vládní pokus uchopit nad nimi moc. Byl to problém, protože bez lékařů zdravotnictví fungovat nemohlo.

Lékaři zorganizovali proti vládě ofenzívu.

"My všichni chceme lepší zdravotnictví a lepší zdraví. Ale když o to usilujeme, dávejme si pozor, aby se váš lékař nestal státním lékařem."

Bevan začal tím, že zaútočil přímo na šéfy lékařské organizace. "Vidím špinavé politické spiknutí!" A pak začal jednat trochu chytřeji. Začal je rozdělovat a přesvědčovat a hrály při tom roli peníze. Jak řekl později: "Zacpal jsem jim hubu zlatem."

5. července 1948 tady v Park Hospital v Manchesteru Bevan hrdě inauguroval National Health Service - státní britské zdravotnictví.

"Nyní jsme morálními vůdci světa," vykřikl. Skromností ochromen nebyl.

Po celé Británii se miliony lidí, trpících kýlou, rakovinou, bolestmi zubů, vředy, vydaly do nemocnic, do lékáren a do ordinací. Už se lidé nemuseli bát ponížení, že nebudou schopni zaplatit za léčbu.

Britské státní zdravotnictví od základů proměnilo Británii. Úplně první pacientka státního zdravotnictví, dívka jménem Silvia, se podrobila léčení tady za rohem. Léčení bylo úspěšné - a byla první z nás ze všech.

Pokud byla jedna věc, kterou si Britové odnesli ze své válečné zkušenosti, bylo to státní zdravotnictví, které bylo zadarmo dáno k užívání všem. A žádná vláda, jakékoliv politické provenience, se nikdy neodvážila to Britům od té doby vzít. Nový Jeruzalém. Takhle to vypadalo.

Avšak přežití největšího triumfu Atleeho bylo okamžitě ohroženo.

25. června 1950 ministerstvo zahraničí začalo dešifrovat dosud nejvíce znepokojující zprávu z Washingtonu od konce druhé světové války. Komunistické severokorejské jednotky přešly hranici do Jižní Koreje. Vznikla totální ofenzíva. Čínská Rudá armáda následovala.

Na žádost Spojených států Británie souhlasila, že vyšle vojska. Mnozí z nich byli mladí vojáci povinné základní služby. Britské pluky bojovaly s obrovskou početní převahou, ale podařilo se jim zastavit vlny čínské ofenzívy. Jednou měli tak málo munice, že se bránili házením plechovek s taveným sýrem. Doufali, že si komunističtí útočníci budou myslet, že jsou to ruční granáty.

"Začíná to tady být trochu vošajstlich," telegrafoval do zázemí britský velitel. Američané si neuvědomili, že to je typická ukázka britského understatementu, že to ve skutečnosti znamená "Pomoc, oni nás masakrují!" - a neposlali posily.

Na naši roli v Koreji se často zapomíná. Byla to chvíle, kdy studená válka se stala horkou. Byla to jediná doba, kdy Británie přímo bojovala proti komunistické armádě.

V Británii ochromilo obrovské zvýšení výdajů na obranu křehkou britskou ekonomiku a udělalo díru v novém státním zdravotnictví. Byly zavedeny malé poplatky za zubaře a za brýle. Ve vládě to vyvolalo zuřivou hádku.

Svým způsobem to byla triviální kontroverze. Množství peněz, které se ušetřilo, bylo velmi malé. Ale bylo to o otázce principu. Spojenectví s Američany - anebo státní zdravotnictví? Kanóny, nebo máslo? Falešné zuby, nebo stihačky?

Nye Bevan, a za ním Harold Wilson, zuřivě na protest odešli z vlády. A to byl počátek rozkolu v Labouristické straně, který tam pak způsoboval obrovské problémy po celá desetiletí.

Vytisknout