Cenzura na obranu svobody

14. 8. 2009 / Pavel Urban

Karel Dolejší naznačuje, že obhájci svobody slova v případě fašistů a rasistů ignorují historické zkušenosti. Případně žijí v jednoduchém světě, kde se elementární hodnoty nedostávají vzájemného rozporu. Něco na tom bude. Ani já příliš nefandím moralistům, jejichž transcendentální čistota je podmíněna neschopností vidět dva metry před sebe.

Na druhou stranu je pravda, že mozkomorové povolávaní k boji proti rasistům si mohou snadno najít i jiné cíle. Je hezké, že KD jasně ví, kdo je svobody slova hoden a kdo ne. Nicméně ti, kteří budou rozhodovat, mohou mít trochu jiný názor. V případě České republiky by ani nemuseli měnit platné zákony. Navíc by to odpovídalo české historické zkušenosti, na jejíž nedostatek upozorňuje nejen KD, ale i autoři "nenávistných antikomunistických textů". (Leckdy mají pravdu. Ale historie coby učitelka života nemá ráda žáky, kteří pouze naslouchají, aniž by kladli otázky.)

Svoboda slova je skutečně abstrakce. Emancipace, kterou hájí KD ovšem také. I ona se může snadno stát nástrojem, ba i smyslem útlaku, nespravedlnosti a potlačování elementárních svobod. Že by tím popřela samu sebe? To není u příliš úspěšných pokrokových myšlenek nic neobvyklého. Nezpochybňuji kategorii "myšlenkového zločinu" ve filozofii ani v morálce. Jsme na tom ale opravdu tak špatně, že ji musíme aplikovat i v trestním právu?

Normální demokratická diskuse by měla zlo a lež vyřídit sama. Jestliže tomu tak není, může to být třeba neschopností argumentace ze strany těch, kteří argumentovat nepotřebují, protože VĚDÍ, že mají pravdu. Ne všechno se dá ovšem svést na (ne)úspěšnou propagandu. Pokud lidé navzdory vší argumentaci věří zlu či lži, pak proto, že jim věřit chtějí. To znamená, že "tam dole" je něco špatně. A to "něco" nezmizí jen proto, že zlo či lež budou veřejně zakázány. Jenom to nebude tolik vidět. Což nejedné dobré duši stačí ke štěstí. Nebo aspoň k pocitu, že věci jdou správným směrem.

Příkladem argumentační neschopnosti, která má svůj původ v absenci diskuse se "špatnými" názory, je "propagace" americké radarové základny ze strany minulé vlády. Její myšlenková a argumentační impotence je skutečně zarážející. Koneckonců tuto vládu tvořili profesionální politici a na přípravu kampaně měla dost času předtím, než se radar stal veřejně debatovanou otázkou.

Geopolitika v polistopadové České republice by se dala popsat asi takto: Země je planeta, na které se nacházíme především my. Za druhé naši leckdy problematičtí sousedé. Za třetí Evropa, resp. EU, ke které chceme patřit, neboť je na Západě. Za čtvrté Rusáci, kteří jsou oškliví. Za páté Američané, kteří jsou hodní, protože jsou demokraté a proti Rusákům. A konečně za šesté zbytek světa, o kterém nemusíme vědět nic. To, co je nutné, nám řeknou z Washingtonu. Čím méně, tím lépe. Tohle bylo každému slušnému Čechovi jasné. A s neslušnými se bavit nebudeme.

Český postoj k EU časem trochu vyzrál. O tom ostatním se ovšem nediskutovalo ani později. Nebylo proč. Část občanů nebylo nutné o výše uvedeném přesvědčovat, neboť měli v této věci jasno. Část občanů nebylo možné přesvědčit, neboť měli rovněž jasno. Nejvíce občanů pak přesvědčovat bylo zbytečné, neboť tyto věci nepovažovali za důležité.

A právě tohle americký radar změnil. Pro řadu lidí se najednou zahraniční politika ČR stala důležitou, neboť vycítili její souvislost s českou suverenitou. Mnozí z těchto lidí možná nebyli zásadně protiameričtí, rozhodně ale nepatřili ve vztahu k USA k bigotně věřícím. S tímhle Topolánek a spol. zjevně nepočítali.

Diskuse okolo radaru zřetelně demonstrují dvě věci. Za prvé, i inteligentní, vzdělaný a informovaný člověk může skončit jako úplný hlupák, pokud je nucen opustit důvěrně známá paradigmata a vstoupit do myšlenkového prostoru, který nezná a který ani poznat netouží. Za druhé, propaganda, která za normálních okolností úspěšně utvrzuje víru již věřících, nemusí být vhodná k přesvědčování bývalých příslušníků mlčící většiny, pokud se pro ně stane příslušná věc z nějakých důvodů důležitou.

Přejme bývalé vládě, co si zaslouží. Jak by ale dopadla například diskuse odpůrců "primitivních ekonomických floskulí" s liberálními analytiky, kteří vidí kořeny rozsahu současné hospodářské krize nikoli v selhání trhu, ale ve státních a měnových zásazích? Dosud jsem nečetl jediný článek či esej psané z jiných, než "tržně fundamentálních" pozic, jejichž autoři by dali najevo, že si těchto liberálních argumentů vůbec všimli. Přestože mezi těmito autory byli i ekonomové píšící o ekonomii. Nápadně to připomíná "předradarový" postoj české pravice a středu ke skeptikům ohledně "amerického světa".

Jak tohle všechno souvisí se svobodou slova? Absencí diskuse. Člověk je tvor stejně tak činorodý, jako lenivý. I vzdělaní a inteligentní lidé zpravidla netouží nabourávat si svůj jakž takž srozumitelný obraz světa, pokud nemusí. Otevřená diskuse nutí člověka myslet na věci, kterých by si jinak nevšiml nebo nechtěl všimnout a tím jej připravuje na situaci, kdy budou jeho dosavadní paradigmata celkem k ničemu. Odhaluje souvislosti, které jsou viditelné právě jen z pokřivených pohledů.

Otevřená diskuse také učí pohlížet na svět očima jiných lidí a počítat s jejich názory, i když s nimi zásadně nesouhlasíme. A učí jej také tyto lidi přesvědčovat, ne pouze upevňovat víru opakováním dávno známých manter. Pokud je zakázána obhajoba zla, můžeme ztratit schopnost mu čelit, aniž bychom si toho všimli. A naopak zakázaní mají výhodu, neboť mohou -- a musí - svoji argumentaci přizpůsobovat oficiální linii, aniž by tato měla dostatečnou zpětnou vazbu. Nemluvě o argumentu "bojí se nás, protože máme pravdu. Kdybychom ji neměli, tak nás nezakazují."

Potlačování špatných názorů znamená, že některé věci zůstávají nevysloveny a žijí kdesi pod povrchem vlastním životem. Nedávné demonstrace Dělnické strany ukázaly, že rasismus má mezi obyčejnými lidmi větší podporu, než se dříve zdálo. Šok mnoha komentátorů ukázal, že mezi generály (a týlovými krysami) rasové integrace a důstojníky a vojáky z první linie roste neviditelná a o to nebezpečnější propast. Ukázaly také, že rasismus má podporu i na rasově smíšených sídlištích, kde bílí a Romové žijí desítky let vedle sebe, když už ne spolu. A kde se tedy patrně vyvinul ve vzájemných vztazích jistý modus vivendi. (Je ovšem otázka, zda problémy Janova odráží konflikt mezi zdejšími Čechy a Romy nebo mezi starousedlíky obojího lidu na straně jedné a nově příchozími, kteří se zde chovají jako na dobytém území, na straně druhé.)

Není dobré, když nás na takovéto věci upozorňují akce strany, která je rasistická nebo má k přinejmenším k rasismu velmi blízko. Ale je to pořád lepší, než kdyby nás na ně upozornila až otevřená rasová válka, byť třeba jen na úrovni městských čtvrtí. V podobných případech se dobré duše zpravidla diví: kde se to v těch lidech najednou vzalo? Vždyť ještě včera se chovali celkem normálně...

Není náhodou za snahou zakázat Dělnickou stranu také touha po světě, v němž ošklivé věci dělají pouze aktivisté či zástupci moci, zatímco rasismus obyčejných lidí je neviditelný, a tudíž nedůležitý? Touha po světě, kde můžeme těmto obyčejným lidem přisuzovat role pěšáků vlastních idejí, aniž bychom se museli zabývat jejich skutečným životem, jejich skutečnými pocity a hodnotami?

Většina Čechů stále vnímá fašismus jako něco samo o sobě zločinného. Programový rasismus je většinou odmítán i lidmi, kteří k němu v praxi sami nemají daleko. Máme jakž takž fungující stát, který je schopen extremisty v případě nutnosti zpacifikovat. Jestliže si ani za těchto okolností netroufáme polemizovat s rasistickou a fašistickou propagandou, co si počneme, až stát nebude schopen tuto represi zajistit? Jak budou reagovat lidé, kteří nebudou imunní vůči fašistické propagandě, protože neměli jak si ji vytvořit?

A takováto krizová situace dříve či později nastane. Pak může být pozdě objevovat pravidla diskuse, kde nemáme zaručen okruh povolených otázek ani množinu přípustných odpovědí. Může být pozdě učit se přesvědčovat lidi, kteří jsou na krátkou dobu dezorientovaní a přístupní argumentům těch, kteří je dokáží oslovit a brát vážně. Může být pozdě získávat lidi, jejich skutečné myšlenky a pocity jsme dlouhá léta ignorovali. To, že nám dějiny dají časem za pravdu bude útěchou dosti pochybnou. Naopak, o to větší bude naše selhání.

Vytisknout