Tesco, "vězňovo dilema", malé obchody na hraně přežití

14. 8. 2009 / Matěj Šuster

Jednotlivý člověk však svým osobním spotřebitelským chováním neovlivní, zda bude hospodářsky úspěšnější Tesco, nebo malé obchody. Z jeho pohledu je rozhodující, jak budou jednat ostatní obyvatelé. Ať již bude on sám jednat jakkoli, na konečný výsledek nebude mít jeho chování rozpoznatelný dopad. Pokud však bude Tesco důsledně bojkotovat, osobně ponese nezanedbatelné náklady, neboť se tím připravuje o možnost zakoupit si totéž zboží levněji. Může pak nastat koordinační selhání: ačkoli by kolektivně na tom všichni byli lépe, kdyby Tesco bojkotovali, individuálně je pro ně naopak výhodnější v Tescu nakupovat. Tento scénář je ovšem mnohem pravděpodobnější ve velkých městech s anonymními vztahy, kdy se jednotlivý občan skutečně často může nalézat v postavení, jež se podobá jednokolovému "vězňovu dilematu". Daleko méně reálný je tento scénář u obcí s cca dvěma tisíci obyvatel, kde se všichni navzájem znají a jsou schopni své jednání účinně monitorovat. V takové obci platí, že občan, jenž hodlá bojkot Tesca porušit, musí brát v úvahu i to, že se o jeho jednání prakticky okamžitě dozvědí jeho sousedi a další spoluobčané z obce. Porušením bojkotu by si výrazně zhoršil svou reputaci u ostatních občanů oné obce a tím by si do budoucna velmi snížil svou šanci na oboustranně prospěšnou kooperaci s těmito lidmi. Porušení bojkotu je pro něj spjato s nemalými náklady, neboť jej ostatní občané mohou účinně postihnout tím, že s ním omezí své styky a přestanou s ním spolupracovat. Peltánova poznámka je tedy teoreticky správná, ale právě v případě relativně malých obcí je nejméně aplikovatelná (tj. reálná situace neodpovídá předpokladům teorie). U větších měst je neaplikovatelná zase z toho důvodu, že praxe jasně ukazuje, že drtivá většina občanů měst fakticky nemá k malým obchodům s potravinami žádný významnější citový vztah. Rozložení preferencí obyvatel měst tedy není takové, aby tu podobné "vězňovo dilema" vůbec přicházelo v úvahu.

Místní obchody na hranici přežití

Druhá Peltánova námitka zní takto: v situaci, kdy se místní obchody pohybují na hranici přežití, může i velmi malé procento zákazníků, kteří přejdou k Tescu, způsobit jejich bankrot. Tyto obchody pak zkrachují, ačkoli by většina spotřebitelů dala přednost tomu, aby v nich nadále mohla nakupovat. Tento argument vychází z toho, že náklady dotyčného podnikání jsou pevně dány. U těchto (relativně) fixních nákladů je ale patrně nejvyšší položkou nájemné, které podnikatel platí za pronájem nebytových prostor. Pokud vstup Tesca na daný trh snižuje příjmy provozovatelů malých obchodů s potravinami, povede to pravděpodobně i k poklesu nájemného v dotyčných nebytových prostorách. Záleží přitom na tom, jaká alternativní využití dotyčných prostor se pronajímateli nabízejí. Pokud by skutečně hrozilo, že by v případě krachu onoho obchodu zůstaly tyto prostory dlouhodobě "ladem", nejspíše se pronajímateli vyplatí i výrazná sleva na nájemném. Tato varianta mu totiž stále může přinést vyšší čistý výnos než ostatní alternativy, mezi nimiž může volit. V takovém případě by se otevření Tesca více dotklo majitelů nebytových prostor než provozovatelů obchodů s potravinami. Každopádně, na původním argumentu, že samotné otevření Tesca není způsobilé "zlikvidovat" ani jeden malý obchod, nemusím měnit ani čárku. Stále totiž platí, že nejprve musí aspoň někteří dosavadní zákazníci těchto malých obchodů změnit své chování a musí v Tescu začít nakupovat. Je ale pravdou, že za určitých vyhrocených okolností nemusí být odliv klientely přímo "masový", ale stačí, když své preference změní i menšina spotřebitelů. Nicméně ani v takovém případě nelze považovat za samozřejmé, že má většina zákazníků "morální právo" nutit přehlasovanou menšinu, aby i nadále nakupovala v malých obchodech a nikoli v Tescu (či kdekoli jinde). V podrobnostech odkazuji na svou odpověď Janu Čulíkovi.

Vytisknout